Historická kamenná dlažba: Historie, typy a vlastnosti

Přírodní kámen je oblibeným materiálem ve stavebnictví po tisíciletí. Člověka od nepaměti spája s přírodou silné puto. Toto puto je v něm zakorenené tak velmi, že i napriek moderným a trendovým stavebným materiálom sa k tým prírodným nakoniec vždy vráti. V případě kamene to platí dvojnásobne, nakoľko tento vynikajúco zapadne do každého prostredia a navyše sa dá dokonale zladiť s inými stavebnými prvkami.

Kámen je charakteristický svou výjimečnou odolností a pevností. Žiaden iný stavebný materiál sa takýmto časovým overením nemôže pochváliť. Kamenné dlažby jsou velmi dobrým řešením nejen z technického hlediska, ale i z hlediska estetické hodnoty.

Něco z historie kamenných dlažeb

Již před vlastním budováním veřejných prostranství či komunikací řešili uživatelé a investoři způsob, jakým zamýšlené plochy zpevnit tak, aby co nejlépe odpovídaly plánovanému účelu. Po celá staletí se tedy člověk snažil vyřešit pochůznost a pojízdnost jím používaných komunikací a to co nejjednodušeji a nejlevněji. Pro zpevnění komunikací se používaly různé materiály, např. štěrky, písky, dřevo nebo kámen. Ve většině případů o jejich použití rozhodla dostupnost zdroje a cena tohoto materiálu.

V historii zpevněných ploch je možno sledovat, stejně jako v jiných oborech lidské činnosti, vývoj ve zvyklostech a možnostech používání materiálů, způsobu opracování i pokládky krytů těchto ploch. Všude tam, kde docházelo k velkému přesunu lidí, zboží, dobytka a vojsk, bylo nutné budovat trvanlivější povrchy dlážděné. Pro tyto účely se používaly nejčastěji dva materiály - kámen a dřevo.

Kamenná dlažba je jeden z nejstarších povrchů, které kdy člověk vlastníma rukama vytvořil. A kámen je i po mnoha staletích jediným svědkem dávných časů, kdy naši předkové dláždili ulice a stavěli schody z kamene. Již v době před 3 až 2,5 mil. lety člověk nebo jeho biologičtí předkové používali kámen cílevědomě pro stavební účely, a to zhruba před 1,8 mil. lety. Podle archeologických nálezů se původně stavělo převážně z kamenů menších rozměrů. Kladeny byly vedle sebe a na sebe na sucho, tedy bez pojiva. Vznikaly např. různé ochranné zdi, větrolamy nebo pohřební mohyly. Některé byly dokonce zastřešené.

Čtěte také: Kouzlo historické dlažby v moderním prostoru

Příkladem megalitických staveb jsou dolmeny v jižní Itálii, nuraghy na Sardínii a brochy ve Skotsku. Nejstarší a největší megalitické památky spadají v Evropě až do konce prvního tisíciletí našeho letopočtu. Zlatý věk monumentálních kamenných staveb nastal s příchodem Řeků a Římanů, kteří vytvořili mnoho nových stavebních technik, včetně klenutých prvků. Tyto techniky používali jak u technických staveb (mosty, akvadukty), tak také u staveb obytných. Používali kámen lomový pro základy a na smíšené zdivo. Velké kamenné bloky spojovali olověnými hmoždíky.

Nástup románské architektury (přibližně 10. až 13. století), zejména pak rozšíření staronové (tzv. středověké) techniky zdění z kamene na vápennou maltu, mělo v Evropě úzkou souvislost s rozšířením křesťanství. Kámen se pak používal ve všech hlavních stavebních slozích. Nejstarší stavební památky pocházejí na našem území z románského období. K typickým ukázkám románského zdiva lze uvést baziliku sv. Jiří na Pražském hradě, založenou roku 920.

Nové techniky přinesla gotika, která zdokonalila použití kamene pro nosné konstrukce, klenby a zastřešení. Využívala se zde vlastnost kamene, tj. vysoká pevnost v tlaku. K nejvýznamnějším gotickým památkám patří katedrála sv. Víta v Praze a Karlův most. Z mimopražských staveb je to např. chrám sv. Barbory v Kutné Hoře.

Pískovec se stal převažujícím stavebním, ale i sochařským materiálem v období baroka (např. areál Kuksu) a v 19. století se hojně využíval na obklady a dlažby u pražských staveb (Národní muzeum, Národní divadlo). Konec 19. a začátek 20. století pak přinesl opětovné rozšíření používání kamene v architektuře, a to díky tzv. historizujícím slohům (např. novogotika a zejména novorenesance).

V minulosti - ve starověku a středověku byly budovány především štětové a valounové povrchy komunikací a v menší míře, hlavně u výstavnějších budov, dlažby deskové nebo lavicové. Deskové, mnohdy velmi jemně ručně opracované dlažby byly výsadou movitějších lidí. Tyto kryty díky své velmi dobré pochůznosti tvořily vnitřky budov, nádvoří hradů a zámků a chodníky nejhonosnějších částí měst a zvláště jejich podloubí. Materiál pro tyto dlažby byl většinou místního původu a vyhledával se takový, který má deskovitou či lavicovitou odlučnost, pro jeho snadnější opracování.

Čtěte také: Antické kořeny a moderní udržitelnost zelených fasád

Největší rozvoj budování dlážděných komunikací nastal koncem 19. a začátkem 20. století s příchodem automobilismu, rozvojem železnic, ale i díky válečným obdobím, kde rychlost přesunů vojsk po kvalitních cestách zaručovala mnohdy úspěch vojenské operace. Díky rozvoji železnice, která zajišťovala levnou dopravu dlažeb a kameniva z míst kvalitních, převážně žulových ložisek se můžeme setkat například se Skutečskou žulou nejen v Praze, ale i ve Vídni a Lvově.

V roce 1931 vypracovaly zúčastněné úřady a odborníci kameničtí a dlaždičtí, za vedení Československé normalizační společnosti jednotnou normu, označenou jako ČSN - 2002 „Dlažební kámen“. Tato norma stanovuje jednotně název, tvar, rozměry a způsob opracování dlažebních kostek, obrub uličních opor (obrub silničních) a silničních patníků.

V posledních několika letech je patrný také u nás opětovný nárůst podílu kamenných prvků pro kryty vozovek a chodníků v centrech měst, a to jak historických, tak nově budovaných.

Typy kamenných dlažeb a jejich vlastnosti

Přírodní kámen je oblíbeným materiálem pro obklady a dlažby díky své odolnosti, jedinečnému vzhledu a dlouhé životnosti. V závislosti na konkrétním použití a estetických požadavcích se vybírá z různých druhů kamene. Možnosti v produkci kamenných dlažeb jsou rozmanité hlavně kvůli faktu, že samotná příroda nevytvořila dva stejné kameny, přitom všechny jsou krásné svým vlastním způsobem.

Kamenné dlažby se uplatní nejen jako povrch u domu, ale mají daleko širší použití. Exteriérové dlažby mají své využití na cestách, chodnících, příjezdových cestách u domů, na parkovištích apod. Kamennou dlažbu lze pokládat na schodiště, terasy, zahradní chodníčky. Kamenná dlažba může být buď pravidelná nebo nepravidelná. Pravidelná je vyráběna ze štípaného kamene do stejných tvarů a rozměrů, nepravidelná se skládá podle stávajícího tvaru do mozaiky. Asi nejznámější použití kamenné dlažby jsou dlažební kostky "kočičí hlavy".

Čtěte také: Jak vybrat a aplikovat venkovní omítku

Protikladem dlažby je povrch komunikací z kamenných desek. V minulosti to byly ručně lámané a velmi dobře opracované desky z různých druhů kamenů. Jsou to „tvrdé“ (např. žula) i „měkké“ kameny (např. pískovce a opuky). Tyto se užívají hlavně v historických částech měst a tam, kde je provoz přiměřený jejich vlastnostem a životnosti. V současné době zaznamenáváme velký vzestup užití řezaných tvrdých surovin, hlavně žul v široké paletě barev. Tyto dlažby poskytují svým uživatelům (převážně chodcům) nejvyšší možný komfort, snadnou údržbu, jsou ovšem variantou cenově náročnější.

Povrch je nejčastěji upraven tryskáním, u některých druhů se více užívá povrch opalovaný, u nějž nejvíce vynikne barva materiálu. Jako historizující prvek bývá na řezaných dlažbách použita prýskaná (ručně upravená) nebo lámaná hrana - dlažební deska pak působí jako po staletí používaná dlažba. Tento prvek je použit ve značném rozsahu v celém historickém jádru Bratislavy, Masarykově ulici v Brně nebo Židovských uličkách v Prostějově.

Nejrozsáhlejší dlážděné plochy jsou v naší republice provedeny z drobné štípané kostky velikosti 8 - 12 cm. Pro tento druh dlažeb je používán čedič, droba, porfyr, pískovec, u nás opět nejvíce různé žuly. Kostky jsou pouze štípané, dále ručně neopracované, kladou se převážně do kroužkové skladby, ale lze je klást do řádků, vějířů či diagonálně.

Velmi majestátně působí dlažba velká, a to pravá či nepravá, lišící se tím, že pravá je krychlová a nepravá má tvar hranolu mírně podsekaného, rozměry jsou od 15 do cca 25 cm. V současnosti se pro tyto kostky užívá jen žula. Tato dlažba se klade pouze do řádků, jak kolmých na osu vozovky, tak úhlopříčně.

Ke kamenným dlažbám jsou dodávány jejich nenahraditelné součásti, jakými jsou různé obrubníky či krajníky pro jejich dokončení, schodišťové stupně, patníky, pítka či kašny a celá řada dalších prvků, ať již užitných nebo pouze dekorativních. Pro výrobu obrubníků a krajníků se používají především tvrdé horniny, pro mobiliář lze použít i měkké materiály (např. pískovce, vápence, travertiny).

Hlavní typy hornin pro kamenné dlažby:

• Žula (granit): Žula patří mezi nejodolnější přírodní horniny. Bývá tvořena směsí křemene a živce, s příměsemi slídy, granátu, biotitu, muskovitu nebo turmalínu. Tyto příměsi pak určují barvu žuly - od šedavě až bíle zabarvené s nádechem růžové, žluté, červené nebo modré. Jako stavební kámen je hojně využívána na pravidelné kvádrové žulové kostky při stavbách cest, dláždění chodníků a jako okrasný prvek na sokly nebo ve vnitřních prostorách staveb. Drobné žulové kamení je využíváno jako štěrk při zpevňování podkladu silnic.
• Znělec (fonolit): Znělec je vyvřelá hornina světle šedé až nazelenalé barvy. Je tvořen převážně živcem a živcovými horninami. Znělec má velmi dobré vlastnosti v lomu, což znamená, že se kamenné bloky dají štípat na desky. Ty je pak možno využívat jako venkovní dlažbu, ale častěji je těžen jako štěrk.
• Pískovec: Pískovec je velmi oblíbená přírodním tmelem zpevněná hornina. Bývá složen nejčastěji z křemenných nebo živcových zrn, stmelený horninovými silicity. Pískovec mívá různou barvu - od bílé přes žlutou až po nádech červené (v hornině je přítomen oxid železa). Jeho nevýhodou je snadné zvětrávání a drolení, takže jako stavební kámen bývá využíván ve velkých blocích, které nepodléhají zubu času tak snadno jako menší útvary. Více než jako pochozí kámen ho nalezneme jako ozdobný prvek v kamenosochařství. Pískovec je oblíbený pro svůj přírodní vzhled a teplé barvy. Používá se jak pro venkovní, tak vnitřní obklady a dlažby, například na terasách či fasádách.
• Čedič (bazalt): Čedič je vyvřelina. Vyznačuje se tmavou strukturou a výskytem vrostlých minerálů. Jeho barva je od šedé po černou. Charakteristickým znakem čediče je tvorba šesti až osmibokých hranolů, které vznikly postupným tuhnutím a stahováním magmatu. Čedič je využíván již po stovky let jako stavební kámen, na štěrk, jako přísada do betonů a při stavbě silnic. Díky své odolnosti nalézá své uplatnění na silně zatěžovaných površích (dlažba v průmyslových halách).
• Břidlice: Břidlice je jedním z nejodolnějších typů přírodního kamene, který nachází uplatnění jak v exteriéru, tak v interiéru. Používá se na podlahy, střechy, fasády i dekorativní obklady. Voděodolnost a žáruvzdornost činí z břidlice optimální volbu, pokud hledáte obklady do koupelen, kuchyní, k bazénům a na další namáhaná místa.
• Travertin: Travertin je porézní kámen s jemnými přírodními vzory. Často se používá na podlahy, stěny a koupelnové obklady. Vyšší nasákavost travertinu si žádá jeho důkladnou penetraci a spíše interiérové využití. Travertin je sedimentární kámen, který vzniká srážením uhličitanu vápenatého z vody.
• Vápenec: Vápenec je další přírodní kámen využívaný na obklady a dlažby, především v historických budovách. Má jemnou strukturu a přírodní teplé odstíny. Vápenec je sedimentární kámen, který vzniká usazováním vápníku z mořské vody.
• Mramor: Mramor je elegantní a luxusní materiál, který se používá nejčastěji v interiérech. Najdeme jej na podlahách, stěnách koupelen či krbových římsách. Je méně odolný vůči kyselinám a mechanickému poškození než třeba kvarcit, a proto vyžaduje pravidelnou údržbu. Mramor je považován za nejkrásnější a nejelegantnější kámen vůbec.
• Kvarcit: Kvarcit je velmi tvrdý a odolný kámen s vysokou odolností vůči mechanickému opotřebení a povětrnostním vlivům. Používá se jak v exteriéru, tak v interiéru, například na dlažby, fasády nebo pracovní desky. Díky své zajímavé struktuře a přírodní kráse je oblíbenou volbou pro moderní design.
• Rula: Rula je přírodní kámen s vysokou pevností a odolností, často využívaný na venkovní dlažby, opěrné zdi a fasády.
• Onyx: Onyx je exkluzivní kámen, který se vyznačuje průsvitností a nádhernými barevnými vzory.

Výroba a zpracování kamenných dlažeb

Složitý výrobní proces začíná výběrem vzoru, tvaru a barvy jednotlivých typů historických dlaždic. Jednotlivé vzory dovedeme věrně kopírovat a docílit tím tak velmi přesných replik ostře pálených keramických dlažeb z dob minulých. V blokové těžbě přírodního kamene v lomu vznikají kamenné bloky. Tyto bloky se pak řežou kotoučovými, lanovými nebo listovými pilami (katry) na menší rozměry, které se používají pro další výrobu dlažebních kostek, desek nebo kamenosochařských prací. Následně se kamenné výrobky ještě dále upravují, a to např. broušením, tryskáním nebo leštěním.

Tabulka: Přehled vlastností hlavních typů hornin pro dlažby

tags: #historicka #kamenna #dlazba #historie #typy #vlastnosti

Oblíbené příspěvky:

• Aktuální legislativa PENB
• Techniky zkosení hran dřeva
• Jak ovlivňuje tloušťka výběr vinylové podlahy?
• Technologie vnitřního zateplení pórobetonem
• Černá mramorová dlažba 60x60 cm