Sanace vlhkého zdiva a role informací při výběru metody

Sanace vlhkého zdiva zahrnuje souhrn hydroizolačních, vysušovacích a dalších souvisejících stavebních opatření. Tento systém se aplikuje na stavebních konstrukcích, které byly dlouhodobě namáhány zemní vlhkostí, srážkovou vodou prosakující přilehlou zeminou, odstřikující vodou od okolních povrchů, kondenzační vlhkostí a vlhkostí hygroskopickou.

Sanační zásah se obecně provádí na objektech, u kterých stávající opatření již neplní svoji funkci, nebo na nichž nebyla v minulosti provedena vůbec (památkové a historické stavby), popřípadě dochází k zásadní změně využití. Postup sanačního zásahu upravuje ČSN P 73 0610 (Hydroizolace staveb - Sanace vlhkého zdiva). Při sanaci vlhkého zdiva je velmi obtížné zvolit pouze jeden postup řešení, kterým se budeme řídit za všech okolností. Žádná metoda sanace vlhkosti není univerzální, je obvykle nutné provádět kombinace několika z nich.

Dopady vlhkosti na stavební konstrukce a zdraví

Účinkem vlhkosti se nejen pomalu rozpadají stavební materiály a snižují tepelně izolační vlastnosti stěn, ale narušuje se i estetický vzhled povrchu - na povrchu jsou zřetelně zbarvená místa, na kterých vyrůstají různé plísně i anorganické krystalické látky.

Plísně a jejich rizika

• Plísně jsou mikroskopické vláknité houby, které vytvářejí jemné povlaky na různých površích.
• Na vlhkých stěnách je růst plísní patrný žlutými, zelenými i černými skvrnami a zatuchlým zápachem, zvlášť rozpoznatelným při vstupu do místnosti z čerstvého vzduchu.
• Nebezpečí plísní spočívá v jejich působení na zdraví člověka. Plísně v procesu látkové výměny vyvíjejí celkové množství oxidu uhličitého, organických kyselin i toxických látek.
• Některé druhy plísní produkují tzv. mykotoxiny, které mohou vyvolat onemocnění kůže a plic.
• Plísně vytvářejí velké množství výtrusů, které znečišťují ovzduší a mohou vyvolávat u zvláště citlivých osob, např. astmatické záchvaty, bolení hlavy, pocity nevolnosti apod.

Pro sanaci plísní je nutné určit primární příčinu jejich vzniku. Ošetření postiženého místa fungicidními prostředky, zejména Pregnolity, je důležité. Následně je vhodné provést novou malbu v celé zasažené místnosti, přičemž do malířských nátěrů je vhodné přidat protiplísňové přísady.

Solné výkvěty

Výkvěty tvoří různě zbarvené skvrny, které jsou škodlivé nejen svou nevzhlednou barvou, ale též narušují celistvost střepu a podporují loupání výrobků. Tvoří-li se výkvěty z rozpustných solí, které byly již obsaženy ve výchozích surovinách nebo které se do nich dostaly během výrobního procesu, označují se jako prvotní. Ostatní výkvěty vznikající ze solí v důsledku znečištění vzduchu, se nazývají druhotné.

Čtěte také: jak na sanační práce

Informační faktory v sanačním managementu

U vlhkých objektů je možnost omezení vlhkosti nejrůznějšími metodami. Problematika je rozdělena do dvou článků. Optimální volbu sanační metody je nutné provést na základě komplexního průzkumu a analýzy informací.

Průzkum a diagnostika

1. Studium archivních materiálů a původní dokumentace: Provádí se přiměřeně k rozsahu objektu buď studiem archivních materiálů nebo konkrétními rozbory vzorků zemin. Studiem původní dokumentace a porovnáním se skutečností lze zjistit dostavby, přístavby a další změny během užívání budovy, které by mohly ovlivnit vlhkostní poměry. Dále se tak mohou získat informace o materiálech používaných v té době.
2. Zkoumání základových poměrů: Kopanými nebo vrtanými sondami podél obvodových zdí se získávají informace o základových poměrech objektu a o složení základové půdy. Výsledkem je zjištění koeficientu propustnosti, křivka zrnitosti zeminy, skladba půdního profilu, stabilita a únosnost vrstev a hladina podzemní vody.
3. Stavební průzkum: V rámci stavebního průzkumu se ověřuje technický stav zdiva, existence a stav hydroizolačního systému, druh a složení konstrukcí apod. Tyto průzkumy jsou v zásadě destruktivní a nedestruktivní.
4. Měření vlhkosti zdiva: Měření se provádí v profilech podle projektu, minimálně ve třech výškách.
5. Sledování chemismu zdiva: Jedná se především o zkoušku pH, což je faktor vyjadřující míru kyselosti, zásaditosti nebo neutrality. Dále se provádí zkouška obsahu chloridů, síranů a dusičnanů. Tyto zkoušky poskytnou informace např. o homogenitě zdiva (vysprávky jsou vždy výrazně zásaditější), zda je zdivo odvápněno (ztráta soudržnosti spojovacích materiálů ovlivňuje rozhodnutí o nasazení chemických metod sanace).
6. Biologický průzkum: Z biologického hlediska je nutno popsat tvar, barvu a množství výtrusnic, popř. vlhkost, teplotu a pH prostředí. Vzorky je třeba laboratorně vyšetřit.

Výsledkem analýzy všech těchto informací je návrh optimální sanační metody, která pravděpodobně bude kombinací řešení jednotlivých příčin vlhnutí.

Metody sanace vlhkého zdiva

Přímé metody sanace vlhkého zdiva brání vnikání vlhkosti do konstrukcí nebo vnitřního prostředí a jejímu následnému šíření stavebními materiály. Nepřímé metody spočívají v provedení např. vzduchových dutin nebo hydrofobních nátěrů. Výsledný návrh sanační metody bývá nejčastěji kombinací obou postupů.

Mechanické metody

Tyto metody patří k nejstarším převládajícím způsobům vysoušení zdiva. Do probouraného nebo mechanicky, popř. ručně proříznutého otvoru ve zdivu se vkládají fólie, desky z plastu (PE, PVC, sklolaminát) nebo hydroizolační pásy s kovovou či skelnou vložkou. Také se mohou pneumaticky zatloukat nerezové profilované desky do spár cihelného zdiva, pokud zdivo má rovnou vodorovnou spáru. Tento způsob provádění je velmi účinný, při použití hydroizolačních pásů s kovovou vložkou může být maximálně do kategorie středního rizika dokonce protiradonovou bariérou. V době provádění musí být okolní prostory vyklizeny.

Chemické metody

Tento způsob využívá schopnosti některých látek proniknout do struktury materiálů konstrukcí a v prosycené zóně vytěsněním, hydrofobizováním nebo impregnací jejich pórů vytvořit clonu, která omezuje prostup vlhkosti jak ve skupenství kapalném, tak i plynném. Provádí se zejména destruktivní metodou infuze (tj. beztlakové napouštění) prostředky na silikátové nebo silikonové bázi v konstrukcích vyzděných z cihel i kamene. Chemické metody utěsňovací zmenšují poloměr kapilár, a tím se redukuje přísun vody s následným vytvořením rovnovážného stavu mezi přísunem vlhkosti a únikem povrchem zdiva. Chemické metody utěsňovací, hydrofobizační a impregnační nejen utěsňují póry, ale navíc hydrofobizují povrch kapilár a někdy mají i zpevňovací efekt.

Čtěte také: Interiérové nátěry Caparol

Účinnost těchto metod je závislá na obsahu pórů v materiálech konstrukcí a schopnosti infuzních prostředků pronikat i do velmi malých pórů. Také samotná kvalita používaných chemických směsí (inertnost infuzních prostředků vůči agresivnímu působení roztoků migrujících materiály, nebezpečí postupné ztráty hydrofobity, objemová stálost) ovlivňuje výsledek aplikace.

Vytvoření bariéry se dociluje aplikací chemické směsi do vrtů v závislosti na hloubce pronikání infuze do zdiva - obvykle ve vzdálenosti 120-150 mm. Zdivo je izolováno hloubkově vrty provedenými šikmo, event. rovně k líci zdi, a to z jedné nebo z obou stran. Hloubka vrtů bývá o 50-100 mm kratší než je tloušťka zdiva. Plnění vrtů je prováděno tlakově nebo častěji samospádem pomocí kalibrovaných nádobek event. napouštěním pomocí čerpadla z mísící nádoby. Injektážní prostředky se stále vyvíjejí.

Běžným příkladem metody s následnou infuzí bylo použití TOSILU jako utěsňovacího prostředku a organokřemičitého přípravku LUKOF ME s výrazným hydrofobizačním účinkem. Oba prostředky se napouštějí do zdiva po sobě, čímž se vytvoří podmínky pro utěsnění pórů i dosažení vodoodpudivých vlastností. Předností této metody jsou nekorozivní účinky na stavební materiál, tzn. že nedochází k výkvětům solí. Má vysokou pronikající schopnost do cihelného i kamenného zdiva, je odolná vůči agresivnímu prostředí a je vhodná při větších tloušťkách zdiva, kdy podřezávání je obtížné. Zavádí se pouze malé množství vody, clona je stálá ve všech vlhkostních podmínkách (nedochází k synerezi).

Elektroosmotické metody

Tyto elektroosmotické metody jsou založeny na pohybu tekuté fáze (mineralizované vody) pórovitou pevnou fází (materiálem) pod vlivem účinku stejnosměrného elektrického proudu. Elektroosmóza může být aplikována jako pasivní, galvanoosmóza a aktivní. U pasivní elektroosmózy (dnes již nepoužívané) vzniká elektrické pole mezi ocelovou elektrodou, uloženou v alkalickém maltovém loži (pH = 12-14) a ocelovým zemničem uloženým v zemině s neutrální reakcí (pH = cca 6).

Galvanoosmóza se od pasivní elektroosmózy liší tím, že elektrody v zavlhlém zdivu a zemní elektrody jsou z materiálů rozdílné elektrické vodivosti, čímž oba vodiče a vlhkost ve zdivu jako elektrolyt vyvolávají elektrický proud velmi nízké intenzity a navíc elektrody v důsledku koroze mají nízkou životnost. Uvedené metody typu pasivní elektroosmózy a galvanoosmózy mají malou účinnost a životnost (cca 3 roky), a proto se v současné době nepoužívají.

Čtěte také: O sanačních omítkách Cemix

Aktivní elektroosmóza vytváří elektrické pole s větším napětím od 1 do 24 V. Elektroda ve zdi je připojena na kladný pól a je vystavena velkému elektrochemickému namáhání. Pro zvýšení její účinnosti bývá někdy opatřena smyčkami. Její životnost závisí na základě Faradayova zákona na anodické rozpustnosti materiálu. Podle toho byly některé materiály z aktivní elektroosmózy vyloučeny (měď, ocel). Často používaným materiálem byl uhlík, který byl ekonomicky výhodný. Tím, že s narůstajícím obsahem solí se zvyšuje koroze anody, je tradiční uspořádání elektrokinetického vysoušecího systému nevhodné, a proto se hledaly nové technologie, které by omezily působení těchto negativních jevů. První pokrok spočíval v použití elektrovodivých plastů odolných vůči korozi, jako je tomu např. u systému Elkinet.

Tyto metody jsou ve srovnání s ostatními metodami náročnější na teorii i elektrická měření, mají řadu nevýhod a musí je provádět specializované firmy. Mají však minimální souvislosti s ostatními stavebními pracemi, montáž je málo pracná a z hlediska památkové ochrany jsou přijatelné. Proces vysušování začíná okamžitě po instalaci - v první fázi je možné pracovat s vyšším napětím a tím urychlit proces vysoušení. Tento způsob většinou doplňuje ostatní metody, ale může být i základní metodou.

Vzduchové dutiny a drenážní systémy

Tyto metody jsou založeny na zvětšení plochy, ze které se může voda vypařovat do atmosféry. Lze je aplikovat nejrůznějšími způsoby a jejich účinnost se zvyšuje, je-li odvod vlhkosti provázen prouděním vzduchu. Vzduchové dutiny mohou být provedeny jak pod úrovní terénu, tak v soklové části. V suterénních prostorách mohou být umístěny buď u vnitřního nebo vnějšího líce.

Metody vyžadují zásahy do stavebních konstrukcí (zejména do podlah, soklové části) a terénu, v suterénních prostorech s vnitřní vzduchovou dutinou pak navíc vyklizení interiérů, zábor pracovní plochy a většinou zmenšení světlosti místnosti kolmo na prováděnou přídavnou dutinu. Účinnost je zcela individuální a kromě komínového efektu v dutině napojených na interiér závisí na tloušťce, míře vlhkosti, složení a vlastnostech zdiva.

Oba systémy používají tvarované plastové fólie s nopy doplněné přídavnými tkaninami. Principem vzduchoizolačních systémů je oddělení zdroje vlhkosti od stavební konstrukce vzduchovou dutinou zajišťující trvalý přísun a odvod vzduchu. Drenážní systémy, aplikované především na terasách a balkonech, umožňují plynulý odtok prosakující vody v celé kontaktní ploše mezi vyspádovanou vrstvou izolace a ochrannou vrstvou (cementový potěr, písková vrstva).

Vzduchoizolační systémy mohou být reprezentovány např. polyetylénovou fólií s navařenou polyetylénovou mřížkou, která má funkci nosiče omítky. K provětrávání je určena větrací lišta osazená pomocí hmoždinek u podlahy a stropu. Fólie s nopy se připevňuje speciálními hmoždinkami, popř. nastřelovacími hřeby či vruty ve vzdálenosti min. 30 mm (cca 15 ks/m²). Jako drenáž se rovněž osvědčil systém s membránou z HDPE s nopy stejné výšky jako u předchozího systému. Membrána je opatřena filtrační polypropylénovou tkaninou, která při kladení na vodotěsný podklad je osazena směrem nahoru. V místě přesahu se nopy přeloží přes sebe a odtržená tkanina se opět přiloží na původní místo.

Systém Technodren je založen na spojení vodo- i plynotěsné izolační fólie s příznivým působením vzduchové mezery v nopech tvarovaného výrobku, která umožňuje jak odvádění vody, tak i radonu z okolí izolované stavby. Výchozím materiálem je speciálně modifikovaný neměkčený vinyl zajišťující rychlé odvedení vody k drenážnímu systému, vytvoření mikroventilační vrstvy, bezpečnou ochranu hydroizolace proti mechanickému poškození a pronikání radonu do spodní stavby.

Hydrofobizace a zpevňování povrchů

Tato úprava zahrnuje nátěry a nástřiky vnějších, často neomítaných ploch, které mají zpevňovací, hydrofobizační nebo obě uvedené vlastnosti. Kromě vodoodpudivosti by měly vykazovat paropropustnost, odolnost proti atmosférickým vlivům a neměnný vzhled.

Povrchové úpravy a sanační omítky

Tato úprava zahrnuje jednak utěsnění povrchů zdiva, jednak sanační omítky. Utěsnění povrchů zdiva může být řešeno klasickými izolacemi v návaznosti na plošné izolace podlah (živičnými hydroizolačními pásy, fóliemi atd.), použitím utěsňovacích omítkových materiálů. Utěsnění povrchů zdiva se používá při obnovách objektů většinou omezeně (podmínky stavby nedovolují jiná řešení), neboť znamenají uzavření vlhkosti ve zdivu a tím i jejich nahromadění a postup do jiných částí stavby (zpravidla výše). Téměř výjimečně nabízí výrobce utěsňovací přípravky s částečnou propustností zabraňující kumulaci vody ve zdivu.

Sanační omítky

Sanační omítky (to jsou omítky se zaručenými požadovanými vlastnostmi) mají vysoký obsah pórů, dostatečnou propustnost vodních par, hydrofobizační vlastnosti a jsou často i tepelněizolační. Jejich strukturou nevzlíná voda a nedochází k výkvětům. Aplikace těchto omítek je téměř vždy doplňujícím opatřením.

Sanační omítky vlhkost ze zdiva neodstraní, pouze zajistí jeho dlouhodobě suchý nepoškozený povrch. Prodyšná sanační omítka vlhkost vizuálně ukryje, zabrání tvorbě výkvětů na povrchu omítky a umožní difundování vlhkosti ze zdiva bez zjevných poruch na povrchu omítek, případně zprostředkuje postupné vysychání sanovaného zdiva. Sanační omítka svými difuzními vlastnost­mi nezvyšuje osmotický tlak v kapilárách zdiva oproti neprodyšným úpravám, jako je např. keramický obklad nebo cementové malty. Tím zabraňuje rozšiřování vlhkosti a přispívá k vytvoření určité vlhkostní rovnováhy a stabilizaci zdiva.

V situacích, kdy je velmi obtížné účinně provést jakýkoli druh dodatečného izolování zdiva a omezování přísunu vlhkosti do zdiva, nebo i při použití dodatečného izolování zůstává zdivo i po vytvoření zábran proti vzlínání vlhkosti vlhké a dobu jeho vysychání počítáme až na desítky měsíců, je použití sanačních omítek klíčové. Dlouhodobá životnost sanačních omítkových systémů je důsledkem toho, že oproti vápenným, vápenocementovým a dalším typům běžných omítek, kde voda s obsahem rozpuštěných solí může ze zdiva prostupovat až k jejich povrchům a teprve tady se odpařovat (tím na povrchu a těsně pod ním dochází ke vzniku solných výkvětů a následně k vlhnutí a k rychlému rozrušování omítky), je v sanačních omítkách díky jejich pórovému systému a homogenitě struktury zóna odpařování posunuta až na rozhraní omítky a podkladu. Takto je vytvořena suchá a od soli oproštěná povrchová vrstva vhodná pro paropropustné nátěry.

Směrnice WTA pro sanační omítky

Nejpodrobnější specifikaci vlastností a aplikací tohoto typu omítek poskytují směrnice zpracovávané v rámci společnosti WTA (Vědecko-technická společnost pro údržbu budov a památkovou péči v SRN). První vydání směrnice z roku 1985 bylo na základě dalšího vývoje novelizováno a v roce 1999 doplněno dodatkem. Český překlad směrnice byl u nás vydán společností WTA CZ v roce 2000. Tento relativně nový typ omítek je již akceptován i v rámci evropské normalizace a je také jako typ omítky uveden v normě EN 998-1 Specifikace malt pro zdivo - část 1: Malty pro vnitřní a vnější omítky. Na základě desetiletími prověřených zkušeností můžeme říci, že omítkové systémy, které vyhovují požadavkům směrnice WTA, mají vysokou účinnost a vysoké užitné vlastnosti.

I směrnice WTA konstatuje, že sanační omítkový systém vlhkost ze zdiva neodstraní, pouze zajistí suchý povrch omítky. Omítka díky svým difuzním vlastnostem vytvoří ve zdivu určitý rovnovážný vlhkostní stav a zabrání vlhkosti vzlínat výše, jak by se stalo v případě neprodyšných vrstev.

Charakteristika sanační omítky dle WTA

Obvyklý průběh degradace klasické omítky bývá takový, že vlhkost v kapalné formě proniká ze zdiva do omítky. Pronikající voda je nositelem rozpustných výkvětotvorných solí (roztoky síranů, dusičnanů, chloridů, uhličitanů), které pocházejí z podzákladí, ovzduší, samotného zdicího materiálu nebo z dřívějšího využívání objektu. Voda vynáší rozpuštěné soli k povrchu zdiva, tj. omítky, kde se voda odpaří (tzv. odpařovací zóna). Soli podléhají hydratačním a krystalizačním změnám a rozrušují omítku a zdivo.

Shrneme-li výše uvedené požadavky, pak omítka, kterou lze označit jako sanační, je charakteristická vysokým obsahem pórů ve struktuře. Jinak řečeno, sanační omítka má vhodně nastavenou pórovitost. Vysoká otevřená pórovitost zajišťuje velmi nízký difuzní odpor omítky proti pronikání vodní páry. Takto zajištěná propustnost sanačního systému pro vodní páru vytváří příznivé podmínky pro odvod vlhkosti ze zdiva ve formě vodní páry a případně vysychání zdiva. Soli, které běžné omítky masivně poškozují, se v sanační omítce postupně ukládají v jejím pórovém systému.

Další důležitý požadavek směrnice WTA vyplývá z potřeby rychlého vytvrzení a získání dostatečné pevnosti při velmi vysoké pórovitosti (> 40 % objemu). Předpokládá se, že pojivo sanačních omítek je pouze hydraulické (cement, hydraulické vápno).

Snad nejznámější parametr pro sanační omítku je objem vzduchových pórů v čerstvé maltě sanační omítky, tj. oněch známých 25 % objemu čerstvé malty. Ovšem z hlediska funkce omítek nelze opomíjet další požadavky, které jsou v konečném důsledku ještě podstatnější. Jsou to dostatečný objem celkové otevřené pórovitosti a kapilární nasákavost. Sladění otevřené pórovitosti a kapilární nasákavosti tvoří fundament funkčnosti omítkových systémů dle WTA.

Omezení kapilární nasákavosti u sanační omítky zajišťuje, že voda v kapalné podobě nepronikne otevřeným pórovým systémem na povrch omítky, nevyplavuje soli a nevytváří výkvěty.

Následující tabulka shrnuje klíčové požadavky na sanační omítku a podkladní omítku dle směrnice WTA:

Příprava sanačních omítek

Sanační omítky se připravují buď na stavbě přidáním tekuté modifikované přísady do míchačky při přípravě malty, ale hlavně jako suché maltové směsi určitých druhů a zrnitostí. Předností suchých maltových směsí vyráběných průmyslově je standardní složení suroviny, které garantuje výrobce. Jejich zpracování tedy méně ovlivní nedbalost pracovníků na stavbách a jejich finální vlastnosti jsou zaručeny s vysokou pravděpodobností. Obvykle vyžadují intenzivní míchání, které zajistí vnesení vzduchových pórů do struktury čerstvé malty. Průmyslová výroba suché směsi také umožňuje, že součástí plniva je vysoce pórovité kamenivo s otevřenou pórovitostí, jako je perlit nebo pemza. Tím je výrazně zvýšena konečná pórovitost a kapacita omítky pro ukládání solí.

Sanační omítky vyráběné pomocí přísad na stavbě se vyrábějí z běžných pojiv, plniva a přísady, která se do směsi přidává při míchání malty. Nevýhodou této technologie přípravy sanační omítky je vysoká pravděpodobnost ovlivnění výsledného produktu lidským faktorem. Při výrobě malty na stavbě je také obtížné přidávat do směsi pórovité kamenivo. Malta zhotovená pouze z hutného kameniva nemůže docílit srovnatelné pórovitosti s maltou s kamenivem pórovitým.

Některé druhy sanačních omítek se svým složením přibližují tradičním historickým omítkám, a proto jsou vhodné i pro památkové účely. Jejich použití je ze všech hledisek příznivé, účinnost je patrná i v případě zasolení zdiva.

Omítkový systém a jeho aplikace

Omítkový systém je založen na možnosti vytvářet souvrství omítek specifických vlastností podle aktuálního stavu zdiva. Sanační omítka má být přibližně 20 mm tlustá, dostatečně pevná a přilnavá, ale ne pevnější než podklad (na cihelném podkladu je nevhodná tvrdá cementová omítka). Dále má být odolná proti praskání, exhalacím a biokorozi. Difuzní odpor směrem ven má klesat a tepelný odpor naopak stoupat.

Příprava podkladu

Jedním z nejdůležitějších kroků pro zajištění dobré funkce a životnosti sanační omítky je příprava podkladu. Původní zavlhlé a poškozené omítky je nutno odstranit nad hranici viditelného poškození původní omítky do výšky, která se rovná přibližně tloušťce zdi nebo min. 800 mm. Narušené zdicí prvky se vymění a spáry se vyškrabou do hloubky min. 20 mm.

Skladba omítkového systému

1. Podhoz: Podhoz má zajistit adhezi (přilnavost) k podkladu a musí být odolný proti působení solí. Obvykle se nenanáší normálním způsobem, ale síťovitě, tj. nepokrývá celý povrch omítaného zdiva.
2. Vrstva podkladní omítky: Při zvýšeném zasolení zdiva je nutné zabránit průniku rozpustných solí ještě do nevyzrálé, čerstvě nanesené vrstvy sanační omítky. Někteří výrobci předepisují provádět speciální nátěry (antisalty) na podkladním zdivu, které mají tomuto negativnímu účinku zabránit. Vrstva podkladní omítky může být cíleně navržena jako akumulační pro ukládání solí a posunutí odpařovací zóny zejména u velmi zasoleného zdiva. Kritérium stupně zasolení pro návrh skladby omítek je vhodné konzultovat přímo s dodavateli hmot. Naopak, dostatečně vysoká hodnota kapilární nasákavosti u podkladní omítky umožní poměrně rychlý průnik kapalné vody spolu s transportovanými solemi ven ze zdiva do omítky.
3. Sanační omítka: Sanační omítka zajišťuje, že povrch zůstává vizuálně suchý, bez výkvětů solí a poruch, a přitom umožní difuzi vodních par z konstrukce. Uvedené typy omítek lze dle aktuálního stavu vlhkosti a zasolení skládat do omítkového systému.

Konečná povrchová úprava

Nedílnou součástí systému sanačních omítek je konečná povrchová úprava, která má zejména vyhovující difuzní parametry. Jako finální úpravu je nutno použít zásadně vrstvu s nízkým difuzním odporem vůči prostupu vodní páry, která neznehodnotí funkci celého omítkového systému. Tuto vrstvu obvykle tvoří vrstva štukové malty opatřené nátěrem. Pro ekvivalentní tloušťku vzduchu povrchové úpravy sanační omítky směrnice WTA požaduje, aby hodnota Sd < 0,2 m. Těmto parametrům obvykle vyhovují nátěrové systémy na bázi vápenné, silikátové či silikonové. Akrylátové nátěry jsou méně vhodné. Jako zajímavou úpravu je možno v určitých případech použít i tenkovrstvé minerální omítky. Nátěry, které nejsou vodoodpudivé, lze opatřit hydrofóbní impregnací. Difuzní odpor nátěru má být nižší než omítky.

tags: #sanacni #management #u #cinitelu #informace

Oblíbené příspěvky:

• Hvězdná inspirace pro vaši koupelnu
• Návod na betonový základ pro zahradní stavby
• Požadavky na obchodního zástupce prodeje střešních materiálů
• Komplexní zateplení haly
• nové využití historických objektů