Omítání stěn: Od tradičních metod po moderní řešení

Omítání vnitřních stěn není jednoduchá záležitost a špatně položená vrstva omítky a její tloušťka může později způsobit problémy. Užitečnost a multifunkčnost omítek je rozhodně nezpochybnitelná. Omítky chrání stěny před poškozením a nečistotami, plní i estetickou funkci a umožňují i správný odvod vlhkosti ze stěn v interiéru. Vhodná tloušťka omítky ochrání stěny tak, že nebudou náchylné vůči vlhkosti ani mechanickému poškození.

Typy omítek a jejich vlastnosti

Omítky se dělí na vnitřní a venkovní. Dobře zvolená vnitřní omítka vám umožní vytvořit vhodný podklad pro následné dokončovací práce. Nejpopulárnější jsou cementová omítka, vápenocementové, vápenné, sádrové, vápenosádrové až po jádrové omítky. Všechny tyto omítky jsou minerální. Pamatujte, že vnější omítky mají jiné vlastnosti než vnitřní. Vnější povrchy jsou více vystaveny mrazu a vlhkosti, vnitřní povrchy jsou náchylnější k mechanickému poškození.

Tradiční dvouvrstvá omítka

Již celé generace stavitelů aplikují klasickou omítku stejným způsobem. Tradiční dvouvrstvá omítka je schéma, které se osvědčilo a které prověřily celé generace uživatelů. Nejužívanější vnitřní omítkou je štuková vápenná omítka, která se skládá ze dvou vrstev. První vrstva, tzv. jádro, je z vápenné malty, nanesené v tloušťce asi 1,5 cm. Po jejím zavadnutí se nanáší vrstva druhá, tzv. štuk, v tl. 0,2 až 0,3 cm. Tradiční štuk je z vápna a jemně prosátého písku. Povrch štuku se uhladí hladítkem s plstěnou vložkou. Jestliže se přidá do štuku trochu sádry, má omítka hladší povrch a štuková vrstva rychleji tuhne. Sádrová omítka se provádí rovněž jako dvouvrstvá. První vrstva je z vápenné malty s přísadou sádry a druhá vrstva je sádrový štuk. Zatřená cementová omítka je jednovrstvá a hodí se pro podřadné místnosti. Její povrch se vyhlazuje dřevěným hladítkem. Tzv. pálená cementová omítka je dvouvrstvá.

Sádrové omítky

Sádra je nejoblíbenější materiál používaný pro omítání. Tyto unikátní stavební materiály lákají svou nízkou cenou a snadnou aplikací a také tím, že s nimi lze snadno vytvořit hladký, vzhledově atraktivní povrch. Sádrové omítky nanášíme v jedné vrstvě. Hlavní složkou sádrové omítky nebo omítkové směsi je samozřejmě sádra. Dále se přidává vápno, změkčovadla a kalibrované kamenivo. Sádrové omítky lze používat na omítání většiny místností, ale vyvarujte se jejich pokládání na povrch stěn v místnostech, kde je vysoká vlhkost, tedy v kuchyni, koupelně nebo prádelně. Sádra se díky vytvoření jednotného hladkého povrchu stěny skvěle hodí jako podklad pro nátěr. Tapetování na sádrovou omítku probíhá hladce a výsledný vzhled je elegantní a estetický. Tento typ povrchu vytváří ideální podklad pro rovnoměrné a kvalitní nalepení tapet. Docela důležitou výhodou sádry je, že má relativně krátkou dobu schnutí. V případě velkých ploch stěn (obvykle při dokončovacích pracích nebo totálních rekonstrukcích) se sádrové omítky nanášejí pomocí omítacích strojů. Sádrové nebo vápenosádrové omítky se používají jako jednovrstvé. Na tyto omítky se vztahuje norma EN 13279. Hmoty se sádrovým pojivem jsou vysoce progresivní materiály, které zkracují čas výstavby, neboť k tvrdnutí potřebují velice krátkou dobu. Umožňují provádění některých pracovních operací, které nejsou s hmotami na jiné bázi možné, jako je např. provádění vyrovnávací jádrové a štukové vrstvy v jednom pracovním kroku nezávisle na tloušťce vrstvy nebo zkrácení. Sádrové hmoty se používají výlučně ve vnitřních prostorách a tam, kde nedochází k nadměrnému vlhkostnímu zatížení. Hmoty musí být chráněny před zemní vlhkostí a proti vodě obecně, poněvadž sádrové výrobky po kontaktu s vodou měknou, snižují své pevnosti, hmota nasává vodu a mírně bobtná. Pokud se sádrové hmoty použijí v koupelnách a sprchách, musí být opatřeny keramickým obkladem, aby se zamezilo vniku vody do hmoty. Běžná vlhkost sádrovým hmotám nevadí, nesmí však přesáhnout rosný bod. Povrch cihelných tvárnic se pod sádrové hmoty nemusí nijak upravovat (není potřeba postřik vodou ani postřikovou maltou), musí být zbaven prachu, nečistot a zbytků mastnot.

Vápenocementové omítky

Vápenocementová omítka patří spolu se sádrovou omítkou k nejoblíbenějším řešením pro úpravu stěn. Její velkou předností je odolnost vůči vlhkosti, díky čemuž ji můžete bez obav použít v kuchyních, koupelnách, prádelnách nebo garážích. Vápenocementová malta je směsí hašeného vápna, cementu a říčního či kopaného písku. Jednotlivé druhy vápenocementových omítek se liší zrnitostí kameniva v omítce, což bývá písek nebo perlit. Vápenocementová omítka se používá v interiéru se zvýšenou vlhkostí, ale i tam, kde je omítka vystavena většímu mechanickému poškození a opotřebení. Na rozdíl od sádrových omítek vyžadují vápenocementové omítky větší přesnost při nanášení a dokončovací úpravě, zvláště když se očekává efekt hladké stěny. Vápenocementové omítky jsou obvykle hotové omítkové směsi. Jsou vhodné pro ruční i strojní aplikaci s použitím omítacího stroje.

Čtěte také: Složení venkovní omítky

Jiné vnitřní omítky

Kromě tradičních minerálních omítek se dále používají i jiné vnitřní omítky: hliněné omítky, tepelně izolační omítky, akrylátové omítky, a také ty na bázi silikonu a další. Pro nanášení jádrové vrstvy použijeme omítku lehkou s objemovou hmotností v zatvrdlém stavu pod 1300 kg·m^-3 nebo tepelněizolační se součinitelem tepelné vodivosti λ max. 0,2 W·m^-1·K^-1 nebo se součinitelem tepelné vodivosti λ max. 0,1 W·m^-1·K^-1. Na zdivo ze svisle děrovaných cihelných tvárnic typu THERM, které má výborné tepelněizolační vlastnosti, se nevylehčená omítka nehodí, poněvadž v ní může docházet k nadměrnému pnutí. Omítka může po určitém čase (2 až 3 roky) doznat určitých defektů - vzniku trhlin, separace apod. z důvodu rozdílného součinitele prostupu tepla U (dříve k) obyčejné vápenocementové omítky a cihelného zdiva. Rovněž difuzní odpor je nepoměrně vyšší než u omítek lehkých a poté nedochází k příznivému odparu a vysychání omítky. Tepelněizolační omítky jsou velice prodyšné (faktor difuzního odporu vodní páry max. 15), mají minimální smrštění, tudíž nejsou náchylné k praskání a dodatečnému dotvarování. Omítka by měla vykazovat co nejnižší poměr mezi hodnotou pevnosti v tlaku a pevnosti v tahu za ohybu (což je předepsáno např. u sanačních omítek) - tento poměr by neměl přesahovat hodnotu 3.

Tloušťka omítky

Optimální tloušťka omítky závisí především na druhu omítky. Tloušťka klasické omítky by měla být 15 mm, maximálně do 20 mm. Rozdíly vyplývají jak z vlastností omítek, tak ze způsobu pokládky omítek na stěny. Omítka na stropy je o něco tenčí a její tloušťka bývá 15 mm. Na dokonale hladké podklady lze nanášet tenkovrstvé omítky o tloušťce 3 mm. Maximální a minimální tloušťka omítky pro konkrétní typ omítky se může lišit. Před zahájením omítacích prací si vždy prostudujte informace na obalu výrobku, abyste správně zvolili tloušťku omítky podle konkrétního typu materiálu.

Příprava podkladu a aplikace omítky

I když je omítání dosti namáhavé a obtížné, může neodborník při určité zručnosti provést některé jednodušší omítkářské práce sám. V první řadě se musí zdivo zvlhčit vodou (obvykle postříkat štětkou). Malta se nahazuje na stěny prudkým pohybem zednickou lžící. Malta musí mít správnou hustotu. Při nahazování hustší malty musíme vyvinout větší sílu k nahození, a proto je omítání hustší maltou namáhavější. Přilnavost hustší malty ke stěně je menší a kromě toho hustá malta vytváří na zdivu jakési kopečky. Je nutné, aby v maltě bylo předepsané množství pojiva, jinak malta při omítání špatně přilne a po zatvrdnutí není dost pevná a odolná. Proto se nesmí u omítek pojivem zbytečně šetřit.

Zajištění rovinnosti

Rovná plocha se při omítání zajišťuje maltovými omítníky. Jsou to svislé pruhy omítky, vzájemně vzdálené 1 až 1,5 m, nahazované po celé výšce místnosti, či fasády; široké jsou na jedno nahození malty. Jejich povrch se vyrovnává hranou latě, která se posouvá nahoru a dolů a tlačí se k jedné straně. Povrch všech pruhů se zkontroluje - pruhy musí být rovné a svislé a v jedné rovině. To se obvykle hned nepodaří a v některém pruhu je třeba maltu ubrat a v jiném zase přidat. Potom se omítá mezi těmito pruhy a povrch omítky se srovnává latí, která se pohybuje po povrchu pruhů. Přitom se lať pohybuje střídavě doleva a doprava a současně se posunuje nahoru. Přebytečná malta se střásá do truhlíku. Prohlubeniny v omítce se uhladí dřevěným hladítkem. Takto se postupně omítají plochy mezi dalšími pruhy. Nanáší se tak první vrstva omítky. Druhá vrstva, tj. vrchní, štuková, se zpravidla nanáší tzv. natahováním. Štuková malta bývá řidší než malta na jádro. Při natahování se nabere zednickou lžící na dřevěné nebo kovové hladítko, které se přiloží těsně ke stěně, mírně se skloní a v tomto sklonu se při mírnějším tlaku na stěnu nanese v tenké vrstvě na jádro. Po natažení větší plochy se štuková vrstva uhladí hladítkem s plstí. Jestliže některé místo zaschne rychleji, pokropí se mírně vodou, aby povrch omítky nepopraskal.

Postup omítání ve vrstvách

Omítání se zpravidla provádí ve třech vrstvách ručním nebo strojním způsobem. Nejprve se nanáší spojovací vrstva z řídké cementové malty. Postřik se provádí síťovitě s minimálním pokrytím 50 %. Pokud je podklad velmi suchý, je vhodné jej podstříknout lehce vodou, aby se tzv. nespálil. Pro postřik (tzv. „špric”) se používá cementová nebo vápenocementová malta. První vrstva plní spojovací funkci mezi omítkou a zdivem (nosné vnitřní stěny, obvodové stěny, příčky). Pokud jsou spáry po zdění hlubší než 10 mm, je nutno použít cementovou postřikovou maltu o přídržnosti min. 0,3 MPa. Spotřeba této řídké malty je cca 4 kg·m^-2. Druhá vrstva plní vyrovnávací funkci a provádí se z jádrových vápenocementových omítkových směsí.

Čtěte také: Průvodce výběrem přechodových lišt

Časové aspekty aplikace

Vnitřní omítky se provádějí nejdříve po dvou měsících od vyzdění stavby, když je zdicí malta dostatečně vyzrálá a vlhkost zdiva, zejména v zimních měsících, nepřekračuje stanovenou mez uvedenou v ČSN 73 2310 Provádění zděných konstrukcí. Pro vnější omítky platí, že se mohou provádět nejdříve dva měsíce po vnitřních omítkách, aby došlo k dostatečnému vysušení zdiva dle ČSN 73 2310. Omítky lze aplikovat na stěny, když teplota není nižší než 5 stupňů a vlhkost nepřesahuje 3 %. Pokud je nutné nanést druhou vrstvu omítky, používá se princip „mokré na mokré“.

Renovace a speciální případy

Oprava skvrn na omítce

Někdy se na omítce na komínu objevují hnědé skvrny, které jsou prostoupeny dehtovými zplodinami z vlhkých sazí v komíně. Pak se doporučuje tuto omítku otlouci, spáry v komínovém zdivu vyškrábat do hloubky asi 3 cm, potom zdivo očistit koštětem, pokropit a omítnout cementovou maltou v poměru 1:3,5. Dříve, než vrstva malty zcela ztuhne, přetáhne se štukovou maltou a uhladí. Vyskytují-li se na omítce skvrny od ohně, kouře, zatékání, apod., pak se malba na poškozených místech seškrábne, omítka se řádně vymyje čistou vodou a po zaschnutí se doplní připravenou omítkovou směsí.

Vyztužení omítek

Všechny styky dvou různých podkladních materiálů (beton-cihla, pórobeton-cihla, heraklit-cihla apod.) ve vnějším i vnitřním prostředí by měly být vyztuženy rabitzovým pletivem nebo alkalivzdornou sklotextilní síťovinou s velikostí ok cca 8 x 8 mm. Výztuž se klade do jádrové omítky pod její povrch (krytí min. 3 mm), maximálně však do 1/3 tloušťky pod její povrch (jádrová omítka se provádí ve dvou vrstvách - do první se vmáčkne pletivo nebo tkanina a hned se nanese další vrstva).

Omítání soklů a ploch pro obklady

Sokly (část nad terénem do výšky min. 300 mm) a ostatní plochy, na kterých bude proveden obklad, se musí omítat pevnou omítkou (s přídržností větší než 0,3 MPa). Nejprve se provede postřik cementovou maltou křížovým způsobem s pokrytím min. 75 % plochy. Následně se provede cementová nebo vápenocementová jádrová omítka, která má výše uvedené parametry. Tloušťka těchto omítek se pohybuje od 10 do 20 mm. Před omítáním je nutno prověřit detail ukončení vodotěsné izolace nebo izolace proti zemní vlhkosti, aby nedocházelo k zavlhání soklu a tím i stavby.

Speciální omítky a moderní materiály

Aktivní pastovitá rýhovaná omítka Cemix ACTIVCEM

Aktivní pastovitá rýhovaná omítka Cemix ACTIVCEM má ideální dekorativní a ochrannou povrchovou úpravu svislých stěn a podhledů. Je vhodná pro použití ve vnějším i vnitřním prostředí. Je součástí vnějších tepelněizolačních kompozitních systémů (ETICS) Cemixtherm. Ochrana proti tvorbě biotického napadení je řešena obsahem zapouzdřených biocidů, které výrazně prodlužují odolnost omítky proti tvorbě mikroorganismů. Její inovativní receptura zajišťuje snadné zpracování. Omítka obsahuje velké množství výztužných vláken, díky čemuž poskytuje mimořádnou mechanickou odolnost proti poškození až do 110 J. Je vysoce pružná a díky silikonové bázi s organickými pojivy účinně snižuje tvorbu trhlin. Má vysokou barevnou stálost díky anorganickým pigmentům s UV stabilitou. Snadno se nanáší i strukturuje a umožňuje vytvořit rovnoměrný, esteticky působící povrch.

Čtěte také: Silikonová omítka: Použití a výhody

Příprava podkladu pro Cemix ACTIVCEM

Podklad musí vyhovovat platným normám, musí být pevný, bez uvolňujících se částic, zbavený prachu, nátěru, zbytků odformovacích prostředků a výkvětů. Musí být dostatečně drsný, suchý a rovnoměrně nasákavý. Povrch nesmí být zmrzlý, nebo vodoodpudivý. Podklad je nutné před aplikací omítky ošetřit penetrací Cemix 2610. V závislosti na nasákavosti podkladu a klimatických podmínkách je potřeba na silně savé podklady použit hloubkovou penetraci Cemix 2614 a následně penetraci pod pastovité omítky Cemix 2610 nebo Cemix 2611. Podklady s vyšší nasákavostí se penetrují 2x (1.nátěr penetrací ředěnou 11 s vodou, 2.nátěr neředěnou penetrací). Hladké podklady zdrsnit nebo použít kontaktní můstek Cemix 8040. V případě nestandardních podkladů upravit vhodnou metodou pro dosažení požadovaných vlastností. Nerovnosti podkladu vyrovnat vhodnými materiály Cemix a nechat vyschnou a vyzrát.

Aplikace Cemix ACTIVCEM

Omítku před použitím důkladně promíchejte za pomoci pomaluběžného míchadla s vhodným nástavcem. Konzistenci omítky můžete upravit v závislosti na aplikačních podmínkách a sytosti odstínu přidáním max. Omítku aplikujte na plochu nerezovým hladítkem nebo jiným vhodným nástrojem. Uhlaďte na tloušťku zrna. Následně vystrukturujte za občasného čištění hladítka krouživými pohyby u zatírané struktury. Tahy směrem dle požadovaných rýh u rýhované struktury.

Normativní požadavky na omítky

Pro tyto omítky platí EN 998-1 Specifikace malt pro zdivo - Část 1: Malty pro vnitřní a vnější omítky, která rozděluje tyto omítky podle záměru výroby, způsobu výroby a vlastností nebo použití. Každá omítka musí být deklarována svojí zkratkou (např. obyčejná malta pro vnitřní a vnější omítku) a dále kategoriemi rozsahu pevností v tlaku po 28 dnech, kapilární absorpcí vody a tepelnou vodivostí (u tepelněizolačních malt, u ostatních pouze hodnota). Dále musí být deklarována objemová hmotnost v suchém stavu, přídržnost a způsob odtržení, propustnost vodních par, trvanlivost a reakce na oheň, pro jednovrstvé omítky navíc ještě soudržnost po cyklech uložení. Výrobce musí zajišťovat provedení „Počáteční zkoušky typu výrobku“ a provozuje systém řízení výroby podle této normy. Tato osvědčení platí v celé Evropské unii a malty mají na obalu nebo v průvodní dokumentaci označení CE.

tags: #omitka #sten #slozitost #2

Oblíbené příspěvky:

• Jak vybrat správnou podložku pod vinyl
• Úskalí nátěrů eternitu
• Lepením mozaiky na dřevotřísku krok za krokem
• Techniky zkosení hran dřeva
• Eurotrend stropní desky: Funkčnost a estetika