Hliněné omítky pro roubenky: Tradiční řešení pro moderní domovy

Hliněné materiály jsou svými vlastnostmi, jako je přirozená regulace vlhkosti v objektu, zabránění přestupu par do konstrukcí, akumulační vlastnosti a pocit tepelné pohody, velice vhodné do našich domovů. Zejména vliv hliněných zdí a omítek v interiéru na pocit tepelné pohody člověka v místnosti je zajímavou vlastností.

Lidské tělo vyzařuje teplo do chladnějšího okolí a použití "tvrdých" a studených omítek (vápno, cement) může vést k nadměrným ztrátám lidského tepla a s tím spojeným pocitem chladu, zvýšeným napětím svalů a případnými revmatickými obtížemi. Pozorován je také příznivý vliv na osoby trpící astmatem. Hliněné omítky jsou už běžně k sehnání v podobě suchých směsí v hrubé i v jemné variantě. Představují stále populárnější zdravou alternativu ke klasickým materiálům, oproti nimž nabízí některé výhody, kromě jiného i nezaměnitelný dekorativní vzhled. Při správném zacházení se můžete spolehnout i na jejich neomezenou životnost.

Častým argumentem pro použití hliněných omítek je jejich blahodárný vliv na lidské zdraví. Umí totiž nastolit tepelnou pohodu, prospívají alergikům, jejich příznivé parametry tepelné vodivosti navíc v konečném důsledku ušetří náklady na vytápění. Což je zase jeden z důvodu, proč je hlína jednou z favoritek na seznamu materiálů, oblíbených příznivci ekologického stavitelství a alternativních surovin. Mezi další důvody patří staletími prověřená tradice jejich používání, dostupnost z lokálních zdrojů včetně možnosti přípravy omítkových směsí svépomocí doslova z vlastní zahrady a rovněž dokonalá recyklovatelnost bez jakékoli následné zátěže pro životní prostředí.

Probarvené typy těchto omítkových směsí bez povrchové úpravy ani není nutné natírat. Povrch omítky z hlíny má svoji specifickou podobu a strukturu, která je příjemná na pohled i na dotek.

Typy hliněných omítek a jejich použití

Hliněné omítky zahrnují širokou škálu materiálů a jsou rozděleny na hrubé a jemné varianty:

Čtěte také: Moderní interiér s hliněnými omítkami

• Hrubé hliněné omítky: Vnitřní jádrová hliněná omítka a mazanina s pozitivními ekologickými vlastnostmi, vhodná k omítání nasákavých stavebních konstrukcí všeho druhu. Jádrová omítka se může použít i k vytvoření hliněné mazaniny až do tloušťky 10 cm.
• Jemné hliněné omítky: Používají se jako finální vrstva pro hladký a estetický povrch.
• Omazávky roubených a laťových konstrukcí: Tradiční způsob vyplňování spár a ochrana dřevěných konstrukcí.
• Hliněný pačok (nátěr): Používá se pro finální úpravy a ochranu povrchu.

Příprava podkladu pro hliněné omítky

Pokud si k omítání zvolíte hliněné omítky, je třeba dobře připravit podklad. Podklad musí odpovídat platným normám, bez uvolňujících částic, zbavený prachu a starých nátěrů. Povrch nesmí být vodoodpudivý, musí být suchý, drsný a rovnoměrně nasákavý. Musí být rovněž dostatečně vyzrálý, aby dále nepracoval a neměnil tvar. Před omítáním je vhodné podklad natřít přilnavostním nátěrem nebo opatřit podhozem.

• Savé podklady (kromě hliněných stěn): Je nutné je natřít přilnavostním jílovým nátěrem v tloušťce do 1 mm nebo opatřit hliněným nástřikem (špricem) ve vrstvě do 3 mm. Jílový nátěr zředíme tak, aby hmota ulpívala na čisté rukojeti zednické lžíce. Hmota ale nesmí být zase moc hustá. Nátěr nanášíme štětkou nebo válečkem.
• Hliněný špric: Připravíme tak, že smícháme jíl s pískem v poměru 1:2 nebo 1:3 a naředíme vodou do konzistence, kterou je možné špricovat zeď zednickou lžící, případně ruční omítačkou (čertem). Špric se před dalším omítáním nechává na rozdíl od jílového přilnavostního nátěru zcela zaschnout.
• Tvárnice z betonu (ztracené bednění): V případě nenasákavého podkladu použijeme raději klasický cementový špric.
• Pórobetony: Doporučuje se natáhnout před nahozením hliněné omítky vrstvu stěrky s perlinkou podobně, jako při omítání polystyrenu.
• Nenasákavé podklady (OSB desky, beton): Na ně se připevní rákosová rohož nebo se vytvoří dřevěný kotvicí rošt. Před nanášením omítky musí být podklad dobře provlhčený.
• Stará vápenná / cementová omítka: Musí být napenetrovaná.

Míchání a aplikace hliněných omítek

Omítka jádrová - omítkový základ ORGANIKA se míchá ve dvou etapách. Omítkový základ se může mísit pomocí ručního elektrického mísidla nebo ve standartní stavební bubnové míchačce, případně pomocí omítacího stroje s odpovídajícím množstvím vody. Hrubá omítka se smíchá s vodou v předepsaném poměru v míchačce nebo v kbelíku pomocí míchadla. Po prvním důkladném rozmíchání se směs nechá odstát 3-5 minut a poté se opět znovu promíchá. Pouze do jádrových omítek se přidává 20 % slámy do již namíchané směsi ORGANIKA. Slaměná řezanka by měla mít délku 3-5 cm a domíchá se do požadované konzistence.

Teplota vzduchu a podkladu, během zpracování a vysychání nesmí klesnout pod 5°C. Hrubou hliněnou omítku nanášíme zednickou lžící na ještě ne zcela zaschlý přilnavostní nátěr. Pro dosažení roviny použijeme omítníky a zarovnáme omítku stahovací latí. Můžeme však rovněž vyrovnávat omítku bez použití omítníků pouze dřevěným hladítkem. Příliš rychlé vysychání omítky někdy způsobuje vznik trhlin. Je tedy nutné nanášet omítku na dobře provlhčený podklad a zajistit pozvolné vysychání. Natahujete-li v zimě, je nutné topit a současně větrat.

Na hrubou omítku na rákosové rohoži, dřevěném roštu či jakémkoli dalším rizikovém podkladu je dobré natáhnout jutovou tkaninu nebo perlinku. Zamezíme tím případným problémům s praskáním jemné finální omítky. Dělá se to tak, že do zavadající omítky hned po stažení latí nebo dřevěným hladítkem (vyhrubování) natáhneme jutovou tkaninu nebo perlinku a celou plochu takto vyarmované vrstvy omítky uhladíme plastovým hladítkem. Jemné hliněné štuky se nanášejí až po úplném vyschnutí hrubého podkladu. Ten před nanášením jemné omítky navlhčíme vodou a hladítkem (doporučuje se plastové z novoduru) na něj natahujeme jemnou hliněnou omítku v tloušťce do 3 mm dle použitého druhu. Finální úprava se dělá ocelovým nebo plstěným hladítkem.

Finální úprava povrchu pro hladký efekt

Výrobce omítek Picas doporučuje techniku finální úpravy povrchu hliněných omítek, s jejíž pomocí docílíte pevné a hladké plochy bez nutnosti dalších úprav.

Čtěte také: zdravé bydlení s omítkami Picas

1. Filcování svrchní vrstvy: Při filcování plstěným hladítkem se dostávají na povrch zrnka písku a vytváří strukturální povrch. Pak ovšem dochází k trvalému uvolňování kamínků a proto se filcovaný povrch fixuje nátěrem.
2. Zahlazování omítky: Při zahlazování se na povrch dostává jíl, který utváří pevnou a hladkou plochu. Zahlazenou plochu proto není nutné dále upravovat.
3. První vrstva jemné omítky: Nanese se pomocí dřevěného nebo plastového hladítka co nejslabší vrstva a vyčká se na její zavadnutí. Do omítky se vtlačí palec a pokud omítka neulpí na palci a přitom bude stále vlhká a tvárná, nanese se nerezovým hladítkem druhá vrstva omítky tak, aby se vytvořil hladký povrch bez děr. Výstupky vzniklé tahy hladítkem nevadí.
4. První hlazení: Provádí se ve chvíli, kdy je omítka zavadlá. Opět se vtlačí palec, na kterém by neměla ulpět omítka a přitom by měla být stále tvárná. Pro hlazení se použije měkké ocelové hladítko, které se položí na hlazený povrch tak, aby se ho dotýkalo alespoň čtvrtinou své plochy. Je třeba docílit sjednocení povrchu a zatlačení případných tahů po hladítku. Pokud se při hlazení bude v některém místě lepit omítka na hladítko, místo se vynechá a vrátí se k němu o něco později. Při přeschnutí povrchu se navlhčí pomocí ručního rozprašovače. Po navlhčení se vyčká dvě minuty, pak je možné pokračovat v práci.
5. Finální leštění: Provádí se pomocí speciálních plastových hladítek. Jako alternativa poslouží kolečko, vyrobené například odstřižením okrajů z víčka od hořčice nebo velkého balení jogurtu, na němž se otřepy po odstřižení zabrousí jemným brusným papírem. Plocha musí být zavadlá tak, aby se omítka nelepila na víčko a přitom zůstala ještě tvárná. Ve čtvrtkruhových či krouživých pohybech přeleštěte celou plochu.

Spárování roubenek hliněnou omítkou

Spárování roubenek hliněnou omítkou je tradiční způsob, jak vyplnit spáry mezi trámy materiálem, který je přirozeně kompatibilní se dřevem. Aby však bylo spárování roubenek dlouhodobě funkční a zároveň estetické, je potřeba odlišit postup pro interiér a pro venkovní prostředí.

Spárování v interiéru

Pro vnitřní spáry je možné použít směs, která je funkční, dobře zpracovatelná a po vyschnutí vykazuje velmi dobré výsledky i z hlediska praskání. Obě složky se promíchají a směs je poté možné nanášet přímo do spár. S touto směsí je možné vyplňovat malé i větší spáry. Praktická zkušenost s tímto složením je velmi dobrá. Tento postup je vhodný především pro menší spáry do šířky přibližně 2 až 3 cm. Pokud jsou spáry širší a hrubší, je vhodné použít místo uvedené směsi jádrovou omítku s řezankou. Na tuto hrubou vrstvu se potom po zaschnutí nanáší finální omítka podle zvoleného vzhledu. Pro vnitřní spárování roubenek je tedy klíčové správně zvolit zrnitost a strukturu směsi podle šířky spáry. Spáry srubů se vyplňují a zapravují špachtlí. Při spárování srubů je maximální výška výplně 7 cm při hloubce 3 cm.

Spárování v exteriéru

Je potřeba hned na začátku zdůraznit, že hliněná omítka není výrobcem určena k venkovnímu použití. Pokud se rozhodnete pro použití v exteriéru, přebíráte na sebe veškerou odpovědnost za případné škody. Postupy vhodné pro interiér nelze automaticky přenést do exteriéru. Venkovní spáry v roubenkách jsou zatěžovány deštěm, střídáním vlhkosti a sucha, mrazem i pohybem samotné konstrukce. Hliněná omítka je při přímém kontaktu s vodou velmi citlivá, protože se může začít postupně splavovat.

Základní podmínkou pro použití hlíny ve venkovních spárách je přídavek kravince. Právě ten zvyšuje odolnost omítky proti působení vody přibližně 10 až 15krát. Neznamená to, že by se omítka stala voděodolnou, ale její odolnost se výrazně zvýší. Kravinec zároveň způsobí větší pórovitost směsi. Výslednou směs je nutné nechat odstát 3 až 5 dní a teprve potom ji použít na fasádu nebo do spár. Pokud se směs nenechá odstát, nevytvoří se požadovaný efekt, tedy potřebnou pórovitost. Někteří zákazníci používají kravinec do jádrové omítky s řezankou. Taková směs se dá použít i na spárování roubenek. Do směsi pro venkovní spáry se nemají přidávat lepidla ani jiná zlepšovadla, jako je Duvilax, vápno, cement nebo oleje.

Aby tyto přísady začaly skutečně fungovat, musely by být v omítce obsaženy v takové míře, že by změnily charakter hliněné omítky, zejména její nasákavost a roztažnost. Pokud se taková směs nanese na hliněný podklad nebo do spojení se dřevem, může časem dojít k jejímu odtržení od podkladu. V takovém případě navíc ztrácí smysl vytvářet upravenou hliněnou směs, když podobných nebo lepších vlastností lze dosáhnout originálními materiály, například vápennou omítkou.

Čtěte také: Ekologické řešení pro interiér

U venkovního použití je potřeba počítat s tím, že hlína reaguje na změny vlhkosti výraznou změnou objemu. Na fasádě může hliněná omítka změnit svůj objem až o 0,15 %. Na stěně dlouhé 8 metrů tak může dojít ke změně až o 1,2 cm. Právě z tohoto důvodu se na hliněnou omítku ve venkovním prostředí nemají nanášet další omítkové vrstvy, které tento pohyb neumějí sledovat. Hliněná omítka se může pouze natírat. Pokud by se na ni nanesla vápenná nebo jiná omítka, která nemění objem, dojde časem k jejímu odtržení. Nátěry naopak změny objemu snášejí lépe. Dalším důležitým pravidlem je, že se ve venkovním prostředí nepoužívají finální omítky. Pokud by se i do finální omítky přidával kravinec, výrazně by se zhoršilo její zpracování. Pokud se hliněná omítka nebude natírat, musí mít finální povrch vyrobený z hrubé omítky tloušťku alespoň 1 cm, aby nedocházelo k rychlému splavení povrchu. U souvislých fasádních ploch se uvádí minimální tloušťka hliněné omítky 4 cm. Důvodem je to, že směs s kravincem bez nátěru odolává běžnému dešti jen do chvíle, než dokáže vodu vsakovat do své hmoty. Při přívalovém dešti však voda nestíhá vsakovat dostatečně rychle, začne po povrchu stékat a omítku vyplavovat. U venkovních spár v roubenkách je nutné počítat s pravidelnou údržbou. Spáry je potřeba vždy a pravidelně natírat, obvykle 1× ročně. Hlína i dřevo jsou materiály, které se neustále pohybují. Na jejich styku se proto vždy časem objeví drobná spára, do které začne zatékat voda. Častou motivací pro použití hlíny ve spárách bývá snaha vyhnout se vápenným omítkám, protože někteří majitelé roubenek mají zkušenost, že jim při nevhodném detailu nebo zanedbané údržbě začínají vyhnívat trámy. Hlína má skutečně schopnost odvádět vodu od trámů, ale to samo o sobě problém neřeší. Je tedy potřeba si uvědomit, že staré technologie nebyly bezúdržbové. Spárování roubenek hliněnou omítkou může být velmi funkční a estetické řešení, pokud se správně odliší podmínky pro interiér a exteriér. V interiéru lze pracovat s jemnějšími a komfortněji zpracovatelnými směsmi, například s finální omítkou PICAS Econom a řezankou. Ve venkovním prostředí je situace výrazně náročnější. Hliněná omítka není pro exteriér standardně určena a její použití vyžaduje tradiční úpravu kravincem, dodržení správných poměrů, odstání směsi, vynechání nevhodných zlepšovadel a pravidelnou údržbu. Venkovní spáry je potřeba chápat jako detail, který bude vždy vyžadovat kontrolu, nátěr a průběžnou péči.

Výroba hliněných omítek z místních zdrojů vs. nákup od výrobce

Existuje rozdíl, jestli si na vlastní zahradě nakopu hlínu a použiju ji na hliněnou omítku, nebo jestli si koupím hotovou směs přímo od výrobce. Michal Navrátil, specialista na hliněné materiály, se k této otázce vyjádřil tak, že hlína z daného pozemku tam pocitově patří, má energii toho místa. Při stavbě svého domu si dělal omítky z vlastní hlíny a může potvrdit, že je to živá hlína, protože je většinou z povrchu. Jsou tam ale různá kritéria, která nás omezují, často je to o čase a o penězích.

Když používáme vlastní hlínu, ta nemusí být na zpracování vždy ideální, ale z 95 % hlín, které jsou na pozemku, lze bez problému udělat hrubou omítku, stačí jen mít zkušenost, to zpracování je ale zdlouhavé. Pokud si celý dům stavím svépomocí, protože nemám tolik peněz, ale mám čas, tak proč to neudělat? Pokud ale mám hodně peněz, a tím pádem taky málo času, tak je otázka, zda to má smysl.

Z jiného úhlu pohledu, v jakém množství se vyplatí se tím zabývat? To je případ od případu. Pokud je to jen jedna stěna, je otázka, jestli mám dostatek času to studovat, sbírat zkušenosti, jak to vymíchat, tam je asi lepší si to koupit. Pokud je to na celý dům a nemám tolik peněz, tam se nabízí si to udělat sám. Pokud si chci zaplatit řemeslníka, aby to za mě udělal z místní hlíny, tam je to na pováženou.

Pokud mi nevadí dávat do omítky nějaké příměsi, přírodní lepidla, škroby třeba na tapety, když omítka nedrží, ale je otázka, co z toho vzejde. Světový trend v omítkách se rozděluje do dvou směrů. Jeden je nebudeme do omítek nic dávat, protože jsme výrobci a měli bychom to dokázat vyrobit čisté. Protože ve chvíli, kdy tam něco přidáme, už to není hliněná omítka. Pocit z toho je takový, když se podíváte na holé dřevo, nebo na nalakované. Je to dřevo, ale upravené. Upravená omítka už nemusí tak působit na interiér. Druhý postoj výrobců je musíme to dostat k co nejvíce lidem, tedy aby omítka měla vlastnosti jako třeba vápenná, dáme nějaké přírodní příměsi, o nic tedy nejde. Takže jsou 2 směry, kterými se lze dát.

Pokud si člověk chce udělat finální omítku z místa, tak mu nemůže vadit, že bude tmavá, hnědá. Pokud si nechce ztmavit interiér a chce omítku světlou, tak už to sám nedokáže. Podle statistik prodejů to je tak, že velká část lidí si dělá hrubé omítky a ty finální si koupí. Jediný problém, který vidím u těch domácích omítek, je ten, že lidé se je snaží udělat co nejjílovější. Jak dojít ke správné směsi je podrobně popsáno v knize Slaměné domy od Honzy Martona, v části o hliněných omítkách z místních zdrojů.

Při stavbách se často potkávám s lidmi, pro které je přírodní stavitelství životní styl, řeší životní cyklus materiálů nebo jeho přepravu přes půl světa. Staré technologie nebyly bezúdržbové. Historické používání hlíny vycházelo vždy z místních podmínek a ze způsobu užívání hliněný staveb. Hliněné cihly nazývané kotovice byly vyráběny pouze z hlíny (natěžené na místě) a pojiva - používala se nasekaná kůra, větvičky stromů a plevy v menší míře nasekaná sláma nebo seno. Rozhnětená směs se naplnila do dřevěného rámku (různě velkých a vysokých) a následně se sušila na slunci. Pevnost těchto cihel v tlaku i tahu byla obdivuhodná na rozdíl od současných. Podle pamětníků se cihly nepoužívaly okamžitě po vysušení ale většinou až po roce a více, kdy cihly dozrály. Při poklepání na 50 a více letou cihlu slyšíte zvonění a práce s takovým materiálem je radost. Hliněná malta, kterou se lepily cihly a kameny se připravovala z naosívané hlíny a vody, správný poměr hlíny a vody byl velmi důležitý.

Pokud starou hliněnou omítku namočíte do vody, zjistíte relativně přesně její složení. Omítka obsahuje hlínu, plevy + dle vyprávění se přidávaly kravské exkrementy (tzv. kravince). Nanášení omítky se provádělo ručně, protože směs má takovou přilnavost, že se z plechového žufanu nebo lžíce neodlepila. Omítka se nanášela v několika vrstvách až do požadované tloušťky. Hliněnou omítku i maltu vyrábíme ze starých hliněných cihel, na které jsme nechali dva roky působit déšť, slunce, sníh a mráz. Před zpracováním polorozpadlé cihly vložíme do nádoby a zalijeme vodou na dobu cca jednoho týdne. Pro míchání používáme starý pekárenský hnětač, ve kterém jsme schopni připravit až 200 kg směsi. Omítku jsme nanášeli jak na kamenné zdi, tak na dřevo i rákosový podklad. Kamennou zeď je potřeba před nanesením dobře navlhčit. Čím větší spáry jsou mezi kameny tím lepší. Roubené zdi je potřeba opatřit bukovými klínky, které slouží, jako háčky na kterých je omítka zavěšena. Pokud se používá rákos, první vrstva by měla pouze vyplnit mezery v rákosové rohoži. Na všechny uvedené podklady jsme hrubou omítku nanášeli ve dvou vrstvách. První vrstvu jsme pouze uhladili rukama a nechali cca 1 měsíc vyschnout. Při vysychání se začaly tvořit menší či vetší praskliny (jsou nutné pro dobré spojení jednotlivých vrstev). Před nanášením druhé vrstvy je potřeba povrch již nanesené vrstvy dobře namočit. Druhou vrstvu jsme zahlazovali ocelovým hladítkem. Fajnovou omítku jsme připravovali stejným postupem, jen jsme nepřidávali slámu. Omítku jsme dělali řidší a katrovali jsme ji přes jemné síto. Omítku jsme nanášeli ocelovým hladítkem v tl. cca 1 cm. Po zaschnutí cca 2 hod jsme ji zahladili molitanem. Po asi týdnu jsme stejně nanesli i druhou vrstvu. Vzniklé praskliny jsme postupně zatahovali velmi řídkou hliněnou omítkou. Problémem hliněných materiálu je jejich nízká odolnost proti vodě. Čím víc materiál obsahuje písku tím je jeho odolnost nižší. Protože naše objekty se nachází v oblasti kde v zimě napadne i metr sněhu, do omítky jsme dávali minimum písku a relativně více slámy. Po první zimě můžeme konstatovat, že námi zvolené postupy byly správné.

Specifické aplikace hliněných omítek

Omítání dřeva

Při omítání dřeva, dřevocementových či OSB desek je nutné vytvořit nosnou konstrukci pod omítku, která zajistí její lepší soudržnost s nenasákavým podkladem. Omítka se tedy nanáší na štukatérský rákos (palach), opět opatřený jílovým přilnavostním nátěrem nebo špricem. Na něj se aplikuje vrstva hrubé hliněné omítky s řezankou, do ní perlinka a finální vrstvu pak tvoří jemná hliněná omítka. Nosný drát rákosových stébel v rohoži by měl být pozinkovaný, ještě lepší je nerezový. Ze stejných materiálů by měl být i drát pro napínání rákosové rohože ke stěně. Rákos připevňujeme sponkami alespoň 18 mm dlouhými ve vzdálenosti maximálně 20 cm. Sponky upevňujeme od středu postupně ke konci. Tím docílíme vypnutí napínacího drátu a rákos se nebude vlnit. Na rákos naneseme přilnavostní jílový nátěr, který vytvoří spojení mezi hrubou omítkou, rákosem a OSB deskou. Poté nanášíme vrstvu hrubé hliněné omítky. Jestliže jsme použili jílový špric (doporučeno na stropy), počkáme na jeho úplné vyschnutí.

Omítání sádrokartonu

Na sádrokarton se hliněná omítka obvykle nedoporučuje, protože pomalé vysychání hrubé hliněné omítky může sádrokartonovou desku narušit. Praktické zkušenosti však ukazují, že lze na sádrokartonovou desku natáhnout tenkou vrstvu hliněného štuku za předpokladu, že se plocha sádrokartonové stěny před omítáním vyarmuje perlinkou, nataženou do lepidla.

Přednosti a úskalí hliněných omítek

Přednosti

• Akumulace tepla: Hlína se vyznačuje velmi dobrou schopností uchovávat po určitou dobu teplo.
• Vlhkost v interiéru: Hliněné konstrukce i omítky ji dokážou regulovat.
• Požární bezpečnost: Omazávky hlínou se tradičně využívaly k ochraně dřeva v konstrukcích proti ohni.
• Zdravé a recyklovatelné: Hliněné omítky mají blahodárný vliv na lidské zdraví, prospívají alergikům a jsou dokonale recyklovatelné bez jakékoli následné zátěže pro životní prostředí.

Úskalí

• Nižší odolnost vůči vodě: Vystavení nepálené cihle i hliněných omítek přímému vlivu vody snižuje jejich životnost. Řada těchto omítek proto není vhodná pro venkovní použití, některé však ano, jen je nutné vybrat pro fasádu ten správný typ a držet se doporučených postupů zpracování.
• Eroze: Destruktivnímu působení klimatických vlivů na povrch hliněné konstrukce i povrchy lze zabránit správným zpracováním materiálu i zabránění přístupu vody, například dostatečným přesahem střechy.
• Kondenzace vlhkosti: Už při návrhu konstrukce nebo při opravách staveb je nutné docílit toho, aby vodní páry kondenzovaly mimo hliněnou konstrukci. K tomu je třeba vypočítat a stanovit tzv. kondenzační zónu tak, aby byla vně konstrukce. Výpočet by měl dělat odborný projektant.
• Vyšší cena: Nevýhodou může být jejich vyšší cena oproti standardním omítkovým směsím na bázi cementu.
• Nedostatek zkušených řemeslníků: Za jistotu nevýhodu hliněných stavebních materiálů je nutné považovat to, že s nimi zpravidla neumějí pracovat řemeslníci, zvyklí na standardní postupy omítání. Hlína totiž vyžaduje osvojení některých specifických dovedností. Přibývá ovšem počet specializovaných „hlínařů“, práci s hlínou se navíc lze poměrně rychle naučit a využít k tomu třeba i různé semináře či praktické workshopy, které čas od času pořádají výrobci i řemeslníci.

Skladování a bezpečnost

Směs se skladuje v suchu, na paletách. Materiál by měl být přikryt a je zajištěno provětrání mezi plachtou a materiálem. Trvanlivost a skladovatelnost jsou neomezené. Hliněné omítky nejsou škodlivé, není nutné dbát na zvýšené bezpečnostní opatření. V případě zasažení očí je třeba je vyplachovat alespoň 20 minut čistou vodou. V případě požití vypijte sklenici vody.

tags: #hlinene #omitky #roubenka #informace

Oblíbené příspěvky:

• Inovativní řešení LED osvětlení
• Prevence problémů s vodní pumpou pomocí správného tmelení.
• výpočet a odvětrání dvouplášťové střechy
• moderní interiéry s podhledy Knauf
• Zámková dlažba Citytop Grande kombi: Bílo-hnědo-černá