Cihlové byty 60. let: Konstrukce, nosné zdi a rozvody

Cihlové domy, které se stavěly hlavně v první polovině 20. století, jsou dodnes k vidění v centrech měst, například v Praze na Vinohradech, Smíchově nebo v Dejvicích. Tento příspěvek přibližuje jejich konstrukce, vnitřní rozvody a charakteristické prvky, které je odlišují od moderních staveb.

Typologie a konstrukce bytových domů

Vstup do řadového činžáku je typicky uprostřed, odkud vede chodba ke schodišti do dalších pater. V přízemí se nachází byt domovníka a další byty, obchody nebo restaurace. Po schodech lze sejít do suterénu, kde jsou většinou sklípky na uhlí nebo původní "lednice" - chladný prostor pro led. V dalších patrech domu jsou byty různých velikostí, od jediné místnosti bez záchodu až po velké čtyřpokojové.

Rozložení a velikost bytů se liší nejen patro od patra, ale také podle toho, kdo a za jakým účelem dům stavěl. Často je stavěli majitelé sami pro sebe s úmyslem v jednom bytě bydlet, další pronajímat a dům si ponechat jako "rodinné stříbro" pro budoucí generace. S tím souvisí i současná situace, kdy se řada domů vrátila původním majitelům. Domy ale stavěli i prvorepublikoví developeři, podobně jako ti dnešní, s cílem co nejlevněji je prodat nebo pronajmout. Setkáte se i s domy, které stavěly banky pro své venkovské zaměstnance.

Úplně nejvýše se v domě nachází půda. Ta je buď neobývaná, nebo jsou v části podkroví byty s okny ve vikýřích, prádelna a sušárna. Menší část podkroví tvoří prázdná půda, což má svůj důvod - prostor je tak dobře kontrolovatelný, zda dovnitř nezatéká. Střecha domu je většinou sedlová, ale stavěly se i domy se strmou sedlovou střechou s krytinou z keramických tašek směrem do ulice, zatímco do dvora byl sklon střechy mírný a krytina plechová.

Světlíky a jejich funkce

Většinu domů od sklepa po půdu protínají světlíky. Domy jsou totiž hluboké a je třeba zajistit přísun vzduchu pro koupelnu nebo záchod. Světlíky mohou být různě velké, od 30 cm širokých až po několikametrové, což závisí na jejich využití a umístění. Světlík najdete nejčastěji u štítové zdi, kde se setkávají dva sousední domy. Mohou být ale také uprostřed dispozice a sousedit se schodištěm. Někdy jsou obojí. Do světlíku vedou vysoká okna se zabílenými skly. Tato okna se při pozdějších rekonstrukcích bytů často zazdívala a místo nich se osadil ventilátor.

Čtěte také: Moderní řešení pro váš dům

Nosné zdi a stropy

Každý dům se skládá z desítek tisíc pálených cihel. Obvodové stěny jsou široké od 900 mm v suterénu po 450 mm v podkroví a postavené obvykle z plných cihel. Zdi se totiž postupně ztenčují, jak přenášejí stále menší váhu z podlaží nad nimi. Některé obvodové zdi do dvora ale mohou být silné i jen 300 mm. Komínové a střední zdi jsou silné 450 nebo 600 mm, samonosné příčky mezi pokoji obvykle 150 mm a příčky v sociálním zázemí bytu 100 mm. Zvláštností jsou právě zmíněné samonosné příčky, které přenášejí zatížení od příček v patrech nad nimi.

Nosné zdi u starých domů jsou většinou velmi silné, nebývají ale založeny příliš hluboko. Malta bývá chudá, vápenná či silně hlinitá, a někdy jsou kameny rovnány na sebe zcela bez použití pojiva. Těchto skutečností se nemusíme obávat, devadesát procent starých domů je takto založeno a za normálních okolností to neznamená, že by byly nějak labilní. Musíme to však řešit v okamžiku, kdy zeď vykazuje nějaké poruchy, nebo když chceme uvnitř či venku podstatně snížit terén. Například pokud se snažíme získat větší výšku místnosti, anebo chceme položit novou podlahu. Tím měníme poměry, na které je zeď zvyklá, a bude ji nutné - po krátkých úsecích, aby se zdivo nehroutilo - podezdít. To se dělá v celé její tloušťce, a to do nezámrzné hloubky minimálně 80 cm.

Nad pokoji jsou stropy dřevěné trámové, nad chodbami buď železobetonové nebo tvořené klenbami. Dřevěné stropy se škvárovým násypem lépe tepelně izolují, podlaha je tak teplejší. Železobetonová deska dům ztužuje. Jestli je nad místností dřevěný nebo železobetonový strop, poznáte podle výšky. Na stropních trámech jsou položená prkna zasypaná škvárou nebo sutí, ta slouží k utlumení hluku a proti šíření požáru mezi patry. Na škváře jsou opět položená prkna přichycená k příčným trámkům zvaným polštáře, zapuštěným ve vrstvě škváry.

Slabší zdi uvnitř dispozice domu, které většinou nemají nosnou funkci, se nazývají příčky; bývají cihelné (s tloušťkou zhruba do 150 mm, tzv. na cihlu) a platí pro ně stejné zásady jako pro nosné zdivo. Příčky silné 150 mm mohou být někdy nosné. Chceme-li je zbourat, je třeba jejich nosnost ověřit.

Zachování kleneb

Klenby se objevují především v přízemí a sklepních prostorách domu. Je to velmi důmyslná, přitom jednoduchá konstrukce, která je trvanlivá, únosná a navíc krásná. Většinou ji nejvíce poškozují neuvážené lidské zásahy. Aby správně fungovala, potřebuje být rovnoměrně zatížena. K tomu slouží násyp (ze stavební sutě, hlíny apod.), kterým je shora zasypána. Odebíráme-li z nějakého důvodu tento násyp, musíme tak činit rovnoměrně a posléze ho tam zase vrátit, jinak se může stát, že se klenba zhroutí. Není-li to nezbytně nutné, je nejlepší do vrstev vůbec nezasahovat.

Čtěte také: Cihlová dlažba: Od výroby po pokládku

Klenbu ohrožují také různé deformace konstrukcí v objektu, například podklesávání jedné ze stěn, nebo když se stěny od sebe rozjíždějí. Tehdy je nutné stáhnout dům nebo jeho část ocelovými táhly. Umísťují se do stropu či nad konstrukci klenby, dělat tzv. věnec není vždy nutné. Všechny tyto problémy by měl především posoudit statik.

Vzhled a fasády

Když se podíváte vzhůru na domovní schodiště, zaujme vás, že je velmi lehké a vzdušné. Je to tím, že stupně jsou částečně vetknuté do schodišťové zdi a částečně opřené o sebe navzájem. Na první pohled to vypadá, že jsou všechny domy z této doby nazdobené, ve skutečnosti jde jen o uliční štukovou fasádu a úroveň štukové výzdoby je různá. Od propracovaných detailů po jednoduchou, skoro funkcionalistickou fasádu. Záleží totiž na období, kdy byl dům postavený. Na přelomu 19. a 20. století byly fasády zdobenější, čím více se blížila třicátá léta 20. století, tím byly fasády jednodušší. Je třeba také odlišit fasády do ulice a do dvora.

To, čemu se říkalo štuky v minulosti, je trochu něco jiného, než co znamenají v moderním stavitelství. V minulosti to byly složité reliéfy na fasádě vytvořené z omítky, některé se dělaly na místě, jiné byly předvyrobené odlitky, které se na fasádu lepily.

Krásné kamenné zdivo často láká k tomu nechat je neomítnuté a umocnit tak starobylost stavby. Rozhodujeme se jednak podle historicky podložené místní tradice, jednak podle stavu zdiva. Při omítání kamene ale stavebníci velmi často chybují použitím omítky s velkým podílem cementu, která je neprodyšná a ostrá a na zdivo má prokazatelně negativní vliv. Zdivo, které nemůže odvětrat vlhkost, pod tímto příkrovem časem doslova „shnije“ a omítka vlivem zadržené vlhkosti pak může odmrzat a odlupovat se.

Okna a dveře

Původní okna jsou dřevěná špaletová, kdy se obě křídla otevírají dovnitř. V domě, který je zrekonstruovaný, mohou být vyměněna za novější dřevěná nebo plastová, takové mají většinou jen jednoduché křídlo a jsou levnější než špaletová. Vstupní dveře do domu jsou dřevěné, jejich úloha je vytvořit reprezentativní vstup do domu, a tak jsou často velmi zdobné. Zdobné jsou často i vstupní dveře do bytů. Do větších bytů jsou vstupy dvoukřídlé a výrazně vyšší než běžné dveře v moderních bytech. V bytě jsou většinou dva typy dveří. Do pokojů vedou vysoké a široké dveře, na záchod a do komor pak úzké a nízké. Rozměr těchto dveří je jiný, než mají běžné dveře vyráběné v současnosti.

Čtěte také: Od Laurin & Klement k okřídlenému šípu

Vnitřní rozvody a vybavení

Každý byt v prvorepublikovém činžáku má vlastní topení, tím se z něj stává takový malý rodinný dům, jen velmi málo závislý na zbytku domu. Původně se topilo kamny v každé obytné místnosti a v kuchyni byl sporák na pevná paliva. Uhlí měl každý byt uskladněné ve sklípku. Tolik kamen také znamenalo hodně komínů. Komíny jsou většinou stromečkové, to znamená, že se po výšce postupně spojují. V přízemí jsou například z původních patnácti jen tři průduchy. Kamna na uhlí měla velmi špinavý provoz, a tak je postupně nahradily plynové přímotopy Vafky, ty najdete pod okny obytných místností a i zvenčí je poznáte podle komínů ve fasádě domu.

V koupelnách a na záchodech vede přes všechna patra stoupačka studené vody. Je většinou skrytá pod omítkou vedle stoupačky kanalizace. U starších domů nebo bytů nižší kategorie byla na chodbě. Původně byly stoupačky v ocelových trubkách. Novější jsou v měděných nebo plastových. Teplá voda se ohřívala od doby, co byl do domu zaveden plyn v plynové karmě. To je průtokový ohřívač teplé vody. Karma potřebuje vlastní komín. Většinou je napojena na některý z původních komínů, nebo má komín vedený světlíkem. Pozor! Staré karmy jsou nebezpečné, pokud se komín ucpe, začne se v koupelně hromadit oxid uhelnatý, který je smrtelně nebezpečný.

Stoupačka v koupelnách a na záchodech je většinou v rohu pod omítkou. V koupelnách, kde nebyla napojena záchodová mísa, je většinou stoupačka průměru 70 mm. To nestačí pro záchod, pokud byste se ho rozhodli přesunout do koupelny. I tak je tu problém, záchod byl napojován většinou spodem dolů do podlahy a na stoupačku se napojil pod stropem bytu o patro níže.

Nyní je elektřina obvykle provedená ve společných chodbách. V nezrekonstruovaných bytech je stará 30-50 let a bude třeba ji vyměnit. Elektroměr k bytu se nejčastěji nachází na schodišťové mezipodestě, tedy v polovině výšky mezi patry. Bývá ale i v přízemí ve vstupní chodbě nebo na chodbě před bytem. Elektroměry jsou většinou jednofázové. Plynoměr se nachází obvykle na schodišťové chodbě před vstupem do bytu. Po bytě jsou vedené rozvody nejčastěji viditelně po zdech a vedou k Vawkám pod okny a plynové karmě v koupelně.

Vývoj výstavby a charakteristiky cihel

Cihly lidé znali už ve starověku, jejich nejstarší sušenou formu - nepálené cihly, tzv. vepřovice - dokonce v pravěku před cca 10 tisíci lety. Cihla dnes dospěla ve významný prvek stavitelství. Cihly vznikají pálením cihlářské hlíny zformované do požadovaného tvaru, a to při teplotách okolo 900 °C. Cihlářské hlíny se nalézají prakticky po celém území České republiky. Z geologického pohledu jde o třeti- nebo čtvrtohorní usazeniny a naplaveniny vzniklé zvětráváním hornin. Jejich hlavní složkou jsou jílovité minerály (kaolinit, illit, montmorilonit a další), které zajišťují plasticitu - po smíchání s vodou je možné je formovat do žádaného tvaru. Pro přírodu cihla není cizorodým materiálem. Vystavena dlouhodobému působení vlhkosti a mrazu by ve volné přírodě opět zvětrala. Po demolici starého cihlového domu lze původní pálené cihly buď znovu použít, rozdrtit na cihelný recyklát vhodný do zásypu na nových stavbách nebo je lze rozemlít na antuku.

Fakt, že dnešní lidská civilizace a architektura (včetně naší, euroamerické) je na kameni a cihle doslova založena, zaznamenává dnes každý. Cihlový dům je svou hmotovou povahou těžký kamenný dům. Cihlové zdi, stropy, fasádní obklady a střešní krytiny vydrží stovku let i více, některé i věky. Stavebně a architektonicky dobře provedená stavba téměř nestárne.

Jedním z důvodů, proč lidé stavěli z kamene, hlíny a později hlavně z cihel, aby nahradili dřevěné a slaměné příbytky, byla a je hodnota zvaná příjemné bydlení, odborně pobytové klima cihlových staveb. Cihlový dům chrání své obyvatele před venkovním horkem, chladem, v našem podnebném pásmu před obojím. Původně k tomu sloužila jen vysoká tepelná akumulace cihel, která má teplotně stabilizující účinek. Je-li např. v létě venkovní průměrná 24hodinová teplota 25 °C, udržuje si cihlový dům i bez klimatizace vnitřní teplotu přibližně na této úrovni, přestože je v noci 15 °C a ve dne 35 °C.

Dnes přibyly i vynikající tepelněizolační vlastnosti speciálních pálených cihel, které plně zastanou roli kvalitní a systémové tepelné izolace. Cihlový dům je také tichý dům. Jeho stěny pohlcují zvuk, který se tak už nešíří ani zvenku do domu, ani mezi místnostmi uvnitř domu.

Příroda si libuje v jednoduchosti, což se týká i tepelné techniky cihlových domů. A právě snaha o jednoduchost vedla cihláře ke vzniku tepelněizolačních cihelných bloků: Lze s nimi stavět obvodové zdi s vysokou tepelnou izolací, a to klasickou rychlou a oblíbenou jednovrstvou technikou zdění. Zde dokonale platí, že v jednoduchosti je síla. Snaha o zkomplikování kvalitního jednovrstvého zdiva dodatečnými vrstvami tepelné izolace, lepicími vrstvami a povrchovými barvami (tu parotěsnými, tu paropropustnými) atd. může sice přinést žádaný výsledek, ale i mnoho rizik.

Příznivci tradičního cihelného zdění očekávali, že pálená cihla zareaguje i na nejpřísnější novodobé tepelně-technické požadavky na budovy. Zpočátku to ale vypadalo, že se s tradičním jednovrstvým zděním už ani nepočítá. Dílna českých akademiků a normotvůrců rozpitvávala a lokalizovala do našich podmínek koncept pasivního domu podle profesora Feista a jako vzorové příklady uváděla a pilotně realizovala dřevostavby s trámovými obvodovými stěnami vyplněnými izolacemi a fóliemi. Situaci vyřešili sami cihláři. Hned dva přišli v krátké době po sobě s cihlovou tvárnicí s dutinami vyplněnými tepelnou izolací. Tradičním jednovrstvým cihelným zděním bylo od této chvíle možné docílit součinitele prostupu tepla hluboko pod úroveň 0,18 W/(m²·K), což je normový požadavek pro těžké obvodové zdivo pasivního domu. Cihláři tak otevřeli cestu k pasivnímu domu pro širokou veřejnost zvyklou na snadnou, tzn. jednovrstvou cihlovou výstavbu. Z vhodného, jednovrstvého termoizolačního cihlového zdiva lze dnes snadno postavit úsporný, nízkoenergetický i pasivní dům. Nebo energeticky zcela soběstačný. Další posilování tohoto zdiva dodatečnou izolací (ETICS) je zbytečné.

Energeticky soběstačný dům

V dobře zateplených domech převyšují celkové výdaje za energie na provoz domu i domácnosti několikanásobně výdaje na pouhé vytápění. Naše pozornost se tak zaměřuje na snížení celkové spotřeby energie, zejména té, za kterou platíme. Ke slovu přichází technicky a uživatelsky vyspělejší nástupce pasivního domu a tím je energeticky soběstačný dům. Ten ze Slunce či biomasy a s pomocí technických prostředků (termické kolektory, sluneční elektrárny, baterie, kotle na biomasu ap.) vyrábí teplo, ohřívá vodu a vyrábí elektřinu nejen pro ohřev vody, vytápění či chlazení, ale pro všechny domácí a domovní spotřebiče, včetně např. pračky, travní sekačky, dílenských nástrojů apod. Soběstačný dům nepotřebuje v ideálním cílovém případě energetickou přípojku (elektřina, plyn), leda jen jako zálohu. Tím šetří mnohem víc, než pasivní dům. A nejen to, majitel takového domu většinou aktivně přizpůsobuje svou spotřebu aktuálnímu počasí, aby čerpal z energetických sítí jen minimum, nejlépe nic.

Rekonstrukce a modernizace

Prvorepublikové bytové domy jsou stavebně složitější než poválečné cihlové nebo paneláky. Zdi jsou v různých patrech různě silné, mají světlíky, ke každé místnosti komín a špatně se do nich vestavuje výtah. Pokud máte k dispozici celý dům, máte výhodu, že se můžete podívat, co je za zdí, a také s domem pracovat systematicky. To se týká například kanalizace mezi dvěma částmi bytu vedené přes světlík, odvětrání kuchyně do světlíku, kde je hned naproti okno do koupelny souseda, nebo komínů ucpaných při stavebních pracích o patro výše. Tyto domy stojí většinou v památkově chráněných čtvrtích, proto práce na jejich rekonstrukci ovlivňují památkáři.

Pokud je dům nebo byt v původním stavu nebo nebyl posledních 30 let rekonstruován, čeká Vás kompletní rekonstrukce. Ta se bude týkat hlavně vnitřních rozvodů vody, kanalizace, elektřiny a plynu v bytě a souvisejícího zařízení kuchyně a koupelny. Velká otázka je u stavu podlah. Je to velká investice, v případě, že bude třeba je vyměnit. U domu jako celku přibývá ještě starost o společné prostory a hlavně o uliční štukovou fasádu, která může být po desítkách let už velmi poškozená. Krovy bývají většinou v dobrém stavu, horší je to se střešní krytinou, pokud je původní, bude třeba ji vyměnit. V případě, že se rozhodnete vestavět podkroví a dosáhnete výšky alespoň 5 nadzemních podlaží, budete muset postavit výtah. Ten se někdy vejde do volného prostoru uprostřed schodiště, takzvaného zrcadla. Ale často se musí přistavět zvenčí.

Opravy a bourání zdiva

Při opravách místně narušeného zdiva lze znovu použít vybouraný materiál, samozřejmě pokud cihly či kameny nejsou poškozeny. Pozor si dáme na materiál vybouraný z bývalých chlévů, na omítce by se pak mohly objevit nepěkné skvrny a výkvěty. Zdíme na vápenocementovou či nastavenou maltu, nepoužíváme (opět kvůli prodyšnosti) čistě cementovou maltu nebo beton. Při přezdívání kamenné zdi, či stavíme-li ze starého materiálu novou, je nutné dodržet typické vodorovné kladení kamene. Nevhodné je novodobé pojetí, kde namátkové kladení se zbytečně širokými spárami je ještě zvýrazněno cementovým spárováním. Jsou-li navíc u venkovních zídek kameny kladeny do betonu namísto malty, za pár let nás potíže neminou.

Historické kontexty výstavby bytů

Vývoj stavění se postupně měnil. Podobně se stavěly už renesanční paláce. Postupně ale mizely klenby a přibýval beton. Po 2. světové válce už byly všechny stropy železobetonové a fasády prosté dekorativních prvků. Zdobené fasády se ale ještě jednou na krátko vrátily ve formě socialistického realismu. Pak už se ale rozvíjela panelová technologie výstavby, se kterou experimentoval už Baťa ve Zlíně ve 30. letech.

V letech po skončení druhé světové války se přehodnocovaly dosavadní zkušenosti s bytovou výstavbou. Značná část architektonické veřejnosti se chtěla odpoutat od stávajících zvyklostí, a to jak v oblasti techniky, tak i ve sféře podnikání. K tomu se přidávaly názory architektů, kteří po vzoru meziválečné avantgardy požadovali prosazení co nejdůslednější typizace a prefabrikace při výstavbě nových sídlišť.

Bytová výstavba po 2. světové válce (např. Jubilejní kolonie)

Pátá etapa rozšíření Jubilejní kolonie v Ostravě byla zahájena po 2. světové válce v rámci dvouletého hospodářského plánu. Válkou poškozený bytový fond bylo třeba rozšířit, měl-li se rozvíjet průmysl na Ostravsku. Dne 28. července 1946 byl proveden slavnostní výkop pro osmnáct nových domů A-Q, tzv. dvouletek. Nové domy, zkolaudované roku 1947, byly uspořádány po třech vchodech do šesti bloků a poskytly obydlí pro 72 rodin zaměstnanců železáren. Definitivní podobu získala kolonie v letech 1947-1950, kdy bylo postaveno posledních devět domů řady I, II a III.

Původní projekt se setkal s kritikou stavebního úřadu města Moravská Ostrava - přestože bylo po válce, zestátněné Vítkovické železárny předložily 16. května 1946 stavební dokumentaci s německými vysvětlivkami a projektované budovy podle stavebního úřadu měly architektonické rysy používané výhradně za okupace. Stavební úřad striktně zakázal, aby nové budovy měly sklepní byty, stáje a jiné vedlejší objekty, a naopak požadoval nezastavěné plochy upravit na vkusné zahrádky.

Nově postavené jednopatrové podsklepené domy označené písmeny A-Q byly uspořádány po třech do šesti identických bloků kolmo k přechodně pojmenované, 16 m široké ulici Šolínova (dnes Dvouletky). Výška budov od úrovně chodníků až po vrchní hranu římsy dosáhla 8,20 m. Pravděpodobně časová tíseň a poválečná obnova řady objektů na Ostravsku vedly k tomu, že výstavbu šesti bloků zajišťovalo pět různých stavebních společností pod dohledem podnikového stavitele Antonína Beránka, ačkoliv stavební oddělení železáren kladlo původně důraz na nejvýhodnější cenovou nabídku.

Všechny nové domy měly základy z dusaného betonu, zdi tvořily cihly, stropy nad sklepem byly ze zesíleného železobetonu. Jako střešní krytina byla použita asbestocementová břidlice. Stavební materiál dodalo vítkovické stavební oddělení, cihelna v Zábřehu a firma Rütgers. Za truhlářské práce zodpovídala firma Ludvík Rundt a spol. dřevařský průmysl z Místku, která se zavázala použít na vnější okna borové dřevo a na okna vnitřní a ostatní práce uvnitř objektů dřevo smrkové.

V suterénu každého domu byla prádelna a sklepy. Každá bytová jednotka měla kuchyň, samostatnou ložnici, obývací pokoj s balkonem, předsíň s balkonem, WC a koupelnu, vybavenou vanou a umyvadlem. Podlaha v pokojích byla parketová, na střeše byly připevněny protisněhové kovové zábrany. Původně se počítalo s vybudováním ústředního topení, ale záměr se nakonec nepodařilo uskutečnit kvůli nedostatku potřebných kotlů, ventilů a vyhřívacích těles, a proto bylo v nových bytech zřízeno topení lokální. Také původně plánované použití kanalizačních trubek s průměrem 10 cm bylo s odůvodněním nejisté spolehlivosti změněno a použity byly trubky o 5 cm větší.

Při projekci se vycházelo ze stavebních plánů německého vedení z února a března 1941, ovšem povolení ke stavbě formálně udělil až dodatečně městský stavební úřad 8. dubna 1947, ačkoli o něj Vítkovické železárny požádaly již 1. srpna 1946. Na výstavbu jednoho domu bylo použito přibližně 68 000 kusů cihel, 150 kg mosazi a 8 tun železa. Celkové stavební a projekční náklady přesáhly 18 milionů korun, po dokončení venkovních prací, kanalizace, vodovodů a veřejného osvětlení až 21 milionů korun. Na jednu dokončenou bytovou jednotku podnik vynaložil přibližně 430 000 korun včetně venkovních úprav. Náklady na 1 m² zastavěné plochy včetně venkovních prací činily 6 291 korun a na 1 m³ obestavěného prostoru včetně venkovních prací 618 korun. Finanční náklady na běžnou provozní spotřebu a základní údržbu, tj. čištění silnic, komínů, spotřebu pitné vody atd. a s tím související administrativu, byly odhadnuty na 2 225 korun měsíčně na jednu bytovou jednotku. Na druhou stranu byly nové domy osvobozeny po dobu 25 let od placení domovní daně.

Bytové oddělení si stanovilo jasná kritéria, podle kterých vybíralo nové nájemníky - nepostradatelnost a význam pro podnik a s tím související odborná kvalifikace, počet odpracovaných let v železárnách, počet dětí v rodině a předcházející úroveň a kvalita jejich bydlení. Současně bylo zdůrazněno, aby se při výběru nepřihlíželo k politické příslušnosti uchazečů. Další podmínkou bylo nastěhování rodin s úplně čistým a nezávadným nábytkem, aby se zabránilo nežádoucímu šíření hmyzu. Kromě toho měli noví nájemníci zakázáno umývat parketové podlahy obyčejnou vodou. V případě ukončení pracovního poměru musel nájemce odevzdat byt v neporušeném stavu. V kolonii našlo nakonec domov dalších sedmdesát dva rodin, mezi mnohými odmítnutými zaměstnanci však zavládl pocit křivdy a všudypřítomné protekce. Od počátku 21. století procházejí domy postupnou revitalizací, která mnohdy nerespektuje původní plány. Oblast ztratila jednotný charakter a působí dnes nevhodně pestře.

Typizované domy 60. let a hornické byty OKD

Typickými představiteli portfolia bývalých hornických bytů OKD jsou zděné bytové domy vybudované v padesátých a šedesátých letech minulého století, s 8 až 9 byty. Paneláky tvoří zhruba třetinu majetkového portfolia. Typická budova tohoto typu byla postavena v 70.-80. letech minulého století a v jednom domě je zhruba 18 bytů.

Ze znaleckého posudku z roku 2016 vyplývá, že nejčastěji jsou zastoupeny byty o rozloze 40-60 m², obvykle řešeny jako 2+kk, nebo 2+1. Druhou nejpočetnější skupinou jsou pak byty o rozloze 60-75 m² s dispozicemi 3+kk a 3+1. „Současnou strategií společnosti RPG Byty je rozdělovat větší byty na menší jednotky,“ uvádí se v dokumentu.

Typ bytu Rozloha Dispozice
Nejčastější 40-60 m² 2+kk, 2+1
Druhá nejpočetnější 60-75 m² 3+kk, 3+1

Původní hornické byty OKD byly při privatizaci oceněny na cenu 40 tisíc korun za jeden byt. Téměř 44 tisíc hornických bytů bylo bez veřejné soutěže odprodáno v rámci privatizace OKD, přičemž byty byly následně vyvedeny do samostatné soukromé realitní firmy RPG Byty. Ta dnes nese název Residomo a její koncový vlastník je (alespoň podle posledních dostupných údajů z roku 2016) skryt za dvěma společnostmi sídlícími na Kajmanských ostrovech.

tags: #cihlové #byty #60. #léta #nosné #zdi

Oblíbené příspěvky: