Rozdíly mezi povrchovým a zapuštěným kotvením izolace

Hydroizolace je jedním z nejdůležitějších prvků každé stavby. Chrání konstrukce před negativním působením vody a vlhkosti, zabraňuje poškození materiálů a prodlužuje životnost objektu. Voda je totiž jedním z největších nepřátel staveb - nenápadně proniká dovnitř, oslabuje materiály a postupně způsobuje rozsáhlé škody.

Hydroizolace proti zemní vlhkosti a vodě prosakující přilehlým prostředím

U starších staveb (ještě i z počátku minulého století), kdy hydroizolační materiály byly ve svých počátcích, plnily hydroizolační funkci proti zemní vlhkosti suterény, které odváděly zemní vlhkost trvalým větráním. S výjimkou některých speciálních druhů staveb, ve kterých připouštíme, resp. vyžadujeme provoz v prostředí s přirozenou vlhkostí, chráníme všechny stavby proti pronikání zemní vlhkosti. Máme k tomu dva důvody: potřebu dodržet určité parametry vnitřního prostředí s limitovanou relativní vlhkostí vzduchu (z hlediska provozního, hygienického, bakteriologického) a potřebu ochránit stavební konstrukce před působením vlhkosti, neboť u většiny stavebních materiálů způsobuje vlhkost postupnou změnu jejich technických vlastností (od objemových změn a změn tepelně technických vlastností po jejich naprostou degradaci).

V případě hydroizolace proti vodě prosakující přilehlým prostředím jde o stavby, které jsou založeny nad hladinou podzemní vody, jsou ve svažitém terénu nebo plochém nedostatečně odvodněném terénu. Srážková voda stékající po povrchu terénu stéká do prostoru zásypu kolem stavby a působí přímo na stěny podzemní části stavby i na základovou konstrukci.

Propustné a nepropustné zeminy

V propustných zeminách není obvykle tato situace tak nebezpečná, neboť prosakující voda prosakuje kolem stavby do propustného podloží a její účinek na stavbu není příliš odlišný od běžné zemní vlhkosti. Postačí zde proto přímá hydroizolace již popsaného typu v kombinaci s nepřímými opatřeními, jako například širší okapový chodník řádně vyspádovaný od budovy a lokální terénní úprava.

Podstatně jiná je situace při zakládání nad hladinou podzemní vody v nepropustných zeminách nebo skalních horninách. Zde voda z terénu prosakující zásypovým materiálem stéká na dno původního výkopu, a pokud není odvedena, hromadí se v prostoru zásypu a působí tlakem na stavební konstrukci. V tomto případě je nutné použít jako přímou ochranu hydroizolaci proti tlakové vodě v kombinaci s nepřímými opatřeními, kterými jsou např. vytvoření účinné drenáže kolem celé stavby s kvalitním kontrolovatelným odvodněním, použití nepropustných dobře zhutnitelných materiálů pro konstrukci zásypu, které je nutné s maximální péčí zhutnit. Vhodným doplňkem budou též nepřímá opatření doporučená v případě propustných zemin (např. okapové chodníky, lokální spádování).

Čtěte také: kotvení polystyrenu přes izolant do Ytongu

Zeminy odvodněné a neodvodněné

Při rozhodování o tom, zda se prosakující voda může kolem objektu hromadit či nikoliv, nerozhoduje jen vlastní propustnost podloží, ale též vzájemné uspořádání vrstev o rozdílných propustnostech, osazení budovy do podloží a přítomnost překážek (např. dalších staveb), bránících přirozenému odtoku vody z geologických vrstev. Z tohoto důvodu se někdy zažité dělení zemin na propustné a nepropustné nahrazuje pro tento účel obecnějším, a lépe vystihujícím, dělením na zeminy odvodněné a neodvodněné.

Odvodněné zeminy jsou takové, z nichž je odtok zajištěn dostatečnou mocností vysoce propustných zemin pod základovou spárou; přirozenou konfigurací terénu a podložních vrstev; uměle vytvořeným drenážním systémem. Všechny ostatní zeminy je nutno pro účely návrhu hydroizolace považovat za neodvodněné, v nichž může dojít k vytvoření sekundární hladiny podzemní vody. Kromě klasického případu nízkopropustných zemin sem patří i zeminy propustné, z nichž nemůže voda přirozeně odtékat.

Hydroizolace proti tlakové vodě

Hydroizolaci proti tlakové vodě použijeme vždy při zakládání pod hladinou podzemní vody a dále v situacích, kdy může být konstrukce vystavena působení tlaku vody stékající z terénu nebo působení vody provozní (zejména nádrže, jímky, bazény apod.). Hydroizolační systémy musí spojitě chránit celou konstrukci a nepropustnost pro vodu musí vykazovat všechny jejich prvky (týká se zejména prostupů, nejčastěji kanalizačního potrubí nebo technologických potrubí a vedení). Musí přesahovat výškově úroveň nejvyšší hladiny podzemní vody o bezpečnostní úsek, který se volí podle stupně kvality geologického průzkumu a hydrogeologických podmínek konkrétní lokality (minimálně o 300 mm).

Z hlediska materiálů je vhodný pro přímou hydroizolaci některý z povlakových systémů, které se aplikují buď na betonovou konstrukci, na podkladní beton, nebo na cementovou omítku zděné konstrukce, v některých případech na omítkou opatřenou izolační přizdívku. V poslední době je poměrně výrazný odklon od systémů složených z natavovacích izolačních pásů na bázi asfaltu směrem k fóliovým izolacím. Kromě povlakových hydroizolaci mohou být použity též kvalitní stěrkové izolační systémy nebo nátěry na beton pronikající do povrchové vrstvy betonu, kterou tak činí vodě nepropustnou.

Izolace proti některým kapalinám

Ochrana stavebního díla proti některým kapalinám je ve své podstatě zobecněním zásad provádění hydroizolací a zahrnuje:

Čtěte také: Kompletní průvodce hydroizolací plochých střech

• vnější ochranu staveb proti výluhům ze stavebních materiálů, nezajištěných skládek odpadů nebo podložních vrstev terénu;
• vnitřní ochranu staveb proti úniku látek z technologií, zejména proti roztokům kyselin, zásad a jejich solí, organickým uhlovodíkům (benzín, nafta, oleje apod.), alkoholům, ketonům, esterům a jejich roztokům.

Provádění izolací proti kapalinám se řídí obdobnými zásadami jako provádění běžných hydroizolací, specifika jsou dána nutností užití izolačních materiálů, pomocných a doplňkových prvků chemicky odolných danému prostředí.

Třídy ochrany a ohraničující konstrukce

Požadavky na stav chráněného prostředí stanoví při návrhu stavby objednatel stavby (obvykle investor). Stanovené požadavky nesmí být v rozporu s obecně závaznými předpisy. Nestanoví-li požadavky objednatel, určí se podle druhu provozu v chráněných prostorách.

Požadavky na stavební konstrukcí obvykle stanovuje projektant podle trvanlivosti a odolnosti zvolených materiálů v podmínkách namáhání stavby a užívání konstrukcí, rizik proniknutí vody a požadavků na stav vnitřního povrchu. V souladu s hydroizolační koncepcí stavby musí být i statické řešení stavby. O zařazení konstrukce do tříd požadavků na stav ohraničujících konstrukcí rozhoduje mimo jiné technický předpis výrobce materiálu použitého pro konstrukci.

Není-li stanoveno obecně závazným předpisem, normou nebo požadavkem objednatele jinak, lze připustit pronikání vody v malém množství do prostor bez pobytu osob a bez výskytu předmětů náchylných na poškození vlhkostí vzduchu nebo vodou, jestliže pronikající voda nemá vliv na funkci a trvanlivost konstrukcí. Stavební konstrukce je třeba navrhnout tak, aby se dosáhlo jejich příznivého vlhkostního stavu a režimu. Navrhují se tak, aby na jejich vnitřním povrchu nedocházelo ke kondenzaci vodní páry.

Klasifikace účinnosti a spolehlivosti hydroizolačních konstrukcí

Pro navrhování a posuzování hydroizolačních konstrukcí se uvádí jejich doporučená klasifikace účinnosti a spolehlivosti.

Čtěte také: Efektivní turbošrouby pro stavebnictví

Třídy účinnosti

• U1: Konstrukce v daném hydrofyzikálním namáhání propouští vodu tak, že z jejího chráněného povrchu nebo z vnitřního povrchu jí chráněných konstrukcí stéká voda.
• U2: Konstrukce v daném hydrofyzikálním namáhání propouští vodu tak, že její chráněný povrch je vlhký, nestéká z něj voda, nebo z ní vlhkost proniká vzlínáním do chráněných konstrukcí, které jsou s ní v kontaktu.
• U3: Konstrukce v daném hydrofyzikálním namáhání nepropouští vodu na svůj chráněný povrch.
• U4: Konstrukce v daném hydrofyzikálním namáhání nepropouští vodu pod svůj exponovaný povrch.

Třídy spolehlivosti

• S1: Je velmi pravděpodobné, že nebude dosaženo potřebné těsnosti nebo v průběhu užívání dojde k neodstranitelné poruše.
• S2: Nelze odhadnout, zda hydroizolační konstrukce bude funkční.
• S3: Je velmi pravděpodobné, že bude dosaženo potřebné těsnosti nebo poruchy vzniklé v průběhu užívání budou odstranitelné.

Přístupnost pro případnou budoucí opravu je jednou z hledisek pro volbu míry spolehlivosti hydroizolační konstrukce.

Východní podklady pro navrhování hydroizolace

Před rozhodováním o potřebách a způsobech ochrany objektu před působením vody je nezbytné získat potřebné a zejména hodnověrné informace o geologickém prostředí stavby a klimatických podmínkách a posoudit umístění stavby v terénu, její konstrukční uspořádání a v neposlední řadě požadavky uživatele na její provoz. Obvykle k tomuto účelu slouží:

• informace a údaje Hydrometeorologického ústavu;
• informace vodohospodářských orgánů;
• informace starousedlíků (vše ke zjištění rozsahu a úrovně 50 a 100 leté, tj. maximální hladiny podzemní vody);
• hydrogeologický průzkum (pro stanovení struktury, charakteru a vlastností vrstev základových zemin a podzemní vody);
• stanovení charakteru hydrofyzikálního namáhání hydroizolace;
• konstrukční a hmotové řešení základových suterénních, případně podlahových konstrukcí objektu a jeho dilatací;
• řešení provedení a stabilizace výkopové jámy;
• charakter a hloubka založení sousedních objektů;
• informace z územního plánu obce a
• informace o případných větších výhledových investičních záměrech, které mohou ovlivnit ráz krajiny.

Průzkum prostředí stavby

Návrh hydroizolace spodní stavby musí vždy vycházet z průzkumu horninového prostředí spodní stavby. Průzkum musí podrobně a konkrétně vymezit hydrofyzikální, geotechnické, klimatické, mechanické, korozní, provozní a další podstatné vlivy, působící na stavbu. Jde zejména o hydrogeologický průzkum, který musí obsahovat, kromě jiného, součinitel propustnosti jednotlivých zemin k (m/s) v podloží a údaje o výskytu podzemní vody.

Pokud se v místě budoucí stavby voda vyskytuje, musí být uvedena hloubka, ve které byla její hladina zastižena jak při navrtání, tak při ustálení, a změny úrovně vodní hladiny v průběhu hloubení sond. Dále musí obsahovat závislost kolísání hladiny na stavu vody v blízkých vodních zdrojích (studnách apod.) a vodních tocích. Je nezbytné, aby zde byla uvedena nejvyšší možná hladina podzemní vody (výška hladiny naražené resp. ustálené je pouze informativní). Zpráva hydrogeologického průzkumu musí obsahovat také chemický rozbor vzorků podzemní vody. Z chemických vlivů je třeba zvážit možnost vsakované povrchové vody a technologických vod s obsahem látek, které by mohly nepříznivě působit na hydroizolace, resp. na konstrukce objektu. Třeba je též prověřit možnost působení tzv. bludných proudů a teplotu médií v potrubích, která procházejí hydroizolacemi, nebo se vyskytují v jejich blízkosti. Podcenění hydrogeologického průzkumu může mít za následek chybné stanovení hydrofyzikálního namáhání spodní stavby a z toho plynoucí chybný návrh hydroizolace.

Náklady na hydroizolaci a ekonomické hledisko výstavby

Nedostatečný návrh hydroizolačního systému spodní stavby může být způsoben také snahou o minimální investiční náklady v různých fázích stavebního procesu. Ekonomické hledisko výstavby je, pochopitelně, velmi důležité, nemístné úspory v nákladech na hydroizolaci v rámci projekčního návrhu či v rámci realizace však mohou vyvolat další, několikanásobně vyšší náklady na její sanaci. Několik ilustrujících čísel z literatury:

• při minimalistických investičních nákladech je 90% pravděpodobnost následných problémů a poruch vodotěsných izolací;
• pro kvalitní systém hydroizolace je třeba 150 až 180 % minimalistických investičních nákladů - pravděpodobnost následných problémů a poruch klesne na 10 %;
• rozpočet hydroizolací se pohybuje v rozmezí 0,5 až 1 % z celkových investičních nákladů. Úspora při volbě minimalistické varianty potom vychází 0,25 až 0,5 %;
• náklady na sanaci nefunkční hydroizolace se pohybují v rozmezí 2 až 4 % z celkových investičních nákladů;
• k nákladům na sanaci je třeba přiřadit časovou ztrátu (řádově měsíce) v důsledku rekonstrukce, spojenou se ztrátou z návratnosti investičních nákladů;
• diskutabilní dobu životnosti sanace (zejména u injektážních technologií);
• narušení vztahů mezi účastníky výstavby.

Spojení funkce protiradonové izolace a hydroizolace

Přístup k protiradonové izolaci jako variantě hydroizolace nabízí teoretickou možnost, aby ochranu stavby proti vodě i radonu zajišťovala jediná izolace. A pokud ji lze využít, je také výhodná. Rozhodnutí o tom musí předcházet podrobný rozbor podmínek stavby ve vztahu ke kladeným požadavkům. Požadavky na bezpečnost a kvalitu izolace jsou totiž u obou druhů izolace v mnoha případech protichůdné.

U hydroizolací jsou nejvyšší nároky kladeny tam, kde je objekt zakládán pod hladinou spodní vody, nebo kde se kolem podzemí vyskytují nepropustné zeminy. V nepropustných zeminách nebo dokonce pod hladinou spodní vody je jen velmi malé nebo téměř žádné množství půdního vzduchu. Nejvyšší bezpečnost a spolehlivost musí vykazovat protiradonové izolace v zeminách suchých a vysoce propustných. Pro suché a propustné podloží je charakteristický vysoký obsah půdního vzduchu a jeho transport prouděním. V důsledku podtlaku ve spodních partiích domu je pak tento vzduch spolu s případným radonem nasáván netěsnou konstrukcí spodní stavby.

Typy hydroizolačních materiálů

Jedním z nejstarších a zároveň stále velmi spolehlivých způsobů izolace jsou asfaltové (bitumenové) pásy. Ty se dodávají v rolích a na stavbě se buď natavují, nebo lepí. Jejich hlavní výhodou je vysoká odolnost a dlouhá životnost, díky které se často využívají jak pro ochranu spodních staveb a základů, tak pro ploché střechy. Na druhou stranu je jejich pokládka pracná a vyžaduje zkušeného řemeslníka, navíc je při jejich aplikace klíčová teplotní stabilita prostředí. Při příliš nízkých teplotách hrozí popraskání pásu při manipulaci, nedokonalé spojení vrstev a celkově horší kvalita výsledné izolace.

Stále populárnější alternativu představují fóliové systémy, nejčastěji z PVC, TPO nebo EPDM. Díky své pružnosti se dokážou přizpůsobit i drobným pohybům podkladu, což z nich dělá ideální řešení pro ploché střechy nebo bazény. Velkou výhodou je snadná a poměrně rychlá pokládka, stejně jako dlouhá životnost.

Pokud je potřeba ochránit menší nebo členité plochy, velmi často se používají nátěrové a stěrkové izolace. Používají se typicky v koupelnách, na terasách, balkonech nebo soklech. Jsou výhodné pro členité plochy a detaily (rohy, kouty, prostupy), kde je náročné pokládat pásy či fólie. Aplikují se pomocí štětce, válečku nebo stříkáním a vytvářejí souvislý bezespárý povrch. Může jít o cementové stěrky, bitumenové nátěry nebo tekuté polymery. Jejich výhodou je jednoduchost aplikace a možnost dostat se i do těžko přístupných míst.

Specifickou kapitolou jsou tzv. injektáže, které se uplatňují především při sanaci starších objektů. Do zdiva se pod tlakem vpravuje speciální gel nebo pryskyřice, které vyplní póry a vytvoří vodotěsnou bariéru. Tento způsob je velmi účinný, ale také finančně náročný a vyžaduje odbornou realizaci.

Každý typ hydroizolace má své přednosti a omezení. Z hlediska ceny patří mezi nejdostupnější řešení stěrkové hydroizolace, jejich použití je ale zejména pro větší plochy limitované. Asfaltové pásy vycházejí o něco dráž, jejich výhodou je vysoká odolnost a dlouhá tradice použití. Fóliové izolace pak představují sice nejdražší variantu, ale vyšší investice se vyplácí díky pružnosti, dlouhé životnosti a spolehlivosti (menší riziko prostupových chyb) zejména na plochých střechách či v bazénech.

Problémy s kotvením a jejich důsledky

Je nutné konstatovat, že základem spolehlivé stability jednotlivých vrstev střešního pláště je mechanické kotvení. Alternativou k mechanickému kotvení je lepení. V rámci samolepících asfaltových materiálů nebo při použití lepení na bázi asfaltu je nutné vždy počítat s teplotou a jejím vlivem na účinnost lepení. Doprovodným znakem problémů s kotvením je vlnění, které má charakter, respektující směr a sílu větru.

Mechanické kotvení je patrné u patního úhelníku, který drží fóliovou izolace v návaznosti na světlík. Na tomto mechanickém kotvení je patrné, jak je namáhané od zbytku izolace. Vždy, když jsou na střeše vlny tohoto charakteru, je možné je klasifikovat je vlny vzniklé v důsledku vad mechanického kotvení. Nekvalitní kotvení, vlnění a neustálý pohyb hydroizolačních materiálů má za důsledek únavové „zlomeniny“, respektive v tomto případě trhliny. V případě opakovaných pohybů fóliové izolace dochází k únavovým trhlinám/prasklinám ve foliích.

Tepelné izolace a jejich správné provedení

Hydroizolace se na první pohled může zdát jako méně atraktivní část stavby, protože není vidět. Její význam se ale ukáže v průběhu let - dobře zvolená a správně provedená izolace dokáže stavbu ochránit na desítky let, zatímco špatné řešení se projeví v podobě vlhkých stěn, plísní a nákladných oprav, a to poměrně rychle. Vyplatí se proto věnovat výběru materiálu i provedení maximální pozornost a v případě nejistoty se obrátit na odborníky.

Mezi nejčastější chyby patří nedostatečná, tedy nesprávně zvolená tloušťka izolačního materiálu. Lidé ale téměř vždy řeší spíše cenu materiálu, a proto často volí menší tloušťky na úkor kvality zateplení. Je to ale nelogický postup. Je dobré výběr nepodcenit a zajímat se kromě tloušťky použitého izolačního materiálu i o jeho typ.

Správnou tloušťku zateplení by měl řešit projekt domu, a aby byl správně proveden, musíme vědět, co vše se zatepluje a jak to chceme řešit. Dále je dobré si uvědomit, kterou cestou nám může teplo z interiéru unikat. Právě proto by se zde měla kvalita a tloušťka tepelné izolace ideálně i s výbornými akustickými parametry volit co možná nejvyšší. Samozřejmě nesmíme opomíjet ani kvalitu oken a dveří a taktéž řešení konstrukčních detailů. Nicméně máme i další části stavby, které je třeba ošetřit - například podlaha, stěna sklepa, výplně otvorů, různé detaily atd. Ideálním řešením by tedy bylo obalit úplně celou stavbu do tepelné izolace. Pro představu je to stejné, jako byste naplnili balonek vodou a bylo v něm několik děr. Pokud ucpete pouze několik z nich, bude vám voda utíkat zbývajícími dírkami.

Kapitolu samu o sobě pak tvoří špatná realizace zateplení. Jen použitím kvalitních materiálů a správným pracovním postupem lze získat bezchybný výsledek bez rizika reklamace práce řemeslníka. Při správném řešení se nachází celá stavba, včetně základů, v chráněné oblasti, čímž jsou zajištěny minimální tepelné ztráty a maximální životnost konstrukce. S použitím soklových desek se zároveň řeší ukončení hydroizolace v soklové části, kdy již nemůže docházet ke vzlínání vlhkosti se souvisejícími problémy. Zde se používají prakticky výhradně odpovídající polystyrenové izolace.

Každý detail v domě hraje svou roli. I malá dírka v hydroizolaci může způsobit obrovské problémy s vlhkostí, které se často nedají vyřešit jinak než kompletní demontáží a aplikací nového materiálu. Neodborná či špatně provedená instalace izolace u detailů, jako jsou různé prostupy, může tvořit úniky tepla až okolo dvaceti procent. Podle průzkumů AVMI je takto chybně zateplena téměř polovina domů. Pokud použijete nedostatečnou tloušťku izolace, ušetříte jednorázově pár desítek korun při stavbě či rekonstrukci. Dlouhodobě se to však nevyplatí.

Příklady tepelných izolací

Izolace v této materiálové kategorii mají společnou vlastnost: vysokou akumulaci tepla při současném zachování nízkého součinitele prostupu tepla. To je výhodné především pro izolaci podkroví nebo lehkých staveb. Díky vysoké tepelné kapacitě dochází k prodloužení fázového posunu při prostupu tepla. Další výhodou je nízká ekologická stopa.

• Dřevovláknité izolace: Izolace se vyrábí z dřevních vláken s přídavkem síranu hlinitého a zpevňujících plnidel popřípadě dalších přísad (např. hydrofobizované přídavky vodního skla a parafínu). Deskové dřevovláknité izolace je možno využít pro výplně sloupkových konstrukcí. Ve větších objemových hmotnostech se užívají jako fasádní izolace či nadkrokevní tepelná izolace, kde mohou některé typy desek díky silné hydrofobizaci zastat funkci pojistné hydroizolace. Tuhé desky je možné využít i pro izolaci podlah.
• Foukaná dřevní vlákna: Izolací jsou dřevní vlákna s přídavkem kyseliny borité jako retardéru hoření. Aplikuje se stejně jako jiné rozvlákněné materiály - potrubím hnaná vzduchem.
• Konopné izolace: Skládají se z konopného pazdeří, konopného vlákna a příměsí sody k omezení hoření a plísní. Používá se k výplním dřevěných konstrukcí krovů nebo stěn a stropů dřevostaveb. Ve slabých rohožích je využívána jako výplň mezi prvky srubových staveb. Tepelná kapacita konopných materiálů je c = 1600 J/kg‧K.
• Celulózová izolace (suchá aplikace): Jedná se o papírovou cupaninu, získanou recyklací papíru. Vyrábí se s přídavkem příměsí, boritých solí, síranu hořečnatého, fosforečnanu amonného. Kombinace těchto přísad v celulózové tepelné izolaci způsobuje zvýšenou odolnost proti ohni, plísním a houbám a současně odpuzuje hmyz a drobné hlodavce. Jde o nejznámější materiál pro foukané izolace. Potrubím s hnaným vzduchem se hmota ukládá do dutin v konstrukci. Aplikace je možná i jako volně ložená například do nepochůzných půdních prostorů.
• Celulózová izolace (mokrá aplikace): Materiálem je celulózová izolace pro mokrou aplikaci shodná s celulózou pro suchou aplikaci. Rozdíl nastává při realizaci, kdy se do stříkací trysky přidává k rozvlákněnému papíru malé množství vody. To způsobí lepivé vlastnosti mokrého papíru a jeho ulpívání na povrchu konstrukce. Mokrý způsob nanášení není určen do nepřístupných dutin, je nutné zajistit k povrchu celoplošně přístup. Výhodou je okamžitá vizuální kontrola míry vyplnění prostoru izolantem. Lepivý mokrý materiál následně schne (doba vysychání v řádu hodin) a tvrdne. Tím je zaručeno jeho nulové sedání v průběhu času. Další výhodou tvarové stálosti je chování při požáru, kdy se materiál ani prohořelou dutinou nevysype.
• Ovčí vlna: Vstupní materiál je ovčí vlna s příměsí proti biologické degradaci a molům. Pro hlodavce je ovčí vlna nestravitelná.

Veškeré zde uváděné informace a vlastnosti jsou pouze orientační pro účely porovnání jednotlivých materiálů.

Dřevovláknité izolační desky nabízí na českém trhu několik výrobců. Ryze český dodavatel je společnost Ciur se značkou desek Udifront. Společnost Insowool v Česku zastupuje značku Pavatex. V distribuci českých společností jsou také produkty nadnárodních firem Agepan a Steico. Technické konopí dodávají České firmy Izolace Konopí CZ pod značkou Termo-konopí, Omega Project pod značkou Canabest.

tags: #rozdily #mezi #povrchovym #a #zapustenym #kotvenim

Oblíbené příspěvky:

• Moderní antracitová dlažba do interiéru
• chytré LED osvětlení se senzorem pohybu
• Kompletní průvodce betonovou taškou
• charakteristika termickou analýzou
• Obklad baterie kamenem