Jednoplášťová šikmá střecha: Komplexní průvodce

Střecha je nejdůležitější a nejsložitější část domu. Výběr správné střechy je v dnešní době, kdy trh nabízí nepřeberné možnosti střešních krytin i tvarů střech, časově náročný. Pro to, abyste mohli co nejlépe zvolit střechu právě pro váš dům, je dobré mít alespoň základní znalosti o možnostech na trhu.

Šikmá střecha: Základní definice a typy

Šikmá střecha popisuje charakteristiku tvaru střechy. V zásadě se za šikmou střechu považuje každá střecha, která má byť jen mírný sklon. Často se proto používá jako synonymum pro střechu, která není střechou plochou. Méně nápadně šikmé střechy, pokud mají sklon větší než deset stupňů, se hovorově označují také jako šikmé střechy, například jednoplášťové střechy. Podle definice jsou šikmé střechy všechny střechy se sklonem 20 stupňů a více. Šikmé střechy nad 45° se poté nazývají „strmé střechy“. Sklon šikmých střech je nad 5°. Šikmá střecha je střecha se sklonem do 45 stupňů. U obytných domů se se šikmými střechami setkáme nejčastěji. V souladu s tím není rozdíl v konstrukci střechy mezi šikmými střechami a sedlovými střechami nebo šikmými střechami a jednošikmými střechami.

Níže uvádíme pojmy, které je dobré při výběru nové střechy znát:

• Hřeben - tvoří horní hranu střechy. Spojuje dvě protilehlé plochy a zpravidla se přes něj odvětrává střešní plášť, tedy zejména odvádí vlhkost a v létě i přebytečné teplo.
• Nároží - roh dvou šikmých ploch.
• Úžlabí - boční spojení dvou šikmých ploch, při kterém vznikne vnitřní „kout“.
• Vikýř - nadstřešní konstrukce, většinou s oknem. Funkcí je zvětšení prostoru v podstřeší, prosvětlení podkroví a efektivnější větrání prostoru pod střechou.
• Volské oko - vychází z okenního vikýře, vyznačuje se polooválným tvarem.
• Okapní hrana - spodní hrana střešní plochy, místo kde odkapává ze střechy dešťová voda.

Šikmé střechy mohou mít různé tvary s různými sklony. Nejčastěji se pro rodinné domy používá střecha sedlová. Díky jejímu tvaru se jí také říká „áčková“. Tento klasický tvar se skládá ze dvou šikmých střešních rovin, které jsou ohraničené okapní hranou a štíty. Tyto dvě střešní roviny jsou v horní části spojeny hřebenem. Výhodou sedlové střechy je relativně snadná montáž střešních prvků a cenová dostupnost. Jednoduchý tvar také minimalizuje riziko zatékání.

Další typy šikmých střech zahrnují:

Čtěte také: Konstrukce jednoplášťové ploché střechy

• Pultová střecha: Má pouze jednu šikmou střešní plochu. Tvoří ji jedna střešní rovina, která nemá hřeben a je ohraničena pultovou hranou, levým a pravým okrajem a okapní hranou. Pokládka je nenáročná, a díky jednoduchosti konstrukce je tento typ střechy nejméně cenově nákladný. Často se používá pro zastřešení verand, teras a přístaveb. V současnosti ale její obliba stoupá i v rámci rodinných domů. Díky nízké spotřebě tepla (menší prostor pro vytápění i únik tepla) je populární zejména pro moderní nízkoenergetické stavby.
• Valbová střecha: Využívá klasického tvaru střechy sedlové. Nicméně, místo štítů jsou na obou koncích v celé šířce šikmé střešní roviny neboli valby. U valbové střechy se všechny okapy umísťují do stejné výšky. Výhodou valbové střechy je její relativně jednoduchá konstrukce. Valbová střecha také umožňuje využít prostor pod střechou.
• Polovalbová střecha: Se od valbové liší tím, že okapy u polovalb jsou výš než okapy u dvou hlavních střešních rovin.
• Stanová střecha (jehlanová): Sestává ze čtyř střešních rovin sbíhajících se do středového vrcholu. Používá se tak zejména na stavby s půdorysem čtverce. Často se s ní setkáme na věžích kostelů a jiných církevních staveb. Dále také při zastřešení altánů, pergol a dalších přístřešků.
• Mansardová střecha: Má základní tvar sedlové střechy a nazývá se podle tzv. mansardy - vnitřního obytného prostoru. Namísto dvou šikmých rovin se každá polovina mansardové střechy skládá ze dvou střešních rovin odlišného sklonu. Ve vrchní části střechy to bývá sklon 30° až 50°, ve spodní části 60° až 80°. Výhodou je maximální využití prostoru v podkroví. Tento typ střechy je však velice náročný na pokládku.

Rozdělení střech podle počtu plášťů

Základní rozdělení střech je na jednoplášťové a víceplášťové. Dělí se podle počtu plášťů na jednoplášťovou, dvouplášťovou s tepelnou izolací i bez a tříplášťovou.

Jednoplášťové střechy

Jednoplášťová šikmá střecha nemá žádnou vzduchovou mezeru a jednotlivé vrstvy střešního pláště se na sebe ukládají kontaktně. Jednoplášťové střechy jsou takové, které ve své skladbě neobsahují větranou vzduchovou mezeru. Proto musí být konstrukčně a zejména materiálově navržena tak, aby byla funkční nejen z hlediska hydroizolačního, ale zejména z hlediska tepelně-technického (zjednodušeně řečeno, aby nezavlhala vlivem kondenzace a nesnižovala se tak účinnost tepelné izolace nebo se neprojevovaly defekty jako například plísně a tepelné mosty ze strany interiéru). Jednoplášťové ploché střechy mají všechny vrstvy uložené na nosné konstrukci stropu. Ve skladbě jednoplášťové střechy nejsou žádné vzduchové mezery či dutiny. Spád je vytvořen spádovými vrstvami - škvára či písek, případně proložené dílci tepelné izolace. Nad spádovými vrstvami je často betonový potěr a na něm natavená krytina z asfaltových pásů.

V šikmých střechách se jednoplášťové střechy používají spíše výjimečně. Protože do kategorie šikmých střech patří i konstrukce o sklonu blízkém 5°, můžeme zde navrhnout skladby obdobné jako u střech jednoplášťových plochých. Dále se tento článek zabývá konstrukcemi vhodnými pro šikmé střechy s dřevěnou nosnou konstrukcí o větším spádu. Obvykle se jedná o tzv. střešní plášť umístěný nad krokvemi, který obsahuje obvykle tyto základní vrstvy: podhled, parozábranu, tepelnou izolaci, pojistnou hydroizolaci, krytinu - dle typu s případným laťováním a kontralatěmi.

Tepelná izolace a parozábrana u jednoplášťových střech

Jednoplášťová plochá střecha tedy musí obsahovat velmi účinnou parozábranu, která zabrání pronikání vodních par do tepelné izolace. Síla tepelné izolace by měla být určena výpočtem, ale jako minimum počítejte alespoň 160 mm tepelné izolace z pěnového polystyrenu (typu EPS 100S stabil - polystyren určený právě pro tento typ střechy) nebo tepelné izolace z minerální vlny (například Isover S - opět tepelná izolace určená pro jednoplášťové střechy). Spádová vrstva může být vytvořena také klíny tvarované tepelné izolace. Jako tepelná izolace plochých jednoplášťových střech se obvykle používají tuhé desky z pěnového polystyrenu (EPS) nebo tuhé desky z minerálních vláken, obvykle čedičových. Velmi vhodným typem parozábrany pro tento typ střechy je asfaltový SBS modifikovaný pás s hliníkovou vložkou (SBS modifikace je vylepšení vlastností asfaltové hmoty látkou Styren-Butadien-Styren). Celkový princip tohoto typu konstrukce je možné shrnou následovně - propustí-li parozábrana do skladby méně vodních par, než je schopno se ze skladby dostat přes hydroizolaci ven, bude střecha v běžných podmínkách funkční.

Použitá tepelná izolace musí vykazovat zejména dostatečnou pevnost (kvůli mechanickému kotvení, tíze krytiny a povětrnostnímu zatížení), a protože se pokládá z realizačních důvodů obvykle v jedné vrstvě, spoje jsou řešeny zámky, ozuby, přesahy nebo perem-drážkou. Samostatná vrstva může být tvořena kompletizovaným dílcem, kdy je na trhu například izolant doplněný z výroby OSB deskou pro přímé upevnění cementovláknité, břidlicové nebo plechové krytiny (např. výrobek firmy Bachl). Jako tepelná izolace je použit tuhý polyuretan (PUR) doplněný oboustrannou hliníkovou fólií a vrchní nekašírovanou deskou OSB. Tepelná izolace či kompletizovaný dílec jsou pokládány na laťování nebo na plnoplošné bednění. Ačkoliv střecha neslouží trvale pro pohyb osob (terasa apod.), je třeba volit takové materiály, které nebudou poškozeny ani při občasném pohybu osob provádějících např. údržbu.

Čtěte také: Střešní systémy pro panelové domy G 57

Důležité při návrhu jednoplášťové střechy je pak zejména tepelně-vlhkostní posouzení skladby, kdy mohou za určitých okrajových podmínek vznikat problémy s kondenzací v rámci tepelné izolace, zejména pak v místech spojů desek tepelné izolace a prostupů střechou. Kritickými mohou být nesystémové spoje tepelné izolace (úžlabí, nároží apod.), kdy výrobci doporučují použití polyuretanové pěny, která je bez ošetření velmi nasákavá a může způsobovat problémy.

Kompaktní skladba střechy

Kompaktní skladba střechy využívá tepelnou izolaci z pěnového skla, která je pokládána na plnoplošné bednění do horkého asfaltu. Styky desek, spoje a horní povrch tepelněizolační vrstvy jsou opět potřeny horkým asfaltem. V případě větších sklonů je použito studené asfaltové lepidlo a systémové kotevní příponky pro uchycení tepelné izolace (neprostupují celou výškou izolantu). Kompaktní střecha s pěnovým sklem se používá v kombinaci s asfaltovými pásy nebo hladkou plechovou krytinou, která je kotvena do speciálních kovových příponek vlepených asfaltem do tepelné izolace. Výjimku v tomto smyslu tvoří kompaktní skladba s pěnovým sklem, která je naopak velmi parotěsná a s výhodou se používá pro konstrukce nad vnitřním prostředím s vysokou relativní vlhkostí vzduchu.

Zelené střechy jako jednoplášťové řešení

Zelená střecha je ve většině případů řešena jako jednoplášťová střecha. Vegetační souvrství slouží v případě jednoplášťové šikmé vegetační střechy jako přídavná tepelná izolace střechy. Zabraňuje extrémnímu kolísání teploty na střeše během dne, přispívá tak k menšímu rozpínání materiálů a tím i k jejich delší životnosti. U vegetačních střech má skladba, zejména pokud je použitá hydroakumulační vrstva nasáklá vodou, větší hmotnost a obvykle vyžaduje zvýšení použitých profilů u nosné konstrukce střechy. Montáž vegetačního souvrství je oproti jiným skladbám složitější, zemina se musí zajistit proti sesuvu apod. Dle typu použitých rostlin je následně nutná pravidelná údržba a kontrola. Střecha s vegetací má být (v souladu s ČSN 731901 [59]) vybavena přívodem vody nebo zařízením pro zálivku rostlin.

Zelené střechy můžeme dělit na střechy se zelení intenzivní (květiny, keře, tráva...), které potřebují pravidelnou péči a závlahu (a v drtivé většině případů potřebují násyp zeminy minimálně 200 mm a více) a střechy se zelení extenzivní, která nepotřebuje takovou péči ani výšku zeminy (netřesky a jiné sukulentní rostliny, další rostliny nevyžadující pravidelnou závlahu). Pro tyto střechy je povětšinou typická ve skladbě přítomnost vrstvy hydroakumulační (většinou v kombinaci s vrstvou drenážní), která má za úkol zadržet alespoň minimální množství vody na období sucha.

Inverzní střechy

Inverzní střecha je konstrukce, u které je klasické pořadí vrstev jaksi přehozeno. Jedná se o skladbu, kde na nosné konstrukci je umístěna hydroizolace, na ní je drenážní vrstva, tepelná izolace a stabilizační vrstva (většinou oddělená od tepelné izolace separační a drenážní vrstvou). Znamená to tedy, že voda protéká kolem tepelné izolace a stéká k hydroizolaci. Jako tepelné izolace je zásadně užíváno extrudovaného polystyrenu (XPS), který je nasákavý jen minimálně a voda proto nijak dramaticky nesnižuje jeho izolační schopnosti. Nepříjemnou vlastností této skladby je, že pokud je protékající voda velmi chladná (zejména v období tání sněhu), dochází k prochlazování nosné konstrukce s možnou tvorbou defektů jako kondenzace apod. Proto i ČSN při použití obrácené střechy předepisuje dostatečnou hmotnost nosné konstrukce tak, aby bylo riziko tvorby nepříjemných problémů minimalizováno. Hmotnost konstrukce by neměla být nižší než 240 kg/m².

Čtěte také: Řešení pro střechy nad dřevostavbou

Výhody a nevýhody jednoplášťových šikmých střech

Hlavní výhodou, pokud bereme v úvahu varianty s tepelnou izolaci umístěnou nad krokvemi, je bezesporu minimalizace tepelných mostů (v rámci tepelněizolační vrstvy nenajdeme dřevěné prvky krovu, pouze se zohledňují kotevní prvky). U kompaktního systému pak navíc odpadá nutnost mechanického kotvení skladby, které má vliv na výsledné tepelně-vlhkostní chování konstrukce - způsobuje lokální tepelné mosty a kotvení prostupuje hydroizolační či parotěsnicí vrstvou. Pohledově vypadá střecha (zejména v přesazích u okapu nebo přes štítovou stěnu) mohutněji. Tepelná izolace je u nadkrokevních systémů realizována v celé ploše střešního pláště až k hřebeni střechy. Výhodou je bezesporu možnost otevřené dispozice v podkroví a zvětšení využívaného prostoru spojené s viditelnými prvky krovu.

Nevýhody můžeme spatřovat právě ve speciálním provedení a materiálovém řešení konstrukce - existují systémové skladby a výrobky pro tento typ střechy, což má za důsledek vyšší pořizovací náklady. Složitější je návrh a provádění konstrukčních detailů střechy například v místě osazení střešních oken. Materiály tepelné izolace mají vyšší pevnost, je potřeba dbát na správně realizované kotvení všech vrstev pláště, omezený je výběr střešních krytin pro tyto střechy apod. Na druhou stranu se u otevřené dispozice v podkroví zvyšují také náklady na vytápění, chlazení či větrání podstřešních prostor.

Víceplášťové střechy

Víceplášťové střechy mají mezi jednotlivými plášti s izolačními vrstvami vzduchovou mezeru (označuje se také jako vzduchová vrstva), obvykle větranou, jejímž účelem je odvést ze střechy vlhkost pronikající difuzí z interiéru do skladby střechy. Dvouplášťové nebo víceplášťové střechy mají ve skladbě vzduchovou vrstvu, obvykle větranou, která odvádí vodní páru pronikající difuzí z interiéru do vnějšího prostředí. Při splnění důležitých podmínek v ní nedochází ke kondenzaci vodní páry. Podmínkou je mimo jiné dokonale vzduchotěsný spodní plášť, nenulový tepelný odpor horního pláště a dostatečná míra větrání střechy. Tyto skladby střech se hodí nad vlhké prostory, do horských oblastí a také samozřejmě na bytovou výstavbu a občanskou vybavenost. Oproti jednoplášťovým střechám jsou náročnější na provádění. Novým trendem je šikmá střecha s více plášti, které jsou od sebe odděleny vzduchovými vrstvami a také doplňkovou konstrukcí.

Příklad dvouplášťové ploché střechy popsané výše. Vzduchová mezera musí umožnit odvětrání vlhkosti. Z hlediska míry větrání platilo v ČSN o navrhování střech, že plocha přiváděcích větracích otvorů má být min. 1/100 plochy střechy, plocha odváděcích otvorů ještě o 10 % větší. Plocha otvorů má být ještě větší při nadměrných délkách vzduchových vrstev. Pro bezvadné fungování střechy by horní plášť měl mít alespoň minimální tepelný odpor, který odpovídá např. dřevěnému bednění nebo silikátové konstrukci. Neodpovídá např. pouhému trapézovému plechu. Požadavek na dokonale těsný spodní plášť má zabránit nekontrolovanému proudění vzduchu a vodní páry do vzduchové vrstvy vlivem netěsností. Množství vodní páry v mezeře je pak násobně větší a dimenze větrání střechy nemusí stačit na její odvedení.

Dvouplášťová střecha je taková, která někde ve své skladbě (tradičně pod horním pláštěm) obsahuje větranou vzduchovou mezeru. Mezera má primární účel odvádět ze skladby vlhkost (strhává jí s sebou proudící vzduch) a proto u těchto skladeb nemusí být kladen takový důraz na použití špičkových parozábran, ale mohou být užity parozábrany s nižší účinností. Aby tedy mohla tato konstrukce fungovat, musí mít střecha nasávací a odváděcí otvory proudicího vzduchu. Častou chybou je, že otvory navržené podle požadavku normy jsou kryty mřížkami omezujícími nasávání vzduchu z 50 i více procent. Výška větrané mezery je rovněž velmi důležitá. Čím nižší sklon, tím vyšší mezera je potřebná, aby vzduch proudil. Není bez zajímavosti, že větraná mezera snižuje účinnost tepelné izolace (dochází k jakémusi "vytahování tepla" z izolace). Jako tepelné izolace se pro dvouplášťové střechy užívá minerální vlny, která je schopna dobře předávat vlhkost do mezery.

Na nosné konstrukci stropu je (někdy) parozábrana a vrstva tepelná izolace. Tím je vytvořen spodní plášť. Spádu se dociluje pomocí zvláštní konstrukce. Nejčastěji bývá z dřevěných prken, které jsou podpírány hranoly, může být třeba i z panelů nebo nějakých tvárnic na zděných pilířích. Dvouplášťové střechy dovolují vytvořit velký spád krytiny. V bývalé ČSSR se hodně používaly od 60. let, po nedobrých zkušenostech s nedostatečně kvalitními asfaltovými pásy na malých spádech. Dvoupláště byly také hitem individuální výstavby v 70. a 80. letech. Z konstrukce dvouplášťové střechy je zřejmé, že nemá žádný smysl zateplovat horní plášť, je-li pod ním provětrávaná mezera. Proto se často zhotoví pouze nová krytina a zateplení se neřeší. Druhý způsob zateplení, podle mě progresívnější: demontuje se horní plášť a na stropní konstrukci se zhotoví nová skladba jednoplášťové střechy.

Ploché střechy a jejich vztah k šikmým střechám

Naproti tomu ploché střechy jsou střechy se sklonem do 10 stupňů. Plochou střechu charakterizuje sklon do 5 ° a použití povlakové hydroizolace namísto skládané krytiny známé ze šikmých střech. Využití ploché střechy oproti šikmé má mnohá opodstatnění. Plochá střecha zejména umožňuje plné využití plochy posledního podlaží oproti obytnému podkroví pod šikmou střechou. Z architektonického hlediska do určité míry symbolizuje moderní stavění oproti šikmé střeše, která v historii neměla alternativu z důvodu neexistence plošně vodotěsných materiálů, které by se daly pro hydroizolaci využít. Současné stavění se bez plochých střech neobejde. Oblíbené jsou i u bytových a rodinných domů, kde otevírají možnosti hmotového a tvarového uspořádání a v neposlední řadě možnosti využití střech pro terasy a zahrady.

Jednoplášťové střechy jsou dnes nejrozšířenějším typem plochých střech. Před několika desetiletími byly problematické z důvodu neexistence nebo nedostupnosti kvalitních materiálů. Pokud není skladba jednoplášťové ploché střechy silně porušená, zvrásněná, nebo nasáklá vodou, ponechává se na místě. Při sanaci jednoplášťové ploché střechy se opraví stávající krytina (boule, nerovnosti, větší netěsnosti), a ta se poté uvažuje jako nová parozábrana. Na ni se případně položí tepelná izolace a nová povlaková krytina, ať už z asfaltových pásů nebo ze střešní folie.

Historické a doplňkové typy střech

Šikmá nebo také sedlová střecha je z historického hlediska nejpoužívanějším typem střech. Nejjednodušší variantou je střecha nad půdou bez tepelné izolace, kdy střešní plášť obsahuje pouze krytinu na laťování. Jedná se spíše o historickou záležitost nebo o konstrukci nad doplňkovým prostorem, který nevyžaduje vodotěsnost konstrukce. Vzhledem k netěsnosti skládané krytiny je částečně podstřešní prostor provětráván, a proto je někdy tato konstrukce považována za dvouplášťovou, v tom případě by ovšem druhý plášť tvořila poslední stropní konstrukce v objektu. Tento výklad je ovšem v rozporu s definicí střechy dle ČSN 73 1901: konstrukce krovu tvoří nosnou konstrukci střechy a skládaná krytina se svou podpůrnou konstrukcí (laťováním) vytváří jeden střešní plášť.

Dále bychom zde mohli zařadit střechy ze slámových či rákosových došků. Tato krytina je schopna současně plnit funkci skládané hydroizolační vrstvy i tepelného izolantu. Zároveň zajišťuje snadný prostup vodních par konstrukcí a udržuje přirozené vnitřní mikroklima.

tags: #jednoplastova #sikma #strecha #informace

Oblíbené příspěvky:

• Komplexní průvodce opravou světel registrační značky Ford Focus
• Kvalitní vinylové podlahy za skvělé ceny
• Vše o montáži dřevěné fasády
• Příčiny a prevence poškození potrubí
• Precizní řezání obkladů a dlažeb