PergolyRousseau a výchova: Pohled na Emila a roli žen ve výchovném procesu
Pokud věříme v Boha, který stvořil svět, není nic důležitějšího než se snažit tohoto Boha hledat a porozumět mu.
Postupný celospolečenský obrat k otázkám výchovy a potřebám dítěte přineslo vydání Rousseaova díla Émile, ou De l’éducation v roce 1762. V Čechách se první překlad nazvaný Emil, čili, O vychování objevil díky Antonínu Krecarovi v roce 1899.
Abychom byli v dnešní době plné snah o genderové vyvážení objektivní, je nutné se zamyslet, proč Rousseau v celém Emilovi tak přehlížel význam matky ve výchovném procesu.
Rousseau byl sebestředný, kontroverzní a vždy chtěl vyvolat diskusi. I dnes, by se mu to podařilo. Jeho omezené názory na ženy, a naopak velmi otevřené názory na náboženství by i dnes mohly rozlítit nejednoho fanatika.
Rousseauův postoj k ženám zajisté ovlivnil i fakt, který uvádí Krecar: „Matky své Jakub nepoznal; zemřela po porodu a vedle jeho kolébky stála matčina rakev“ (Krecar, 1926, s. 36). Možná i kvůli tomu, bychom Rousseauovy pozdější vztahy se ženami označili spíše za „nezdravé“.
Čtěte také: Historické důkazy o Ježíši
Uvedeme například rozvedenou šlechtičnu Luisu Eleonorou de Warens, která konvertovala ke katolické víře, a která se stala jeho první opatrovnicí a také milenkou a nenaplněnou životní láskou. Rousseau se s ní setkal v šestnácti letech a v jeho životě se pak tato žena opakovaně objevovala.
Další ženy naopak sám využíval, zejména Terezii Vasseurovou, kterou potkal roku 1745 v Paříži v hotelu, kde byl ubytován (tamtéž, s. 10). Terezie ho nejspíše zaujala svojí životní situací, neboť nebyla obdařena vtipem, krásou, inteligencí ani penězi, což z ní pro Rousseaua dělalo ideální družku, která ho vždy bude následovat a nekriticky obdivovat.
Zde můžeme zmínit šlechtičnu a intelektuálku Luisu Florencii Petronellu d´Epinay (po svatbě známou jako Madame Dupin), která „měla nedaleko Paříže zámeček la Chevrette, ve kterém nějakou dobu strávila čas a kam ji někdy Rousseau doprovázel“ (tamtéž, s. 11-12), či paní Boy de la Tour, která mu poskytla útočiště po vydání Emila, kdy byl Rousseau donucen k útěku (tamtéž, s.
Jelikož víme, že Rousseau všech svých pět dětí poslal do sirotčince, vychovatelské zaměstnání ho v jeho životě nenadchlo a Emil je jen fiktivní konstrukcí, nebudeme si Rousseauovu ignoraci žen brát osobně. Stejně tak, jako neměl rád ženy, neměl rád ani děti.
My se naopak domníváme, že Rousseauovi právě tato citová neangažovanost paradoxně umožnila značný nadhled při objektivním zkoumání ideální výchovy.
Čtěte také: Článek o metrologii a prof. Tesařovi
Vzhledem k tomu, že se Rousseau nalézal v historickém období těsně před Velkou francouzskou revolucí, znal se s Voltairem, Diderotem a dalšími, a i duch společnosti byl myšlenkami na převrat přímo prodchnut, není divu, že se i on, ač to v Emilovi vyloženě nezmiňuje, zaměřil na vychování elity (vyvolených silných jedinců v duchu Platonových filosofů), tito jediní by se mohli ujmout vlády nad novým pořádkem společnosti, proto píše „Nepřevzal bych nikdy dítěte nemocného a hubeného“ (s.
S přihlédnutím k tomu, že velká část Rousseauových spisů je silně politická a zabývá se rozvržením moci ve společnosti, se nemůžeme divit, že si jako vzor pro vychování vybral právě imaginárního Emila; ideálního mentálně i fyzicky silného chlapce, který by se jednou mohl podílet na vládě.
Revoluční ideály byly ušlechtilou stránkou záměru sepsat Emila, a k té se, jak bývá u Rousseaua zvykem, přidala i stránka méně ušlechtilá. Vždy psal pro peníze (neustále měl o peníze nouzi) a, paradoxně, kvůli ženám, které obdivoval.
Ideu přirozené výchovy v souladu s přírodou Rousseau postavil na rozvinutí myšlenek svých předchůdců a na vlastní zkušenosti, kdy byl jako osmiletý chlapec poslán na venkov a svěřen do péče pastora Lamberciera. Kromě idylického prostředí mu zřejmě imponovala i pastorova osobnost. Velmi pravděpodobně mu zde byla ponechána možnost prostě být dítětem, o nic se nestarat a nemít žádné povinnosti. Podle Krecara zde Rousseau strávil dva nejšťastnější roky svého života (Krecar, 1926, s. 6). Zde se nejspíše probudila jeho láska a obdiv k přírodě.
Také je nutné zmínit, že, ač od knih ve výchově v Emilovi odrazuje, byl od ranného dětství milovníkem knih a četl prakticky vše, co se mu naskytlo. Životní povolání a poslání si chtěl vybrat sám, v tomto směru se ostatním zdál často arogantní a nevděčný.
Čtěte také: Ordinační hodiny lékařské služby
Rousseau se narodil v protestantském Švýcarsku a přijal místní víru, v mládí byl však během pobytu ve Francii pod vlivem životních okolností donucen přestoupit na katolickou víru. Svého rozhodnutí později litoval a roku 1754 se vrátil k protestantské víře, tento zážitek je zpracován i v Emilovi „Je třeba rdíti se, dopouštíme-li se chyby, nikoliv však napravujeme-li ji“ (s. 367).
Předtím, než Rousseau v Emilovi začal představovat svůj výchovný koncept, tvrdil, že je determinován životním prostředím dítěte, a že jen v mírném pásu je ideální výchova možná (Rousseau, 1926, s. 65). Zde se nejspíše inspiroval vlivem podnebí na lidskou povahu popsaném Montesquieuem ve spise O duchu zákonů (1748).
Na tomto místě je nutné podotknout, že Rousseau, ač se ponořuje hluboko nad rámec původní myšlenky, ve svém díle velmi často přejímá názory jiných, aniž by na ně odkazoval. Dnes by proto byl velmi pravděpodobně označen za plagiátora, který má velmi podmanivý styl a jasně formuluje to, co už bylo řečeno, ale nebylo pochopeno nebo doceněno.
Opět opakujeme, že šlo o filosofické cvičení, které však autor pojal velmi upřímně a zodpovědně. Emil může sloužit jako inspirace pro osvícené vychovatele. Nejedná se však o žádný návod „Jak na to“.
Rousseau prosazoval výchovu, která vycházela z přirozeného řádu přírody, proto musela probíhat na venkově, vzdálená všem škodlivým uměle vytvořeným městským vlivům. Věřil, že výchova začíná už narozením dítěte a pokračuje až do jeho dospělosti.
Jestliže se stane, že na výchovu dítěte musí působit více lidí, což Rousseau nedoporučuje, požaduje, aby „osoby, které je vychovávají, byly úplně v souhlasu o všem, takže se zdají býti dítětem jedním“ (tamtéž, s. 71).
Čteme-li Rousseauův spis pozorně, nemůže nám také uniknout fakt, že autor, ač prohlašuje, že dává Emilovi úplnou svobodu, jím neustále manipuluje. Myšlenka ovládat přes poskytnutí zábavy a obrazně řečeno tahat za nitky zpovzdálí, kdy vychovatel svého svěřence kontroluje a ovládá tím, že mu poskytuje svobodu, rezonuje celým dílem.
Zavinování spojoval s pohodlností kojných. Zdůrazňoval, že svěřování dětí kojným jde proti přírodě a často je to i nebezpečné, protože tyto kojné, jelikož nemají k dítěti přirozené citové pouto, se často nestarají o blaho novorozence, ale o to, aby měly co nejméně práce (s.
Podle Rousseaua slepá láska dětem škodí. Naopak je třeba vystavovat neustále svěřence neznámým a potencionálně stresujícím podnětům, toto vystavování však musí být vždy řízené.
Rousseau také tvrdil, že aby bylo dítě mentálně i fyzicky otužilé, nesmí v něm vychovatel pěstovat žádné zvyky: „Jediný zvyk, který můžeme dítěti ponechati, jest zvyk nenalézati žádného zvyku“ (s. 77), aby bylo vždy schopné se přizpůsobit nové situaci.
Vychovatel by se také neměl zaměřovat na případné budoucí hrozby. Měl by se spíše soustředit na radost dítěte v přítomnosti, protože „Nejedná se o to, aby nezemřelo, ale aby dovedlo žíti… Nežil déle člověk ten, který čítá nejvíce roků, ale ten, který života nejvíce prožil“ (s.
Rousseau také důrazně doporučuje, aby si Emil pravidla vždy nalézal a zažíval sám, nesmí mu býti předkládána (s. 64), neboť tvrdí, že: „před učením předchází zkušenost“ (s. 76).
tags: #vice #nez #tesar #gimel #vyznam
