Historie Hlučína a Hlučínska: Od středověkých hradeb k moderní identitě

Město Hlučín, ležící na úpatí Hlučínské pahorkatiny nad širokou nivou řeky Opavy, má bohatou a pohnutou historii. Město Hlučín je městem v okrese Opava v Moravskoslezském kraji a má přibližně 13 000 obyvatel. Historické jádro města si zachovalo svůj středověký půdorys a zachovala se i část opevnění města - původní městské hradby. Město založil král Přemysl Otakar II. okolo roku 1256, ačkoli první dochovaná zmínka je až z roku 1303. Hlučín patřil k panství sídlícímu na hradě Landek.

Středověký Hlučín a jeho opevnění

Hlučín v nejstarších dobách chránily palisády neboli dřevěné kůly postavené jeden vedle druhého, o kterých se píše v listinách z roku 1486 a 1495. Kamenné ochranné hradby s branami Opavskou a Ostravskou a s třinácti vystupujícími poloválcovými, dovnitř otevřenými baštami, nechal vybudovat v roce 1534 majitel panství Bernard ze Zvole. O osm let dříve si tento majitel postavil ve městě pozdně gotický zámek. Kamenné kruhové opevňovací hradby nechal v letech 1530-1535 postavit vtedajší majiteľ panstva Bernard zo Zvole.

Rovněž městské hradby v 18. století již značně zchátraly a navíc postupně hradební systém ztrácel na významu. V roce 1768 musely být sneseny věže nad branami. Do dnešní doby se zachovalo sedm bašt. Zatímco z vnější strany působí dosud pevně, z vnitřní strany je zdivo silně narušeno vypadanými kameny či záměrným odebíráním stavebního materiálu pro použití jinde. V letech 1994 a 2001 byla prováděna archeologická zkoumání hlučínského opevnění, která potvrdila poznatek zjištěný předchozími archeologickými výzkumy, že bašty byly zakládány s ohledem na povahu zdejšího terénu. Vzhledem k tomu, že místní podloží je písčité a nesoudržné, byly bašty v místě největšího možného náporu zapuštěny do značné hloubky (až 4,5 m), což zároveň snižovalo riziko podkopání. Ramena byla ukotvena podstatně mělčeji.

Proměny městské struktury a dopravy

Dopravní ruch ve městě neustále vzrůstal. Jedni formani do města vjížděli, druzí z města vyjížděli, přičemž úzké staré brány ztěžovaly průjezd. V roce 1821 byly proraženy městské hradby, zarovnán val a zřízena třetí brána zvaná Ratibořská v místech dnešního penzionu u sv. Floriána. Formani a pěší, kteří chtěli jet nebo jít směrem na Ratiboř, nemuseli město objíždět přes Opavskou bránu, ve které ještě v roce 1805 bylo městské vězení. Byla vydlážděna nově vzniklá ulice z náměstí k Ratibořské bráně a ulice z náměstí k Ostravské bráně. O 12 měsíců později byla zbořena Ostravská brána a v roce 1829 i Opavská brána.

Hlučín v 18. a 19. století

Pokud bychom navštívili Hlučín druhé poloviny 18. století, jen stěží by v nás jeho návštěva zanechala výraznější dojmy. Město bylo již několik desetiletí od uzavření Vratislavského míru v roce 1742 součástí Pruského království a jen pozvolna se smiřovalo se skutečností, že přes něj již nevede obchodní cesta z Opavy přes Moravskou Ostravu do Těšína. V přibližně 165 domech žila necelá tisícovka obyvatel, takřka výhradně katolíků. Při pohledu na Hlučín z dálky by se před námi objevila silueta města uzavřeného do věnce hradeb vybudovaných v letech 1525-1535 s dvojicemi bran na východní a západní straně. Zástavba mimo takto vymezenou středověkou strukturu města nebyla příliš rozsáhlá.

Čtěte také: Vlastnosti a vzhled betonových pražců

Na opavském předměstí stával kromě komplexu budov panského dvora ještě zděný kostel sv. Máří Magdalény a ulici Na Valech roztroušeně lemovalo několik skromných domků. Na východní straně k městu bezprostředně přiléhala Dlouhá Ves s městským hřbitovem a nevelkým dřevěným kostelem sv. Markéty. Siluetě města by dominoval gotický děkanský kostel sv. Jana Křtitele s vysokou sedlovou střechou a drobnou vížkou sanktusníku na jejím hřebenu. Oproti dnešnímu pohledu by chyběla hranolová průčelní věž, neboť ta původní se zřítila v roce 1597 a od té doby až do konce 18. století se nepodařilo zvonici obnovit. Mimo věží vstupních bran a nízkých vížek obou předměstských kostelů tak byla jedinou vertikálou v siluetě města hodinová věž renesančního, barokně upraveného zámku v sousedství děkanského chrámu. Zástavba náměstí zdaleka nepůsobila reprezentativně, mimo jiné i proto, že většina přízemních domů s loubím byla stále polodřevěných.

Vzhled města značně utrpěl také během katastrofálního požáru v březnu 1761, při němž na náměstí shořely mimo řady domů východní i západní fronty také radnice, kaple sv. Jana Nepomuckého, městský pivovar se sladovnou poblíž zámku a některé budovy hospodářského dvora na opavském předměstí. V roce 1776 byl na předměstí pro zchátralost stržen filiální kostel sv. Máří Magdalény z 16. století. V souvislosti s modernizačními procesy se v 19. století začala proměňovat i tvář Hlučína. V roce 1859 cechy zrušili a nastala potřeba vytvořit nový systém požární ochrany.

Významné památky a stavby Hlučína

Hlučínský zámek

Pozdně gotický zámek stojí v jižní části památkové zóny v Hlučíně na Opavsku v Moravskoslezském kraji. Zámek je jednopatrový trojkřídlý objekt, který je nádvořím otevřený směrem k jihu k bývalým hradbám. Majitel panství Bernard ze Zvole si o osm let dříve postavil ve městě pozdně gotický zámek, než nechal vybudovat kamenné ochranné hradby v roce 1534.

Církevní stavby

K hlavním památkám a dominantám města Hlučín patří sakrální stavba farní římskokatolický kostel sv. Jana Křtitele postavený na jihozápadním okraji historického jádra nedaleko zámku. Kostel sv. Jána Krstiteľa je murovanou jednoloďovou stavbou s vežou a ukončenou presbytériem. Veža je hranolovitá, predstavaná, je členená lesénovými rámcami a priebežnou hlavnou rímsou. Okná sú v hornej časti polkruhové so šambránami a podokennými rímsami. Jednou ze sakrálních památek města Hlučín je cintorínsky kostol zasvätený sv. Markéte. Kostel je jednoloďovou neskoro barokovou stavbou so vstavanou vežou v jeho priečelí a polkruhovým uzáverom presbytéria. Jednoloďová stavba je hladko omietnutá, hranolovitá veža má skosené rohy, v čelnej časti dve zvukové okná a je ukončená cibuľovitou strechou. Postavili ho v roku 1818-1820, ide o v poradí tretí kostol postavený na tomto mieste. Původní dřevěný kostel z roku 1538 nechal postavit Kryštof ze Zvole, v roce 1638 vyhořel, v roce 1647 postaven nový, opět dřevěný. Ten znovu vyhořel v roce 1802, oheň ho do základu zničil.

Hodnotnou pseudoslohovou stavbou z poloviny 19. století v městě Hlučín je evangelický kostol nazývaný aj Červený kostol. Je postavený pre tento región z typického stavebného materiálu červenej režnej tehly. Kostol postavili z podnetu hlučínských evangelikov, ktorí chceli mať svoj vlastný kostol. Položenie základného kameňa a zahájenie stavby kostola sa konalo 3. júna 1862, dokončili ho v krátkej dobe o päť mesiacov. Nedaleko autobusového stanoviště za červeným evangelickým kostelem si lze prohlédnout hrobku nebo také mauzoleum rodiny Wetekampů, která je od roku 1958 kulturní památkou. Je jediná zachovalá z původního evangelického hřbitova, který byl v roce 1965 zrušen. Kalvárie se nachází před cintorínskym ohradným múrom v blízkosti hlavného vchodu do areálu cintorína s kostolom sv. Markéty. Kalváriu, pamätný kríž nechal zhotoviť páter Johan Nepomuk Manderla, hlučínsky rodák narodený 11. februára 1843.

Čtěte také: Vlastnosti překladů RZP

Další technické a kulturní památky

Jedinečnou technickou pamiatkou mesta Hlučín je bývala vodárenska veža, dnes chránená technická pamiatka. Vodárenskú želozobetónovu vežu, vežový vodojem postavili v rokoch 1912-1913 neďaleko vlakovej stanice. Je príkladom skoro secesnej, takzvanej "Racionálnej inžinierskej architektúry". Při procházce městem Hlučín si lze všimnout zajímavé stavby, která se nachází v areálu školy. Jedná se o jedinečnou stavbu sušárny hadic, která je od roku 2005 kulturní památkou. Byla vybudována v roce 1885 jako sušárna hadic a zároveň sloužila jako pozorovatelna pro sledování případných požárů. Na první pohled nenápadnou budovou je budova hlučínského sirotčince postavená v rokoch 1864-1865. Ide o dvojpodlažnú budovu postavenú v klasicistickom štýle. Gymnázium v Hlučíne vzniklo v roku 1920 v budove pôvodného Rotschidovho sirotčinca Charlottenstift.

Hlučínsko v 20. století: Mezi národy a válkami

Připojení k Československu a interbellum

Hlučínsko vzniklo až dva roky po první světové válce, 4. února 1920, a představovalo největší územní zisk Československa na poražených mocnostech. Společně s ním byla k republice připojena ještě oblast Valticka a Vitorazska. Hlučínsko však dominovalo jak rozlohou a počtem obyvatel, tak i koncentrací přírodních zdrojů a infrastrukturou. Hlavní důvod připojení tohoto území byl historického a etnického charakteru. Obyvatelé žijící na tomto území byli považováni za germanizované příslušníky českého národa, které bylo třeba zachránit před úplnou záhubou v „moři německého živlu“. Protože Hlučínsko nikdy dříve neexistovalo, neexistovala ani jeho severní hranice. Když tedy měla Německá říše odstoupit Československu část okresu Ratiboř, nebylo vůbec jasné, kudy by měla nová hranice vést. Situaci zcela překvapivě vyřešil předseda plebiscitní komise, jež tehdy ve Slezsku působila, francouzský generál Henri le Rond. Jednoduše narýsoval podle pravítka do mapy čáru a podle ní určil, která část okresu připadne Československu. Protože linie u několika obcí protínala katastr zhruba v jeho polovině, protáhlo se definitivní dořešení vedení hranice až do roku 1923, kdy byly k Československu připojeny ještě obce Hať a Píšť.

Mezi obyvateli Hlučínska se přičlenění území k Československé republice nesetkalo s příznivou odezvou. Veškeré hospodářské a sociální vazby byly orientovány na sever do slezské Ratiboře, která byla nejen správním, ale i ekonomickým centrem oblasti. To se nyní obrátilo. Široká řada šlechtických dominií byla přeťata státní hranicí a ocitla se tak na samém okraji rentability. Hlavní faktor obecné nespokojenosti ovšem spočíval ve smýšlení Hlučíňanů. V důsledku německého školství, vojenské služby, sezonní migrace do říšského vnitrozemí a celkové socializace v německém prostředí se ta generace Hlučíňanů, která se nacházela v produktivním věku, plně integrovala do společenství německého národa. Česká národní myšlenka byla této generaci zcela cizí. Ačkoliv se tehdy Hlučíňané označovali za Moravce, neneslo toto pojmenování nacionální význam. Označení odkazovalo na příslušnost komunity k moravské církevní provincii. Smýšlení „Moravců“ se však odehrávalo výhradně v „předmoderních“ rámcích, kdy nejdůležitější složky identity představovala konfese a územní příslušnost. Když se na přelomu 19. a 20. století začal vkrádat do myšlenkového světa Hlučíňanů nacionalismus, byla to jeho německá podoba. Nelze se tedy divit postojům, jaké v roce 1920 drtivá většina obyvatel Hlučínska zaujala.

Po dobu první republiky nebyla státní politika vůči Hlučínsku příliš šťastná. Území, ačkoliv tvořilo samostatný okres, nespadalo pod správu slezské zemské vlády, ale přímo pod zemského prezidenta Josefa Šrámka, který zároveň stál ve funkci zplnomocněného komisaře pro Jižní Ratibořsko, tedy Hlučínsko. Na tom by nemuselo být až tak moc zvláštního, kdyby komisař nedisponoval mimořádnými pravomocemi a kdyby tento stav netrval plných sedm let. V symbolické rovině tím Československo popřelo demokratické principy a brzy se ukázalo, že k porušování demokracie došlo i v přímém výkonu politiky. Nejzřetelnějším příkladem byla neochota zřizovat na Hlučínsku německé školství. Stát se totiž obával další germanizace Hlučíňanů, a tak se je všemi možnými způsoby snažil „probudit“ k češství. Nejenže ovlivňoval školní docházku a výsledky sčítání lidu, ale vynucoval si loajalitu i ekonomickými prostředky. Celá situace se zkomplikovala s vypuknutím hospodářské krize, která tvrdě postihla zejména československé pohraničí. Poněvadž průmyslové Ostravsko nedokázalo uspokojit hlad po práci, nacházel čím dál rostoucí počet Hlučíňanů své uplatnění v Německu. Také zde se brzy projevil tlak státní moci, která nejenže neváhala upřednostňovat zahraniční pracovníky z Hlučínska před domácími obyvateli, aby se tak ukázala v lepším světle, ale netrvalo dlouho a nacistický režim začal rovněž požadovat projevy loajality. Hlučíňané tak začali vstupovat do sudetoněmecké strany, ať už z přesvědčení nebo pod tíhou ekonomické situace. Politické spektrum zde v polovině třicátých let doznalo značné proměny.

Druhá světová válka a její dopady

Ihned po připojení k říši se Hlučíňané stali říšskoněmeckými občany. Stát na ně pohlížel jako na rodilé Němce a jejich domov považoval za historicky říšské území. Argumentace historickou příslušností k Německu podporovala interpretaci jejich nové identity. Hlučínsko se totiž nestalo součástí sudetské župy, ale bylo opět přičleněno ke svému starému okresu Ratiboř. Na pomyslné škále „Němectví“ tak Hlučíňané převýšili například Němce ze Sudet či z jiných připojených území. Spokojenost s novým stavem se ostatně projevila i v takových projevech jako bylo poněmčování příjmení, dobrovolné vstupy do armády nebo do nacistických spolků a složek. Teprve s rostoucím odcházením zdejších mužů na bojiště světového konfliktu začala ve společnosti rašit nespokojenost a pnutí. Vesnice zůstaly domovem žen, dětí, seniorů a válečných zajatců, obživa a starost o domácnost ležela plně na bedrech hospodyní. Do toho se stále častěji stávaly součástí běžného života pietní akty a zádušní mše za padlé manžely a syny. Poměrně nelibě Hlučíňané také nesli, že jim režim zakazoval užívání slezského nářečí, které provozovali v neformální komunikaci.

Čtěte také: Obrubník 100x20x5 cm

V závěru války se Hlučínsko stalo frontovou oblastí. V důsledku neúspěchu počátečních fází ostravské operace se hlavní směr ofenzivy přesunul do oblasti Hlučínska. Než však započal samotný útok, zastavila se fronta na více než 14 dnů a nechala působit své pustošivé účinky. Více než 500 civilních obyvatel přišlo během bojů o život a značná část zástavby podlehla zkáze. Jelikož byli Hlučíňané plnoprávnými německými příslušníky, vztahovala se na ně i branná povinnost. Kolik jich k ozbrojeným silám Německa narukovalo není přesně známo, kvalifikované odhady však hovoří o více než 13 000 mužích. Z toho 3 500 mužů padlo nebo zůstalo nezvěstných. Svého manžela a otce pak ztratilo 1 000 žen, respektive 2 500 dětí. Na území města Hlučín padlo počas oslobodzovacích bojov na konci druhej svetovej vojny 49 vojakov Červenej armády.

Poválečné období

Po válce se Hlučínsko stalo opět součástí českých zemí. Jeho obyvatelstvo nebylo vysídleno, ačkoliv se o to některé politické strany zasazovaly. Padly by totiž všechny prvorepublikové argumenty a konstrukce, podle kterých byli Hlučíňané nazíráni jako Češi. Region se postupně začal vzpamatovávat z válečných škod.

Landek Park: Z historie těžby uhlí

Málokdy se stane, že muzeum vznikne přímo na místě, které se pojí s jeho zaměřením. Lokalita hornického muzea Landek park je proto více než symbolická. Nachází se v bezprostřední blízkosti místa, kde bylo archeologicky doloženo vůbec nejstarší použití černého uhlí jako topiva. Uhelná sloj zde vychází na povrch, a proto dolování na tomto místě započalo již v roce 1781. Dnešní areál je pozůstatkem nejstarší těžní jámy ostravského revíru, která byla v provozu více než 160 let. K ukončení těžby došlo v roce 1991. Souběžně v areálu začalo vznikat hornické muzeum, které bylo otevřeno o dva roky později. V současnosti je pro návštěvníky připraveno pět expozic. Oblíbená je venkovní prezentace razicí techniky a řetízkové šatny. Největší lákadlo ovšem představuje důlní expozice - návštěvník může skutečně sfárat do dolu a na vlastní kůži zažít atmosféru „rubání“. V areálu se nachází řada sportovišť, dětské prolézačky a stylová havířská harenda U Barborky.

Přehled názvů těžní jámy Landek Park v průběhu historie:

Oblast Hlučínska a okolí

Vesnice Darkovičky ležící v nadmořské výšce 250 metrů nad mořem severně od Ostravy, nedaleko Hlučína, je známá především Areálem čs. opevněním, který představuje fortifikační umění ČSR před 2. světovou válkou. Kozmice leží severozápadním směrem od města Hlučín. Západním směrem od obce se nachází město Dolní Benešov.

tags: #betonový #pomník #Hlučín #historie

Oblíbené příspěvky:

• Vše o vinylové taneční hudbě
• Elegantní povrch Beton Ciré
• Nejlepší tmely na sádrokarton
• Pravidla pro cyklostezky a obrubníky
• Příčiny a opravy prasklin fasády