Konstrukce jednoplášťové střechy s klasickým pořadím vrstev, nepochozí

Ploché střechy jsou definovány sklonem do 5°, nicméně sklon u plochých střech je zvykem uvádět v %. Ploché střechy jsou moderním, estetickým a funkčním řešením. Velmi dobře se hodí pro budovy, u nichž chcete dosáhnout moderního vzhledu. Plochá střecha oproti šikmé má mnohá opodstatnění. Zejména umožňuje plné využití plochy posledního podlaží oproti obytnému podkroví pod šikmou střechou. Z architektonického hlediska do určité míry symbolizuje moderní stavění. Plochá střecha je nejdůležitější a nejsložitější část domu.

Jednoplášťová střecha je střecha, která odděluje vnitřní prostředí od vnějšího jedním pláštěm - kontaktním souvrstvím jednotlivých funkčních vrstev. Jednoplášťová plochá střecha je střecha, jejíž plošná hmotnost je nižší než 100 kg/m2. Jednoplášťová střecha zajišťuje všechny funkce jedním střešním pláštěm. Složení takové střechy je následující: krytina, tepelná izolace, spádové vrstvy, parotěsná zábrana, nosná konstrukce a zespodu podhled nebo omítka. Jednoplášťové ploché střechy jsou populární zejména díky relativně snadné realizaci a spolehlivosti.

Historický vývoj jednoplášťových plochých střech

Problematika střešních plášťů je značně široká, protože tyto konstrukce jsou díky své poloze v objektu vystaveny působení řadě vnějších i vnitřních vlivů. První střechy tohoto typu se vyskytovaly na chrámových stavbách v období baroka. Dále pak v období meziválečné architektury, tj. v období funkcionalismu.

60. léta 20. století

V první polovině 60. let byly jednoplášťové střechy bezespádové a částečně odvětrávané sítí kanálků. Jednoplášťové střechy byly v 60. letech používány u občanské panelové výstavby. Systém umožňovala celoroční výstavbu. Tyto konstrukce byly omezeny materiálovou základnou tehdejší doby. Celkové řešení tepelně izolačních vrstev se nezlepšilo. Uvedený typ skladby byl ve druhé polovině 60. let nadále používán. Obr. 1 znázorňuje příklad skladby jednoplášťové střechy z 60. let.

Poruchovost střech měla vzrůstající tendenci. V 60. letech se poprvé objevily dvouplášťové střechy.

Čtěte také: Konstrukce jednoplášťové ploché střechy

70. léta 20. století

V první polovině 70. let byla hydroizolační vrstva z asfaltových natavitelných pásů IPA nebo Bitagit. Větší uplatnění nacházely tzv. desky Polsid o tloušťce 50 mm s integrovanou vrstvou asfaltového pásu. Na obrázku 2 je příklad skladby jednoplášťové střechy z 1. poloviny 70. let. Na začátku 70. let se doporučovalo navrhovat pěnový polystyren místo betonů. Používaly se rovněž dílce z pěnového polystyrenu a heraklitu (Lignopor). Tyto desky měly integrované kanálky pro odvod zabudované vlhkosti, ale jejich faktická účinnost byla minimální.

Ve druhé polovině 70. let byly poruchy těchto střech běžné, spočívaly v návrhu spádové vrstvy ze strusky nebo keramzitu. Desky se vyráběly ze skelných vláken. Bylo snahou umístit tepelnou izolaci co nejblíže pod hydroizolační vrstvu. Na obrázku 3 je příklad skladby jednoplášťové střechy z 2. poloviny 70. let. Změny jednotlivých desek a hlavně jejich smršťování vedly k trhlinám a k zatékání.

80. léta 20. století

Na konci 70. let a na počátku 80. let byly navrženy nové materiály, které splňovaly požadavky tehdejších norem ČSN 73 0544 a ČSN 73 0549. Jednalo se o desky z minerálních vláken, např. Vistemat, Izomin. Měly celou plochu desky opatřenou asfaltovým pásem Bitagit. Konstrukční řešení bylo stejné jako desek Polsid. Dále byly používány asfaltové pásy typu S z oxidovaného asfaltu a hydroizolační fólie na bázi pryží a měkčeného PVC. Obr. 4 ilustruje příklad skladby jednoplášťové střechy z 80. let.

Dvouplášťové střechy se hojněji uplatnily v 70. a hlavně v 80. letech. V jejich vzduchové mezeře zabudovaná vlhkost byla odvedena vně pláště, což mělo pozitivní vliv na tepelně izolační schopnost pláště a rovněž pozitivně na poruchovost hydroizolační vrstvy. Obr. 5 představuje příklad skladby dvouplášťové střechy ze 60. let, zatímco obr. 6 ukazuje příklad skladby ze 70. let. Konstrukci horního pláště tvořily zpočátku buď dílce z heraklitu, či zděných sloupků. Později byly častější konstrukce horního pláště ze dřeva.

90. léta 20. století

Situace ve vývoji střech v 90. letech se zlepšila díky zahraničním vlivům. Bylo nutné rekonstruovat střechy kvůli jejich omezené hydroizolační a tepelně izolační funkci.

Čtěte také: Střešní systémy pro panelové domy G 57

Současné jednoplášťové střechy s klasickým pořadím vrstev

Jednoplášťové střechy bez parotěsné vrstvy se navrhují výjimečně a pouze nad prostory, ve kterých je relativní vlhkost ovzduší nižší než 60 %. Jednoplášťová střecha nevětraná je střecha bez systému větracích kanálků napojených na vnější prostředí a se zpravidla klasickým pořadím vrstev, tj. hydroizolační vrstva je umístěna nad tepelně izolační vrstvou. Vzhledem k tomu, že jednoplášťové ploché střechy neobsahují větranou vzduchovou mezeru, je nesmírně důležité zajistit funkčnost střechy z hlediska hydroizolačního a tepelně-izolačního.

Příklad skladby jednoplášťové ploché střechy s klasickým pořadím vrstev (obrázek 1) ukazuje typickou strukturu. Neobsahuje větranou mezeru, a proto musí mít dobře vyřešenou parozábranu! Spádová vrstva může být vytvořena také klíny tvarované tepelné izolace.

Konstrukce jednoplášťové ploché střechy s klasickým pořadím vrstev je střecha, kde je hydroizolační vrstva umístěna nad tepelně izolační vrstvou. Jednoplášťová střecha s klasickým pořadím vrstev se navrhuje s parotěsnící vrstvou. Tento typ se navrhoval hlavně v 70. a 80. letech 20. století. Je specifický způsobem větrání, které zajišťuje systém větracích kanálků umístěných v tepelně izolační vrstvě, které jsou napojeny na vnější prostředí. Střecha je zpravidla vyhovující nad prostory s relativní vlhkostí nepřesahující 75 %.

Klíčové vrstvy a materiály

Aby jednoplášťová střecha s klasickým pořadím vrstev fungovala, musí být konstrukčně a zejména materiálově navržena tak, aby byla funkční nejen z hlediska hydroizolačního, ale zejména z hlediska tepelně-technického (zjednodušeně řečeno, aby nezavlhala vlivem kondenzace a nesnižovala se tak účinnost tepelné izolace nebo se neprojevovaly defekty jako například plísně a tepelné mosty ze strany interiéru). Jednoplášťová plochá střecha tedy musí obsahovat velmi účinnou parozábranu, která zabrání pronikání vodních par do tepelné izolace.

Při výběru materiálů je zásadní účinná parozábrana. Ta zabrání pronikání vodních par do tepelné izolace, které by mohly účinnost tepelné izolace snížit. Velmi vhodným typem parozábrany pro tento typ střechy je asfaltový SBS modifikovaný pás s hliníkovou vložkou (SBS modifikace je vylepšení vlastností asfaltové hmoty látkou Styren-Butadien-Styren).

Čtěte také: Řešení pro střechy nad dřevostavbou

Síla tepelné izolace by měla být určena výpočtem, ale jako minimum počítejte alespoň 160 mm tepelné izolace z pěnového polystyrenu (typu EPS 100S stabil - polystyren určený právě pro tento typ střechy) nebo tepelné izolace z minerální vlny (například Isover S - opět tepelná izolace určená pro jednoplášťové střechy). Jako tepelná izolace plochých jednoplášťových střech se obvykle používají tuhé desky z pěnového polystyrenu (EPS) nebo tuhé desky z minerálních vláken, obvykle čedičových.

Hydroizolace je naprosto zásadním prvkem každé ploché střechy. Její úlohou je, aby voda nepronikla do konstrukce střechy a nepoškodila tepelnou izolaci či nosné prvky budovy.

• Asfaltové pásy: Tyto pásy se vyrábějí z různých druhů asfaltu (modifikovaný, oxidovaný) a mají různé typy nosných vložek (polyesterová rohož, skelná tkanina). Mají výbornou odolnost proti vodě a mechanickému poškození.
• Hydroizolační fólie: Fólie z materiálů, jako je PVC nebo FPO (flexibilní polyolefín), se na plochých střechách používají pro jejich flexibilitu a odolnost vůči UV záření.

Odvodnění je další důležitou součástí plochých střech. Bez správného odvodnění by se na střeše hromadila voda, což by mohlo vést k zatékání a poškození střechy.

Tepelně-vlhkostní posouzení

Důležité při návrhu jednoplášťové střechy je pak zejména tepelně-vlhkostní posouzení skladby, kdy mohou za určitých okrajových podmínek vznikat problémy s kondenzací v rámci tepelné izolace, zejména pak v místech spojů desek tepelné izolace a prostupů střechou. Celkový princip tohoto typu konstrukce je možné shrnout následovně - propustí-li parozábrana do skladby méně vodních par, než je schopno se ze skladby dostat přes hydroizolaci ven, bude střecha v běžných podmínkách funkční.

Porovnání s dvouplášťovými střechami

Rozdíl mezi jednoplášťovou a dvouplášťovou plochou střechou se zdá celkem jasný. Jednoplášťové ploché střechy mají pouze jeden střešní plášť, zatímco ty dvouplášťové mají střešní pláště dva. Ovšem zde pozor na terminologii. Dva pláště nerovná se dvě vrstvy. Plášť je celé souvrství (tzn. včetně nosné konstrukce, tepelné izolace, parotěsné vrstvy atd.). A pokud souvrství nemá žádnou větranou mezeru, jedná se o jednoplášťovou střechu. Oproti tomu, pokud souvrství odděluje jedna větraná vzduchová mezera, tak mluvíme o dvouplášti.

Dvouplášťová střecha má dvě konstrukční části oddělené vzduchovou mezerou. Horní část vytváří plášť střechy s krytinou, spodní část tvoří tepelně izolační vrstva a stropní konstrukce nad posledním podlažím. Mezi oběma plášti je vzduchová mezera, která je obvykle větraná do vnějšího prostředí. Z uvedeného popisu vyplývá, že střešní horní plášť s krytinou se vždy nachází v ochlazované nebo ohřívané zóně během všech ročních období. Dvouplášťová střecha větraná má vzduchovou vrstvu napojenu na vnější prostředí a je vhodná pro použití nad prostory s vysokou relativní vlhkost (i nad 80 %).

Dvouplášťové nebo víceplášťové střechy mají ve skladbě vzduchovou vrstvu, obvykle větranou, která odvádí vodní páru pronikající difuzí z interiéru do vnějšího prostředí. Při splnění důležitých podmínek v ní nedochází ke kondenzaci vodní páry. Podmínkou je mimo jiné dokonale vzduchotěsný spodní plášť, nenulový tepelný odpor horního pláště a dostatečná míra větrání střechy. Tyto skladby střech se hodí nad vlhké prostory, do horských oblastí a také samozřejmě na bytovou výstavbu a občanskou vybavenost. Oproti jednoplášťovým střechám jsou náročnější na provádění. Příklad dvouplášťové ploché střechy (obrázek 2). Vzduchová mezera musí umožnit odvětrání vlhkosti.

Z hlediska míry větrání platilo v ČSN o navrhování střech, že plocha přiváděcích větracích otvorů má být min. 1/100 plochy střechy, plocha odváděcích otvorů ještě o 10 % větší. Plocha otvorů má být ještě větší při nadměrných délkách vzduchových vrstev. Pro bezvadné fungování střechy by horní plášť měl mít alespoň minimální tepelný odpor, který odpovídá např. dřevěnému bednění nebo silikátové konstrukci. Neodpovídá např. pouhému trapézovému plechu. Požadavek na dokonale těsný spodní plášť má zabránit nekontrolovanému proudění vzduchu a vodní páry do vzduchové vrstvy vlivem netěsností. Množství vodní páry v mezeře je pak násobně větší a dimenze větrání střechy nemusí stačit na její odvedení.

tags: #konstrukce #jednoplastova #strecha #s #klasickym #poradim

Oblíbené příspěvky:

• Srovnání dřevěných boud pro psy s rovnou střechou
• zateplení vstupních dveří a oken
• řešení Ytong pro zastřešení a stropy
• Jak vybrat dřevěnou kytaru pro děti
• jak vybrat okapový systém DN 200