PergolyPlocha přiváděcích větracích otvorů k ploše větrané střechy: Technické požadavky
Odvětrání střechy je klíčovým faktorem pro její dlouhodobou funkčnost a životnost. Správné dimenzování a umístění větracích otvorů je nezbytné pro zamezení kondenzace vodních par a ochranu střešní konstrukce. V tomto článku se budeme zabývat technickými požadavky na plochu přiváděcích větracích otvorů ve vztahu k ploše větrané střechy, s důrazem na platné normy a osvědčené postupy.
Důležitost větrání střech
Šikmá střecha je stavební konstrukce, která je vystavena přímému působení klimatických vlivů a je umístěna nad chráněným vnitřním prostředím. Střešní krytina chrání konstrukci před vnějšími vlivy, jejím hlavním úkolem je odvádět dešťovou vodu mimo obvod budovy. Prostor pod střešní krytinou musí být účinně odvětráván, z toho důvodu musí střešní plášť obsahovat prvky, které umožní vstup a výstup vzduchu do vzduchové mezery (větrací tvarovky).
Hlavní zdroj vodních par se totiž pod střešní plášť dostává z vnitřního prostředí domu. Aby střešní plášť vykonával správnou funkci, musí se zabránit kondenzaci vodních par, která je způsobena především vařením, praním, koupáním, vypařováním u rostlin, dýcháním a pocení lidí atd. Rosení - jak se kondenzace par také nazývá - se vyvarujete, když správně odvětráte střešní plášť.
Páry mohou nenávratně ohrozit prvky v konstrukci střechy (latě, kontralatě, krokve, krytina, eventuálně i tepelné izolace), a tím se zkracuje životnost a funkčnost celého střešního pláště. Mezi konkrétní nepříznivé důsledky kondenzace vodních par patří hniloba dřevěných prvků, snižuje se vodivost tepelné izolace, vytváří se plíseň, která může vyvolat nežádoucí alergické reakce, dochází také k puchnutí a odpadávání vnitřních maleb.
Typy střech a jejich větrání
Pro naprostou drtivou většinu střešních krytin platí požadavek, aby pod nosnou vrstvou krytiny (laťování nebo bednění) byla vytvořena ventilační vzduchová mezera. Obecně můžeme střešní pláště rozdělit na paropropustné a větroprodyšné skládané střešní krytiny (pálené, betonové, vláknocementové, keramické apod. střešní tašky, dřevěné šindele, břidlice, ...) a střešní krytiny, které svoji vrstvou vytvářejí sice skládaný, ale neprodyšný střešní plášť (bitumenové šindele, velkoplošné či maloplošné plechové krytiny, falcované plechy, skládané plastové krytiny, apod.).
Čtěte také: VELUX okna pro moderní bydlení
Dvouplášťové střechy
Hlavně pro budovy se zatepleným podkrovím je nutné střechy navrhovat jako dvouplášťové větrané s otevřenou vzduchovou mezerou. Dvouplášťové střechy jsou také někdy nazývány jako střechy „studené“. Tento pojem vychází z toho, že jejich vnější plášť většinou neobsahuje žádnou tepelnou izolaci, a proto je jeho teplota po celé jeho tloušťce téměř stejná jako teplota vnějšího prostředí. V zimním období tedy nízká - studená.
V případě dvouplášťových střech prochází vodní pára dolním pláštěm do mezistřešního prostoru, odkud je prostřednictvím účinného větrání odvedena do vnějšího prostředí. Přesto se doporučuje i u těchto střech použít parozábranu. Dvouplášťová větraná střecha funguje na principu přirozené cirkulace vzduchu vlivem rozdílu teplot u okapu a hřebene. Proto je nutné správně dimenzovat vstupní otvor u okapu střechy a výstupní otvor u hřebene střechy.
Jednou a dvakrát provětrané střechy
Rozlišujeme jedenkrát a dvakrát provětrané střechy. Pokud je to možné, doporučujeme realizovat jedenkrát provětrané střechy, protože je lze vytvořit podle jednoduchých parotechnických vzorců. Historicky osvědčené řešení s dvakrát provětrávanou střechou znamená proudění ve dvou vzduchových mezerách: mezi krytinou a pojistnou hydroizolací, a zejména v mezeře mezi pojistnou hydroizolací a tepelnou izolací. Toto řešení odvádí vlhkost mimo střešní plášť.
Nově se prosazuje řešení s využitím plné výšky krokví pro tepelnou izolaci (jednou provětrávaná střecha). Na krokvích je provedena pojistná hydroizolace o co nejmenším difuzním odporu. Pro odvod vlhkosti mimo střešní plášť je provedena pouze vzduchová mezera mezi krytinou a pojistnou hydroizolací. Výška této mezery je dána výškou kontralatí. Platí zásada: čím delší krokve a čím menší sklon střechy, tím vyšší kontralatě (zpravidla 2,5 - 5,0 cm) viz ČSN 731901.
Technické požadavky a normy
V roce 1999 byla revidována technická norma „Navrhování střech“ (ČSN 73 1901). Největší a nepřehlédnuté změny oproti normě předchozí spočívají právě v otázkách týkajících se větrání. Přestože tato „nová“ norma už nejnovější není, s důsledným dodržováním jejích doporučení se v praxi setkáváme zřídka. Dále je důležitá norma ČSN 730540 Tepelná ochrana budov, část 2 Požadavky, hlava 6 Šíření vlhkosti konstrukcí, kde požadovaná možnost odpařování vodních par z konstrukce musí být vždy větší než je možnost jejich kondenzace uvnitř konstrukce.
Čtěte také: Jak správně vybrat střechu pro chatu
Střechy s odvětraným prostorem pod krytinou mají v souladu s normami DIN 4108, ÖNORM B 2219, B7219, B 7215, ČSN 730540, ČSN 731901 a Pravidly pro navrhování a provádění střech stanoveny minimální větrací průřezy:
- V okapové hraně: 2,0 ‰ přilehlé střešní plochy, minimálně však 200 cm² na 1 bm okapu. Ve střední části musí být plocha nejméně 200 cm² na 1 metr šířky (světlá výška větrací mezery měřená kolmo na sklon střechy musí být min. 2 cm).
- U hřebene: nejméně 0,5 ‰ příslušné spádové střešní plochy, tj. při délce krokve do 10 m min. 50 cm² na 1 bm šířky hřebene.
Uvedené dimenze větrání platí pro střechy s tepelněizolačními vlastnostmi odpovídajícími standardu tepelné ochrany budov v době zpracování normy, tj. součiniteli prostupu tepla střechy podle požadované hodnoty ČSN 73 0540-2: tj. 0,24 W/m².K.
Tloušťka vzduchové mezery
Tloušťku vzduchové mezery volíme co největší, protože přímo ovlivňuje účinnost větrání. Je také závislá na sklonu střechy a vzdálenosti přiváděcích a odváděcích otvorů.
- V případě ploché střechy se jako nejmenší doporučená tloušťka uvádí hodnota 100 mm, avšak za předpokladu, že vzdálenost přiváděcích a odváděcích otvorů nepřesáhne vzdálenost deset metrů. Při větších vzdálenostech je vhodné minimální tloušťku vzduchové mezery zvětšit alespoň o 10 % na každý metr přesahující uvedenou vzdálenost.
- U šikmých střech, pokud je délka vzduchové vrstvy větší než 10 m, je třeba na každý 1 m délky navíc zvětšit tloušťku vrstvy o 10 %.
- Minimální výška pro odvod difundující páry je 100 mm, při délce větrací vrstvy do 10 m; na každý další 1 m délky se výška větrací vrstvy zvětšuje o 10 %.
Dle úhlu sklonu střechy se požadavky plochy vstupních otvorů u spodního kraje střechy pro vstup ventilace pohybují na rozměrech 0,25 %, 0,33 %, 0,5 % a 1 % větrané plochy střechy, tedy výrazně více než tomu je u šikmých střech s běžnými betonovými nebo keramickými / pálenými taškami.
Ventilační vertikální vzduchová mezera pod střešním pláštěm je potřeba buď pro zajištění životnosti nebo stálého vzhledu použitého střešního pláště nebo zároveň pro zajištění bezproblémového odpařování vodních par ze zateplené konstrukce či prostoru pod střešním pláštěm. Tj. ventilační mezera zajišťuje aby nedocházelo k degradaci střešní krytiny (koroze, delaminace vrstev, vápenné výkvěty na povrchu střešní krytiny, spodní rozpad, degradace tvaru, degradace vzhledu,...).
Čtěte také: Ploché střechy: Konstrukční detaily, které musíte znát
Velikost větracích otvorů
ČSN 73 1901 doporučuje, aby byla plocha větracích otvorů nejméně 1/50 půdorysné plochy střešní konstrukce. Ve srovnání s normou předchozí je tento požadavek zpřísněn čtyřnásobně. Výška větracích otvorů by měla být nejméně 50 mm, délka není rozhodující, avšak nejúčinnější jsou dlouhé (a pokud možno průběžné) štěrbiny. Plocha odváděcích otvorů by měla být asi o 10 % větší, než plocha přiváděcích otvorů. Vzduchová vrstva mezi podkladem a izolací musí být 4-6 cm a nesmí být nikde uměle přerušena jakoukoli překážkou (nároží, vikýře, střešní okna atd.).
Každý větrací otvor musíme samozřejmě chránit před zafoukáním sněhu, před vlétávajícími ptáky a hmyzem a jinými nepříznivými vlivy. K tomu se nejčastěji používají různé druhy mřížek, krytek, sítí apod. Tady je nutné připomenout, že uvedená minimální plocha větracích otvorů je myšlena jako plocha čistá, neboť každá mřížka více či méně vlastní plochu otvoru zmenšuje. V praxi dochází velmi často k tomu, že se například při omítání stavby mřížky znečistí. To má za následek zmenšení účinné plochy otvoru až o desítky procent.
Umístění větracích otvorů
Vzdálenost mezi přívodními a odvodními otvory by neměla přesahovat 18 m. Kromě toho by neměla v proudění vzduchu bránit žádná překážka, jako například komínky apod. Přiváděcí a odváděcí větrací otvory by u okapu a v hřebeni měly být pokud možno průběžné, chráněné proti vlétání živočichů.
Upozornění: plocha nasávacího otvoru je však myšlená jako plocha pro neomezený vstup vzduchu. Dimenzaci ventilační mezery pro skládané větroprodyšné a paropropustné střešní pláště může být i nižší, avšak v drtivé většině výrobci či dodavatelé příslušné střešní krytiny požadují ventilaci obdobnou výše uvedenému, protože tato kapacita ventilace přímo ovlivňuje životnost a bezproblémové fungování použité střešní krytiny.
Příklad dimenzování ventilační mezery
Dimenze tloušťky ventilační mezery pak záleží zejména na sklonu střechy, tj. podle toho zda sklon střechy je < 5°, 5°-25°, 25°-45° či > 45° a zda ventilační mezera má řešit jen pronikající vodní páry či také provozní či zabudované vodní páry uvnitř konstrukce. Dále tloušťka ventilační mezery závisí na délce střechy od vrcholu střechy (hřebene) ke spodnímu okraji (okapu), kde pokud je tato délka střechy delší jak 10 m, pak za každý další délkový metr přesahující délku 10 m se tloušťka ventilační mezery navyšuje o 10 %. Tj. v případě délky sklonu např. 15 m, se tloušťka ventilační mezery navyšuje o 50 %.
Vezměme pro příklad střechu s délkou sklonu 6 m:
| Sklon střechy | Min. tloušťka ventilační vzduchové mezery | Velikost otvorů pro vstup vzduchu (na každý metr spodního okraje a vrcholu střechy) |
|---|---|---|
| < 5° | 100 mm | 600 cm² |
| 5°-25° | 60 mm | 300 cm² |
| 25°-45° | 40 mm | 200 cm² |
| > 45° | 40 mm | 150 cm² |
Tabulka výše pomáhá určit velikost vstupního otvoru u okapu, výstupního otvoru u hřebene střechy a velikosti průběžné větrané mezery. Tabulka je určena do délky krokve střechy 10 m. Pokud je krokev delší než 10 m, zvětšuje se nejmenší tloušťka vzduchové vrstvy o 10 % hodnoty připadající k nejmenší tloušťce a příslušnému sklonu. Do délky krokví 6 m ve sklonu střechy > 25° je přípustná minimální tloušťka vzduchové mezery 40 mm.
Velikost výstupního otvoru při větrání hřebenem je 100 cm²/bm.
Detaily provedení větrání
Pochybení byť v jediné z uvedených položek povede s největší pravděpodobností k podstatnému snížení životnosti a funkčnosti celého střešního pláště, a to i při použití nejkvalitnějších materiálů. Větrací profil nesmí být v žádném případě přerušen překážkami, vše je třeba konstrukčně vyřešit. Pro funkční odvětrání střechy samotné dodržení odvětrávacích průřezů nestačí. Je třeba brát v potaz i tvar střechy, který může kontinuitu větrání komplikovat.
Větrací tašky a pásy
Plocha odváděcího větracího otvoru se má rovnat 50 cm² na metr hřebene z každé strany do délky krokve 5 m. V případě větracích tašek je nejdůležitější respektovat větrací průřez konkrétního typu tašky. Mohou se výrazně lišit, a to nejen podle výrobce, ale i podle druhu tašky. Rozhodně se proto nelze řídit zaužívaným zjednodušením, že na 100 m² stačí 10 větracích tašek. Realita je taková, že spotřeba na 10 větracích taškách teprve začíná a pokračuje až k hodnotám 42 kusů u některých typů tašek.
Větrací tašky se instalují ve 2. řadě pod hřebenem a ve vrcholu (hřebeni či nároží) se doplňují o větrací pásy. Ty chrání vytvořenou mezeru mezi hřebenáčem a střešní taškou proti polétavému sněhu při současném zajištění proudění vzduchu. Pro kvalitní větrací pásy je charakteristický především velký větrací průřez, zajišťující účelné větrání střechy.
- Velkoformátové tašky: Dostatečné odvětrání zaručuje 10 odvětrávacích tašek na 100 m² plochy střechy, položených ve 2. řadě pod hřebenem, současně s provedením hřebene.
- Maloformátové tašky: Dostatečného odvětrání dosáhneme pomocí odvětrávací soupravy s klenutým krytem umístěné do 2. až 3. řady pod hřebenem (25 ks na 100 m² plochy střechy) za současného provedení hřebene.
Zvláštní pozornost dostatečnému množství odvětrávacích otvorů je třeba věnovat při pokládání hřebene a nároží do malty a při malých sklonech střechy a dlouhých krokvích. V případě valbových, stanových apod. střech se odvětrávací tašky umisťují podél linie nároží. V případě dlouhých úžlabí se odvětrávací tašky umisťují oboustranně podél linie úžlabí.
Na rozdíl od klasického řešení odvětrání se speciální posuvné větrací podhřebenové tašky používají podél celého hřebene hned v první řadě. Díky nim je větrání střechy rovnoměrné a neomezuje se na jednotlivé větrací průduchy. Vykoupeno je to však některými úpravami, například jinou roztečí laťování než u tašek v ploše. Jinak by mohla být funkce větrání eliminována. Přesto je montáž podhřebenových tašek rychlejší než těch větracích, minimálně usnadněná o pokládku větracího pásu. Pro instalaci podhřebenových větracích tašek hovoří i estetika.
Větrání u pultových střech a bungalovů
U pultových střech z betonových tašek je nezbytné vytvořit souvislou ventilační mezeru od okapu až po nejvyšší bod. Nejčastěji se využívá kombinace kontralatí, odvětrávacích tašek a pásů pod hřebenem. Cílem je zabránit hromadění vlhkosti ve střešní skladbě, která může degradovat izolaci i dřevěné části konstrukce. Pokud je bez ohledu na úhel sklonu u vysoceparopustných krytin / skladeb potřebný otvor pro nasávání vzduchu u spodního kraje střechy do ventilační mezery o rozměru min. 0,2 % plochy střechy (ale min. 200 cm² / bm kraje střechy), a u vrcholu střechy (hřebene / nároží) pak potřebná plocha otvorů ventilačních komponentů krytiny min. 0,5 ‰ příslušné spádové střešní plochy, tj. při délce krokve do 5 m min. 50 cm² na 1 bm šířky hřebene.
Mnoho chyb vzniká také při navrhování a provádění ventilační mezery pod střešní krytinou ve vazbě na určitý typ použité vysoceparopropustné či slaběparopropustné střešní krytiny/skladby. A to nejen při stanovení výšky ventilační mezery (kontralatě), ale zejména při dimenzaci a použití dostatečné ventilační kapacity (plochy otvoru) / počtu ventilačních prvků u vrcholu střechy (hřebene / nároží) pro výstup ventilace zpět do exteriéru. Víme, že faktická nejnižší výška ventilační mezery (kontralatě) by nikdy neměla být nižší než 40 mm. Pokud je délka sklonu střechy větší než 10 m, nebo v případě, že je použita slaběparopropustná střešní krytina a přitom sklon střechy je menší než 25°, je nezbytné výšku ventilační mezery (kontralatě) výrazně navýšit.
Správnou ventilaci střešní krytiny si již mnozí realizátoři uvědomují, ale často se zapomíná na skutečnost, že pokud zejména u „bungalovů“ vzniká nad zatepleným stropem vysoká nezateplená střešní dutina, je naprosto nezbytné zabezpečit i další ventilaci tohoto prostoru mezi „podstřešní fólií / membránou“ střechy a tepelnou izolací stropu. Výstup vzduchu pro tuto ventilaci tedy zabezpečí výše uvedené přerušení membrány. Kromě toho je nutné zajistit ve spodních přesazích střechy i dostatečné nasávání vzduchu přes ventilační komponenty v podhledu přesahu střechy, a dodržet mezi „podstřešní fólií / membránou“ a obvodovou stěnou (či jejím zateplením) i dostatečnou vzduchovou mezeru pro proudění této ventilace. Není proto možné kompletně uzavřít spodní přesah střechy bez vložení ventilačních prvků, popř. dokonce obvodovou stěnu, její zateplení či instalaci tepelné izolace stropu provést tak, že pod „podstřešní fólií / membránou“ nevznikne dostatečná vzduchová mezera pro proudění vzduchu.
Větrotěsnost
Větrotěsnost, tedy potřeba slepení přesahů „podstřešní fólie/membrány“ však nastává i v případech, kdy pod „podstřešní fólií“ vzniká nezateplená střešní dutina, a čím je tento prostor vyšší, tím je taková funkce důležitější. „Horizontální průvan“ skrz střešní dutinu totiž nastane v situaci, kdy na návětrné straně střechy vzniká tlak větru a za hřebenem či nárožím střechy na závětrné straně sání větru. Pokud větrotěsná vrstva pod krytinou tyto vlivy od sebe neoddělí, pak nastane zmíněný fenomén a důsledkem je pak extrémní nasávání větrem hnaných srážek do střechy. Proto i v případě, že tepelná izolace není přímo pod „podstřešní fólií/membránou“ a je použita kdesi v horizontálním stropě umístěném níže pod střešní skladbou, je určitě vhodné využít slepení přesahů „podstřešní fólie/membrány“, zvláště to pak platí v případě, kdy tepelná izolace stropu není shora chráněna hydroakumulační vrstvou.
tags: #plocha #privadecich #vetracich #otvoru #k #plose
