Zbytky římských staveb a vlivu v Čechách a na Moravě

Území České republiky nikdy nebylo součástí Římské říše, nacházelo se však nedaleko jejích hranic, poblíž dunajského limitu. I přesto bylo římskou říší značně ovlivňováno. Právě především v příhraničních oblastech se rozvinul čilý obchod a samozřejmě byly navázány i intenzivní diplomatické styky s různými barbarskými kmeny. Ovšem i do vzdálenějších oblastí barbarika se díky obchodu a službě germánských bojovníků v římském vojsku dostávaly nejrůznější předměty římské provenience, přičemž nemalou roli v tomto procesu hrála samozřejmě i jantarová stezka. Vliv římské kultury byl nesmírně silný, přičemž se neomezoval jen na aristokracii, ale zasahoval do jisté míry i ostatní členy společnosti. Přestože po většinu času, kdy spolu Římská říše a Germáni na našem území sousedili, bylo jejich soužití mírové a přátelské, je logické, že při takovéto konstelaci docházelo občas také ke konfliktům, a na naše území v důsledku toho vkročily nejen boty římských obchodníků a diplomatů, ale také charakteristickými cvočky pobité caligy římských vojáků.

Tažení proti Marobudovi

První zprávy o římském zásahu na území ČR máme již z počátků 1. století n. l. Na našem území se tehdy rozkládala mocná Marobudova říše. Marobud pocházel z urozené rodiny germánského kmene Markomanů. Mládí strávil v Římě, kam se dostal s největší pravděpodobností jako rukojmí, a kde se mu dostalo výchovy a vzdělání na dvoře samotného císaře Augusta. V této době se seznámil s římskou kulturou, vzdělaností i s římským vojenstvím. To mu dozajista také notně pomohlo k tomu, že po svém návratu mezi soukmenovce získal nejen ve svém kmeni, ale i mezi okolními Germány velké uznání i postavení. Jeho pozice byla natolik silná, že ho jeho lidé neváhali následovat při opuštění dosavadních sídel někde v oblasti pravého břehu Rýna a hledání nových zemí mezi léty 9-6 př. n. l. Velké stěhování bylo důsledkem římských tažení za Rýn pod vedením Drusovým. Své krajany odvedl Marobud do Čech, kde postupně vybudoval rozsáhlou a silnou říši. Centrum říše se od počátku nalézalo ve středních Čechách, ovšem Marobud záhy začal rozšiřovat svůj vliv (ať už mírovými nebo válečnými cestami) i na rozsáhlá území svých sousedů.

Hranice Marobudovy říše nebyly nijak pevně stanoveny, ovšem přibližně se dá říci, že pozvolna byly v průběhu času na západě vymezeny řekou Labe, Krušnými horami a Šumavou, na jihu řekou Dunajem, na jihovýchodě a východě nejspíš přibližně Malými Karpaty a řekou Vislou, na severu snad až Baltským mořem. Tím se na západě a jihu opět dostal do sousedství římského impéria. Tento státní útvar se údajně opíral o vojsko čítající 70 000 pěšáků a 4 000 jezdců, vybudované, vycvičené a alespoň částečně i vyzbrojené (jak ukazují nálezy z germánských hrobů na území ČR) podle římských vzorů. Marobudovo počínání vzbudilo zájem, respekt i strach nejen u germánských sousedů, ale také v samotném Římě. Přestože navenek byly vztahy mezi oběma říšemi dobré (na Marobudově dvoře pobývalo množství římských kupců a jeho poselství k Augustovi a Tiberiovi byla vždy zdvořilá a uctivá), Marobudova rozpínavost - především pak podmanění částí některých kmenů, které se nacházely nejen na pravém, ale možná i na římském levém břehu Labe - a budování silného vojska vzbuzovaly podezřívavost a obavy. Římané měli strach především z vlivu, který by to mohlo mít na nedávno podrobené kmeny mezi Rýnem a Labem. Podle Tacita údajně Tiberius v jedné ze svých řečí k senátu přirovnal Marobuda dokonce k Filipovi Makedonskému, Pyrrhovi a Antiochovi. Celá situace nakonec vyústila v Augustovo rozhodnutí napadnout Marobuda v centru jeho říše.

Tažení do Čech měly vykonat dva proudy - jeden pod velením samotného následníka trůnu Tiberia vyrážel od Dunaje z oblasti pozdějšího stálého římského tábora a města Carnunta, druhý pod velením Gaia Sentia Saturnina měl jako východisko pravděpodobně Mogontiacum (dnes Mohuč). Na výpravě se mělo podílet 12 legií. K tomu se samozřejmě přidaly auxiliární jednotky. Na jaro roku 6 n. l. bylo tedy stanoveno zahájení výpravy. Tiberiův kontingent měl nejspíš postupovat přes jižní Moravu a pak směrem k severozápadu přes Českomoravskou vrchovinu. Saturninus zřejmě hodlal využít toku Mohanu a postupovat podél něj, pak přes Smrčiny a dále asi údolím Ohře. Právě se Saturninovým postupem bývá dáván do souvislosti římský tábor nalezený roku 1985 v německém městě Marktbreit poblíž Würzburgu, asi 140 km východně od Mogontiaka. Přibližně 37 ha velký tábor pro zhruba dvě legie byl budován ve výhodné poloze na mírném návrší kousek od břehu Mohanu. Přístup k tomuto táboru od Mohuče vede nedaleko předpokládaných sídel germánského kmene Chattů, o kterých nás Velleius Paterculus zpravuje, že právě skrze jejich území si měl Saturninus klestit cestu do Čech. Je tedy dosti možné, že tábor měl hrát roli při římském útoku na Marobudovu říši i při zajišťování okolních oblastí. Nakonec ovšem nebyl dostavěn a ani využíván. Snad právě změna strategických podmínek související se zrušením tažení proti Marobudovi měla za následek jeho brzké opuštění.

Podle Velleia Patercula se Tiberius dostal do vzdálenosti pěti denních pochodů (což je asi 150 km) od prvních sídel nepřítele, podobně na tom byl i Saturninus a oběma proudům chybělo k místu setkání jen několik dní, když v Pannonii vypuklo rozsáhlé a velmi nebezpečné povstání. Revolta přinutila Tiberia zrušit kampaň. Na základě svědectví Velleia Patercula je možné usoudit, že římské vojsko se při svém postupu dostalo na území České republiky. Bohužel archeologickými výzkumy se doposud nepodařilo pobyt jistě značných římských vojsk v našem prostoru v této době bezpečně potvrdit. Právě tato skutečnost společně s úvahou nad literárními záměry a postupy Velleia Patercula vedla německého badatele P. Kehneho k vyslovení zajímavé domněnky, že k tažení proti Marobudovi nakonec vůbec nedošlo a celá operace zůstala jen ve fázi příprav, které byly přerušeny právě povstáním v Pannonii. Je také nutné zmínit, že badatelé navrhli i další možné trasy postupu římských vojsk do Čech a je tedy možné, že legionáři se ve skutečnosti při tažení ubírali jinudy než výše nastíněnými cestami. Ať tak či onak, podle slov právě Velleia Patercula dal Tiberius přednost nutnosti před slávou a rozhodl se k návratu do Pannonie a potlačení vzbouřenců. Nyní měl ovšem Marobud příležitost využít římských potíží a zaútočit na římskou říši. Tiberius proto odeslal Marka Valeria Messallu Messallina s menším sborem napřed a sám přistoupil k vyjednávání s Marobudem, jehož výsledkem bylo uzavření smíru, uznání Marobuda za krále a přítele národa římského a zřejmě i dojednání některých dalších závazků ohledně respektovaní vzájemných hranic a zachovávání neutrality při případném konfliktu jednoho z účastníků s třetí stranou. Poté následoval se zbytkem sil Messallina.

Čtěte také: Zbytky a udržitelnost

S dojednanými podmínkami mohly být zřejmě obě strany spokojeny. Marobud odvrátil od své říše vážné nebezpečí a upevnil svoji pozici, Tiberius si zase uvolnil ruce pro potlačení pannonské vzpoury, získal záruky dodržování hranic a neutrality. Ostatně dohoda s markomanským králem se Římu vyplatila i později, když se po strašlivé bitvě v Teutoburském lese (9 n. l.) většina Germánie vzbouřila pod praporem Arminiovým, Marobud se k povstalcům nepřidal a dodržoval v tomto boji přísnou neutralitu. Právě neutralita při válce Germánů s Římem však přivedla Marobuda do konfliktu s Arminiem, který vyústil roku 17 velkou bitvou, jejíž výsledek byl sice z hlediska boje v podstatě nerozhodný, ale tím že Marobud vyklidil posléze bojiště, vlastně přiznal svůj neúspěch. Následkem bylo pozdější svržení Marobuda Katvaldou, jeho žádost o pomoc Říma a poté i internace v Raveně. Svržení Marobuda nijak nepoznamenalo dobré vztahy Říma se zadunajskými Germány. V podstatě se dá mluvit o přátelských a do jisté míry klientských poměrech.

Markomanské války a římské tábory na Moravě

Ke konfliktu došlo opět teprve za císaře Domitiana. Markomané a Kvádové tehdy odmítli poskytnout Domitianovi pomoc při jeho válce proti Dákům vedeným Decebalem. Po počátečních římských neúspěších se podařilo porazit Dáky a dobýt důležitý průsmyk Tapai (Železná vrata). Přestože vítězství nad Dáky stále nebylo definitivní, rozhodl se císař zastavit postup a uspořádat roku 89 trestnou výpravu proti neposlušným germánským kmenům. Markomani a Kvádové si válku nepřáli a vyslali k Domitianovi poselstva k jednání o míru, byla ale odmítnuta a římské vojsko následně vpadlo za Dunaj. O výpravě nemáme žádné podrobné zprávy. Víme jen, že Římané byli poražení a donuceni stáhnout se. O tři roky později napadli Markomani své sousedy Lugie. Ti požádali o pomoc Řím, který jim však přispěl nepatrnou podporou jednoho sta jezdců. Pomoc to byla nevalná a Lugiům nijak nepomohla. Naopak si tím Domitianus proti sobě ještě více poštval Markomany, kteří se spojili se sousedními sarmatskými Iazygy a počátkem jara roku 92 vpadli do Pannonie, kde porazili a zcela zničili jednu římskou legii i s jejím legátem. Následovalo vojenské tažení, které mělo čelit tomuto nebezpečí a kterému se podařilo vytlačit Germány zpět za Dunaj. Je možné, že některé boje těchto válek se odehrávaly i na našem území, ovšem žádné jisté doklady o tom v pramenech nemáme. Prameny útržkovitě vypovídají i o dalších menších střetnutích Říma s Markomany a Kvády, ovšem většinou se jednalo o odrážení vpádů germánských kmenů na římská území a na našem území se pravděpodobně nebojovalo.

Zmíněné útoky severních Germánů na římská území byly většinou jen menšího, loupeživého charakteru a Řím neměl příliš velké problémy se s nimi vypořádat. To se změnilo paradoxně za vlády mírumilovného „filosofa na trůně“ Marka Aurelia. Zřejmě kolem roku 166 využilo oslabení Říma způsobené již od roku 161 se vlekoucí válkou proti Parthům 6 000 Langobardů a Obiů k překročení Dunaje a pokusu násilně vpadnout do římských provincií. Již v zárodku byl však tento útok zastaven a rozprášen římskými jednotkami, kterým veleli Candidus a Vindex. K usmíření Římanů bylo vysláno poselstvo jedenácti germánských kmenů v čele s markomanským králem Ballomariem, které dohodlo podmínky míru. Ten však dlouho nevydržel. Záhy se uskutečnila další germánská ofenzíva proti Římu, které se tentokrát již účastnila většina blízkých kmenů - především Hermundurové, Naristové, Markomani a Kvádové - a přidali se dokonce i sarmatští Iazygové, Roxolani, Alani a další kmeny. Částečnou radostí mohlo být pro Římany ukončení války na východě, kdyby však s sebou navrátivší se jednotky nepřinesly také rozsáhlou morovou nákazu (není jisté, o jakou přesně nemoc se jednalo - navrženy byly kromě moru i neštovice a tyfus), která vážně zdecimovala jak římské vojsko tak i civilní obyvatelstvo. Bylo nutné konat v Itálii odvody z nichž pak byly vytvořeny dvě nové legie - legio II Pia a legio III Concors, které pak obě dostaly přídomky Italica. Posléze byla též vytvořena praetentura Italiae et Alpinum, správní oblast určená k usnadnění obrany proti nájezdům. Marcus Aurelius a Lucius Verus se následně osobně vydali v čele vojsk k Aquileii a již jejich příchod prý obracel některé barbary na ústup. U Aquileie však kromě mnoha vojáků zahynul i praefectus praetorio Furius Victorinus, což byla pro římské síly jistě citelná ztráta. Oba císařové barbary pronásledovali, překročili Alpy a dosáhli významného vítězství. Marcus Aurelius se i s bratrem stáhl na zimu do Aquileie. Kousek od ní na cestě do Říma však na začátku roku 169 Lucius Verus zemřel. Po patřičných smutečních obřadech vykonaných v Římě se Marcus Aurelius vrátil k plánování války proti Germánům. Roku 170 se zřejmě Římané pokusili o ofenzívu, která však dopadla katastrofálně. Měla se odehrát velká tragická bitva, ve které údajně zahynulo až 20 000 římských vojáků. Germáni následně učinili rozsáhlý vpád na římská území, při němž se bleskově dostali až do Itálie a oblehli Aquileiu. Ta se sice po tuhých bojích ubránila, ale ještě dále na západ od ní ležící město Opitergium bylo dobyto a vypleněno. Nájezdy trpěla i Moesie, Thrákie, Makedonie a barbaři pronikli dokonce až do Achaie k Eleusině. V této době největší krize dokonce sáhl Marcus Aurelius k verbování otroků, gladiátorů a banditů k doplnění morem a boji prořídlých vojsk. Protože hospodářská situace říše byla ze stejných příčin také špatná, získával císař prostředky k vedení války mimo jiné i rozprodáváním a zastavováním soukromého majetku císařského dvora. Při následující protiofenzívě se legiím podařilo vytlačit Germány z římských území. V průběhu bojů se vyznamenala řada římských vojevůdců včetně pozdějšího císaře Publia Helvia Pertinaka. Roku 171 se podařilo zaskočit Markomany při pokusu o přepravu kořisti přes Dunaj. Barbaři byli rozprášeni a kořist získána zpět. Po těchto událostech došlo na mírová jednání. Kromě Kvádů přišlo k Markovi Aureliovi žádat o mír i množství vyslanců jiných kmenů a byla uzavřena řada dohod, čímž si Řím také do jisté míry uvolnil ruce pro válku se zbývajícími Germány. Ačkoliv se Římanům podařilo odvrátit nebezpečný vpád barbarů a posléze je i vytlačit z území impéria, nájezd znamenal pro všechna zasažená území obrovské pustošení a škody, přičemž jednou z nejpostiženějších provincií byla Pannonie.

Na počátku roku 172 přešli Římané do rozsáhlého protiútoku směřujícího již přímo na barbarská území a řízeného samotným císařem. Toto tažení bývá označováno jako expeditio Germanica prima. Hlavní útok směřoval nejdřív nejspíše proti Markomanům. Z počátku se boje pro Římany nevyvíjely příliš dobře a dokonce byl při nich zabit praefectus praetorio M. Macrinius Vindex, nicméně brzy získaly legie převahu. V průběhu střetů Kvádové údajně přijímali markomanské uprchlíky a také aktivně bojovali po boku Iazygů. Také vypudili Furtia, krále, kterého jim dosadili Římané, a na jeho místo nastoupil Ariogaisos. Proto se následně hlavní římské síly pravděpodobně vypravily z oblasti Carnunta přes Dunaj i proti Kvádům. K prvnímu germánskému tažení se také vážou dva s počasím související „zázraky“. V prvním případě údajně dokázal Marcus Aurelius s boží pomocí vyvolat blesky, které údajně zničily nepřátelský válečný stroj. Scénu této situace můžeme nalézt na sloupu Marka Aurelia a zpravuje nás o ní i Historia Augusta. Ve druhém případě jde o známou příhodu o „zázračném dešti“. Římská armáda snad pod velením Pompeiana nebo Pertinaka byla při postupu nepřátelskou krajinou někde v horách v parném létě obklíčena a odříznuta od vodních zdrojů přesilou Kvádů. Po několika střetech, ve kterých se Římané dokázali ubránit, se Germáni stáhli a vyčkávali, dokud nepřítele nezmůže horko a nedostatek vody. Římany tehdy zachránila prudká bouře s přívalem deště. Voda vyprahlé vojáky osvěžila a dodala jim nové síly do boje. Událost je vyobrazena na sloupu Marka Aurelia.

Římané proti Barbarům na území dnešní České republiky bojovali v letech 172 až 180 našeho letopočtu. Římané v Brně a na jiných místech Moravy operovali za dob císaře Marka Aurelia, když vedli válku proti barbarským kmenům. Na území České republiky šlo konkrétně o Markomany a Kvády. Opevnění římské pěší legie našli archeologové v Brně ve Vojtově ulici. Jde o ojedinělý doklad období takzvaných Markomanských válek z konce druhého století našeho letopočtu. Tábor římské armády zřejmě chránil brod přes řeku Svratku, řekl archeolog Václav Kolařík. „Je to přímý doklad pobytu římské armády na katastru města Brna. Největší koncentrace těchto táborů se nachází v okolí Novomlýnských nádrží na Mušově. Jak Římané postupovali směrem k severu od Dunaje, tak si dělali na své cestě základny. Ty zajišťovaly jejich postup k severu do barbarika. Římské tábory byly objeveny i záchrannými výzkumy. Na střední Moravě jsou to tábory v Olomouci a u Kroměříže. Archeologové nic podobného dosud v katastru města nenašli. Po římské armádě v Brně zůstal odkrytý asi sedmdesátimetrový příkop. „Tento tábor pochází z období markomanských válek. V letech 166 - 180 našeho letopočtu vedli Římané války s germánskými kmeny severně od středního Dunaje. Ofenzívní část bojů probíhala až v letech 172 až 180, takže z tohoto období tábor je. Byl to příkop, směrem do tábora se nacházel val opatřený dřevěnou palisádou.

Čtěte také: Zakládání staveb: Nové normy a technologie

„V tomto případě jsme si skoro jisti, že je to jeden z těch záchytných bodů na jejich cestě. Lokalita se nachází přímo na břehu řeky Svratky, u důležitého přechodu. Proto s tímto táborem jistili brod na dalším postupu do vnitrozemí. Určitě tento tábor fungoval i jako zásobovací stanoviště pro armádu, která už byla třeba za řekou na severní straně." V minulosti vykopali odborníci podobný tábor v Modřicích a další v okolí Mušova, kde měli Římané asi základnu. Tam se našly i pozůstatky zděných staveb. Právě proto, že se v Brně jednalo zřejmě o přechodný tábor, příliš archeologických nálezů tu nebylo, dodal archeolog Václav Kolařík: „Nám se podařilo v Brně narazit na téměř celou nádobu keramiky. Byla to římská mísa, ve které si římský voják pravděpodobně ohříval jídlo, a když se mu rozbila, zahodil ji do příkopu.“

Přehled římských táborů na Moravě

Následující tabulka sumarizuje známé římské tábory objevené na Moravě:

Na Hradisku u Mušova, kromě vojáků 10. legie, která měla sídlo ve Vídni, žili i úředníci a jejich rodiny. Jednou z nich byla i velká dřevěná stavba, která pravděpodobně sloužila jako nemocnice. Vrcholek Hradiska byl obehnán tři metry hlubokým a pět metrů širokým příkopem a čtyři metry vysokým náspem, zpevněným dřevěnou palisádou a cihlami. O tom, že na Hradisku pobývali špičkoví vojenští velitelé tehdejšího Říma, svědčí i některé nálezy - například část stříbrného pancíře s vytepaným jménem Brutius. Marcus Aurelius chtěl zřídit novou římskou provincii - Markomanii.

Hranice mezi germánskými kmeny a Římany zůstala na 150 let klidná. Situace se změnila kolem roku 170. Barbaři ze severu překročili Dunaj a začali plenit města, usedlosti i vojenské posádky. První nápor vedli Římané proti Markomanům, další těžké boje s Kvády a Sarmaty se protáhly až do léta 175. V tomto roce římská armáda zahájila mohutnou plošnou ofenzivu na území Markomanů a Kvádů, tedy na jižní Moravě a západním Slovensku. Trvalo roky, než se urputně se bránící Markomani a Kvádové rozhodli požádat o mír. Boje nakonec skončily až v roce 180. Tehdy to začalo vypadat, že se u nás Římané usadí natrvalo. Výzkumy prokázaly, že na Hradisku u Mušova kromě vojáků 10. legie, která měla sídlo ve Vídni, žili i úředníci a jejich rodiny. Nejvíce jich bylo v okolí kopce Hradisko nad někdejší obcí Mušov, mezi Brnem a Mikulovem. Jednalo se o největší soustředění římských vojenských sil mezi Rýnem a Dunajem. Z nálezů archeologové usuzují, že na našem území přezimovalo asi 20 000 římských vojáků. Dříve si s nálezy na Hradisku odborníci nedokázali zcela poradit. Dnes je jisté, že zde byla velká římská vojenská základna s vlastním hospodářským zázemím. Úmysl připojit Moravu k Římské říši vznikl v době tzv. markomanských válek na konci 2. století.

Čtěte také: Zjistěte vše o suchých stavbách

tags: #zbytky #rimskych #staveb #v #cechach

Oblíbené příspěvky:

• Komplexní přehled betonu z Výkleků
• jaké jsou izolační parametry materiálů
• důležitost sklonu střechy
• Průvodce izolací potrubí
• Kompletní návod na obložení palubkami