Hliněné omítky: Tradice a inovace v konstrukci dřevostaveb

Počátky používání dřeva a hlíny jako stavebního materiálu v českých zemích spadají do nejstarší historie člověka. Hlína, kámen a rostliny tvořily jeho přirozené životní prostředí. Jeden z nejstarších dokladů u nás pochází z doby cca 3700 let př. n. l. K většímu oživení použití hlíny jako stavebního materiálu v kombinaci se dřevem došlo v průběhu 17. a 18. století, tedy v době, kdy mohutné požáry v oblastech s převládajícími tradičními dřevěnými konstrukcemi ničily celé vesnice a města.

Na území České republiky se setkávají oblasti tří kultur, které se do jisté míry prolínají: oblast domu hrázděného, domu hliněného a domu roubeného. U všech tří základních typů jsou obsaženy tři hlavní přírodní materiály, a to kámen, hlína a dřevo.

Tradiční dřevěné konstrukce a hlína

Hrázděné domy

Dům hrázděný má nosnou konstrukci dřevěnou s výplněmi tvořenými zdivem z pálených nebo nepálených cihel i z dusané hlíny. Hliněné výplňové zdivo bylo omítnuto z vnitřní i vnější strany. Na rozdíl od německých hrázděných staveb, které jsou obvykle tmavě hnědé až černé, jsou naše hrázděné stavby obvykle barevné.

Roubené domy

Dům roubený má nosnou konstrukci masivní dřevěnou složenou z vodorovně umístěných trámů. Hliněný materiál je zde užit jako výplně a těsnění spár mezi jednotlivými horizontálními prvky stěn, v konstrukci hliněných podlah a v půdních mazaninách, případně příček. Někdy byly roubené stěny opatřeny hliněnými omítkami, které byly aplikovány přímo na trámy. Zvláštním druhem roubených staveb jsou ty, které byly v 18. století opatřeny hliněnou mazanicí z obou stran obvodových stěn, aby sloužila jako ochrana proti požáru. Pro zvýšení přídržnosti hliněných vrstev tlustých obvykle 80 - 100 mm byly do dřeva stěn zapouštěny kolíky (tzv. ježkování).

Kromě dřevěných konstrukcí stěn, stropů a krovů jsou v roubenkách také části zděné, a to hlavně v prostoru síně nebo bývalé černé kuchyně. Tady se stavěly zdi z nehořlavých materiálů, jako jsou kámen, pálená a nepálená cihla, z nichž jsou také komíny. Jako spojovací materiál a omítky se používaly a stále používají hliněné nebo vápenné malty, vždy podle dostupnosti a zvyklostí v místě stavby. Nezastupitelné místo má využití hlíny při stavbě pecí a kachlových kamen. Základy a podezdívky slouží ke kvalitnímu založení stavby a odclonění před pronikáním zemní vlhkosti do dřevěných konstrukcí. Jsou většinou z kamenného zdiva skládaného na hliněnou nebo vápennou maltu. Pro delší trvanlivost stavby jsou na podezdívku často položeny tesané nebo řezané trámy z dubového a modřínového dřeva, přestože ostatní dřevěné prvky roubení, stropů a krovu jsou ze dřeva smrkového. Hliněné malty a vymazávky se používají také ke spárování roubených staveb a zajišťují jejich neprůvzdušnost. Spáry bývají opatřeny z obou stran dřevěnými kolíky, které uchycují hliněnou hmotu s přídavkem slaměné řezanky, zamezující přílišnému praskání vymazávky. Hliněnou mazaninou se také opatřovaly záklopy stropů v prostoru půdy, kde se ukládalo seno jako izolace.

Čtěte také: Moderní interiér s hliněnými omítkami

Můžeme se setkat s roubenkami, které jsou pouze vyspárovány a z obou stran jsou vidět pohledově dřevěné trámy. Můžeme však vidět i stavby, kde jsou v interiéru a někdy i z venku nataženy hliněné omítky, které chrání dřevo a zlepšují také akumulaci v obytných částech domu. Tyto omítky se aplikovaly ve větších tloušťkách, většinou mezi 3-7 cm. Jejich přídržnost zajišťovaly dřevěné kolíky, diagonální laťování nebo pouze záseky sekerou do roubení. Roubenou stěnu je nutné před kolíkováním a spárováním připravit.

Hliněné domy

Hliněný dům byl prováděn na našem území řadou technologií. Nejčastěji se vyskytující jsou stěny zděné z vepřovic. Ostatní technologie jsou monolitického charakteru a patří sem stavby nabíjené (dusané do bednění), stavby nakládané (do bednění i bez bednění) a stavby válkové (prováděné do bednění i bez bednění). Obytné budovy měly omítky vnitřní i vnější, hospodářské budovy byly obvykle bez omítek. Dřevěné konstrukce v hliněných domech tvořily především horizontální konstrukce zastropení a krovy střech. Ve stěnách se dřevo vyskytuje v podobě překladů nad otvory nebo jako horizontální vyztužení vysokých stěn stodol, kde nacházíme dřevěné výztužné trámy zabudované v polovině výšky stěn. Hliněné stavby se stavěly v oblastech, kde bylo dřevo mnohdy nedostatkovou surovinou, a proto se v krovech vyskytují i odkorněné křivolaké kmeny místních dřevin. Konstrukci krovů obvykle tvoří dvojice krokví s hambálky uložené na pozednici bez podezdívky. Krytina byla u starších staveb původně došková, která zatěžovala krov minimálně. Po její výměně za keramickou nebo břidlicovou docházelo k přetížení krovů a krokve byly silně prohnuté. Stropní trámy a průvlak jsou uložené na zdivu, u staveb výstavnějších bývají uložené na dřevěné roznášecí podložce, jindy přímo v hliněném zdivu. Trámy a průvlak působí jako osamělá břemena a zdivo zatěžují soustředěným zatížením, výsledkem je svislá trhlina ve zdivu vlivem jeho nedostatečné pevnosti v tahu. Tato porucha se objevuje u stěn provedených jakoukoli technologií.

Hliněné omítky v moderních dřevostavbách

Díky lokálním a českým výrobcům máme možnost používat finální omítky na bázi hlíny nebo jílu, které jsou výrazně světlé, téměř bílé. Tyto omítky se liší od klasických vápenocementových štuků nebo bílých barev, které mají jednolitější vzhled. Tento povrch a barva přidávají materiálu kouzlo a jemnost. Navíc se hliněné omítky liší od klasických bíle přetřených povrchů, což dává domu zcela jiný pocit. Ve finálním výsledku můžete cítit rozdíl ve složení materiálů a v povrchových úpravách, který nelze plně pochopit jen z fotografií nebo videí.

V moderních dřevěných stavbách, které jsou převážně z rámových konstrukcí, jsou využívány sendvičové skladby stěn. Zde je možné uplatnit hliněné vyzdívky, příčky z hliněných cihel a hliněné omítky ve vnitřních konstrukcích domu právě pro jejich výborné akumulační vlastnosti a tepelnou setrvačnost. Vyšší povrchová teplota stěn umožňuje ušetřit na vytápění a zajistí tepelný komfort. Díky přirozené regulaci vlhkosti, kterou v interiéru použité hliněné konstrukce vytvářejí, jsou vhodnou alternativou nákladných technologických rekuperací. Ve stropních konstrukcích dřevostaveb lze také využít vrstvy hliněných cihel pro zajištění neprůzvučnosti mezi podlažími domu. Moderní artové hliněné omítky a marocké štuky, které mohou být probarvené, umožní originální řešení interiéru a přinášejí dotykový i estetický zážitek. Pohledové filcované hliněné omítky se hodí i do interiéru moderní dřevostavby.

Na vnějších stěnách se používají dřevovláknité desky jako nosič pro hliněnou omítku, na příčkách fermacell pro statické zpevnění a odhlučnění, a na stropy klasický sádrokarton s hliněnou omítkou, kde je potřeba použít stavební lepidlo. Všude, kde omítka přechází přes různé podklady a na všech rozích je třeba do první vrstvy jemné omítky (případně do hrubé) zapravit perlinku, která podporuje soudržnost materiálu. Aplikace hliněných omítek svépomocí není nijak náročná, pouze je třeba dbát na správné provedení detailů, zejména na rozhraní různých materiálů. Tam kde se hliněná omítka napojuje na jiný materiál (u nás např. komín, část zděné příčky a napojení na OSB stěnu), je třeba omítku přichytit mechanicky, pomocí sponkami nastříleného rákosu. Rákosová rohož je nepoddajná, místy se rozpadá a práce s ruční sponkovačkou, která se neustále zasekává, taky není nic extra. Na nastřílený rákos se natáhla - nacpala první vrstva hrubé omítky. Aby se ušetřila jemná omítka, tenká vrstva hrubé se natáhla i na cihlovou zeď - aby jemná omítka „nezmizela“ ve vroubkování cihel.

Čtěte také: zdravé bydlení s omítkami Picas

Vlastnosti a výhody hliněných omítek

Hlína jako stavební materiál používá lidstvo již od pravěku. V různých formách se s ní setkáváme na všech kontinentech. V současné době prožívá hlína renezanci, nemusí být nutně dominantním materiálem při stavbě domu, ale využitím jejich dobrých vlastností v jednotlivých konstrukcích můžeme pozitivně ovlivnit kvalitu bydlení. V západní Evropě se v posledních letech stále více používají vnitřní hliněné omítky. Tento trend směřující k širšímu uplatnění přírodních materiálů dorazil také k nám a tvoří alternativu tradičním omítkovým systémům. Omítky se používají nejen při obnově historických budov, ale i v moderních interiérech novostaveb, kde příznivě ovlivňují vnitřní klima. Velmi často se také používají do ekologických a nízkoenergetických objektů.

Základními komponenty hliněných omítek jsou písek a jíl. Písek má funkci plniva, jíl pojiva. Oproti omítkám na bázi vápenných, vápenocementových nebo jiných pojiv mají hliněné omítky řadu výhod:

• Regulace vlhkosti: Velmi dobře regulují relativní vlhkost vzduchu, mají vysokou absorpční schopnost a konstantně udržují vlhkost v rozmezí 40 až 50 %. Hlína odebírá vodní páru ze vzduchu v případě zvýšené vlhkosti a naopak, zvlhčuje vzduch, když je příliš suchý. Oproti jiným materiálům schopnost vázat vodu je okamžitá, proto se hliněné omítky doporučují aplikovat v místnostech, kde je zvýšená vlhkost (koupelnách, ložnicích). Optimální tloušťka omítky z hlediska absorpce je 4 cm.
• Vazba škodlivin a zápachů: Váže škodliviny a zápachy (v tomto případě to však nemusí být vždy výhoda, neboť naakumulovaný zápach omítka pak delší dobu vydává).
• Protialergický potenciál: Má vysoký protialergický potenciál a schopnost bránit výskytu plísňových spór.
• Antistatické vlastnosti: Hliněný povrch zabraňuje vzniku rušivého elektrostatického náboje v interiérech.
• Akumulace tepla: Hlína má schopnost akumulovat teplo, ze všech druhů omítek má nejvyšší povrchovou teplotu, což se příznivě projevuje v nákladech na vytápění. Hliněné omítky a vyzdívky z hliněných cihel nejsou efektivní jako tepelná izolace, ale slouží k akumulaci tepla v interiéru stavby, lepší tepelné stabilitě a setrvačnosti. To platí pro zimní období. V létě nám hliněné materiály naopak poslouží proti přehřívání stavby a přirozeně tak klimatizují obytné místnosti.
• Ekologická nezávadnost: Neobsahuje žádné chemické ani průmyslové přísady. Kvalitní biologická omítka je pH neutrální.
• Tvarovatelnost a estetika: Její tvarovatelnost je téměř neomezená. Hliněné omítky jsou strukturovatelné podle použité zrnitosti a umožňují různá barevná řešení. Kromě toho jsou hliněné materiály pružnější a lépe pracují se změnami, které v dřevostavbě probíhají v průběhu vysychání a zrání stavby. Hliněné omítky umožňují svou plasticitou, složením a tvarovatelností vytvářet různé druhy povrchů, které přispívají k autentickému, rustikálnímu výrazu stavby. Mají nemalý vliv na její estetickou hodnotu - při zachování tradičního řemeslného zpracování.
• Recyklovatelnost: Další předností je jejich 100% recyklovatelnost, rozmícháním již zatvrdlé omítky s vodou získáme směs, kterou můžeme použít na další práce.

Dřevo a hlína se ve stavbě doplňují. Hlína zlepšuje její akumulační vlastnosti, přirozeně chrání dřevěné konstrukce a reguluje vlhkost v objektu. Na rozdíl od tvrdých cementových omítek je hlína prodyšná, paropropustná. Při použití hliněných omítek mají stěny v interiéru vyšší povrchovou teplotu a vytvářejí komfortní tepelnou pohodu. Hliněné omítky pomáhají v interiéru nastolit příznivé tepelné a vlhkostní mikroklima. Hliněné omítky se hodí pro zdění a omítání hliněných (nepálených) stavebních prvků i všech dalších klasických stavebních materiálů. Nepálené stavební prvky se používají na vnitřní příčkové a akumulační zdivo v kombinaci s klasickým obvodovým zdivem, ale také jako vnitřní zdivo dřevostaveb a pro výstavbu pecí a kamen. Systém je určen do vnitřních nebo před povětrnostními vlivy krytých venkovních prostor.

Nevýhody a specifika

• Odolnost vůči povětrnostním vlivům: Jedinou nevýhodou je špatná odolnost vůči povětrnostním vlivům, omítky vyžadují skladování v suchých skladech a nejsou vhodné na vnější fasády domů.
• Průmyslová výroba: Poněkud složitější je jejich průmyslová výroba, při které jsou kladeny vysoké nároky na surovinu. Poměr pojiva a plniva je pečlivě vyvážen v závislosti na vlastnostech jílu tak, aby nedocházelo ke vzniku trhlin (příliš velké množství jílu), anebo aby nebyly zhoršeny základní vlastnosti omítky (při nedostatku jílu).
• Cena: Určitým problémem je cena, neboť hliněné omítky jsou dvakrát dražší než běžné omítky.
• Technologické přestávky: Dalším rozdílem při použití hliněných směsí oproti konvenčním materiálům jsou výrazně delší technologické přestávky mezi jednotlivými vrstvami omítek.

Skladba a aplikace hliněných omítek

Celý průmyslově vyráběný omítkový systém tvoří, obdobně jako u klasické štukové omítky, podkladní podhoz (je nutný pro adhezi omítky k podkladu, obsahuje až 60 % pojiva), hrubá jádrová omítka (lze ji nanášet ručně nebo strojně omítacím strojem) a jemná štuková vrstva. Jádro tvoří ze 70 % písek a z 30 % hlína. Omítka, s vhodnou mezikontaktní vrstvou, může být aplikována jako konečná povrchová úprava na téměř každý podklad v interiéru. Tloušťka záleží na druhu podkladu, na který se nanáší. V případě cihel stačí povrch navlhčit a opatřit penetračním nátěrem, v případě hladkých betonových povrchů se omítka nanáší buď na dřevěný rošt, nebo na rákosové rohože. Tloušťka omítky u dřevěného roštu je 5 - 7 cm, u rohoží 2 - 2,5 cm. Hlavní zásadou při omítání je dostatečné provlhčení podkladu. Povrch se upravuje dle použitého typu omítky. Buď se filcuje, nebo častěji zahlazuje (technologie zatlačování zrníček dovnitř) - omítka je sice pracnější, ale na povrchu velice tvrdá. Používají se na ni speciální hladítka. Jiným druhem jsou omítky z kaolinitových jílů. Jsou čisté, bílé, bez příměsí, velmi dobře se pigmentují i do pastelových tónů. Nevýhodou je, že jsou měkké. Jejich povrch se buď pouze sprašuje (lze ho kdykoliv v případě potřeby znovu navlhčit a vyhladit případné nerovnosti), nebo ho můžeme opatřit průhledným hydrofobním zpevňujícím nátěrem. Finálně můžeme omítku opatřit vápenným nebo kaseinovým nátěrem. Kaseinový nátěr vytváří čisté hladké plochy, oproti tomu vápenné barvy mají hloubku, nepůsobí tak stejnorodě. Plošné použití barev je sice technicky možné, ale potlačuje přírodní vzhled povrchu.

Postup aplikace Cemix hliněných omítek:

1. Míchání směsi: Spojovaný zdicí materiál musí být pevný, bez prachu, zbavený mastnoty a jiných nečistot a nesmí být zmrzlý. Suchá směs se vsype do předepsaného množství vody a důkladně se rozmíchá v bubnové míchačce nebo jiným typem míchače (nejlépe rychloběžným míchadlem) na homogenní hladkou hmotu.
2. Promaltování spár a příprava podkladu: Směs se nanáší ve vrstvě cca 12 mm. U nepálených cihel je nutné kromě ložných spár promaltovat také svislé spáry mezi jednotlivými zdicími prvky. Spotřeba směsi činí cca 20 kg/m². Ostatní zdicí materiály (plné cihly, THERM bloky apod.) musí být vyzděny vhodným typem malty v souladu s technologickým předpisem výrobce pro daný materiál. Podklad musí být před omítáním vyschlý, rovnoměrně nasákavý, objemově stálý, zbavený prachu, mastnoty a ostatních nečistot a nesmí být zmrzlý. Zdicí malta musí být dostatečně vyzrálá a zdivo musí být dotvarováno.
   • Pro zdivo z nepálených cihel - zdivo se pouze důkladně navlhčí.
   • Pro savé zdicí materiály - zdivo se navlhčí a na podklad se následně aplikuje Cemix hliněná omítka hrubá jako postřik a nechá se vyschnout.
   • Pro nesavé a smíšené podklady - zde je nutné použít Cemix spojovací můstek CLAY. Před nanášením můstku podklad navlhčíme. Suchá směs se vysype do vody a důkladně rozmíchá.
3. Provádění jádrové vrstvy: Pro provedení jádrové vrstvy se použije Cemix Hliněná omítka hrubá (482) rozmíchaná do homogenní hladké konzistence. Malta se nanáší na stěnu zednickou lžící v ploše 1-2 m².
4. Stahování omítky h-latí: Plocha se následně srovná stahovací latí. Zahlazování se provádí podle potřeby dřevěným nebo nerezovým hladítkem.
5. Provádění vrchní omítky: Pro povrchovou úpravu hliněné jádrové omítky se používá Cemix Hliněná omítka jemná (433). Podkladní jádrová omítka se důkladně navlhčí. Omítka se nanáší na podklad velkým nerezovým nebo novodurovým hladítkem.
6. Povrchová úprava: Hliněnou jemnou omítku lze ponechat bez dodatečné povrchové úpravy. V případě požadavku na povrchovou úpravu se tato provádí až po dokonalém vyschnutí jemné omítky s minimální technologickou přestávkou pět dnů. Pro údržbu a obnovu staveb lidové architektury, kde má hlína své nezastupitelné místo, by měla být zpracovaná metodika a technologická laboratoř SPÚ by se mohla věnovat hlíně stejnou měrou, jakou se věnuje výzkumu jiných stavebních materiálů a postupů.

Pro aplikaci omítky v zimním období musí být vnitřní prostory temperovány na teplotu min. 15 °C (současně je nutné zajistit dokonalé odvětrání vlhkosti). Hrubé hliněné omítky se slaměnou řezankou byly aplikovány na dalším pracovišti na nepálenou cihlu pomocí rukou a dřevěných hladítek, a to pouze v místech, kde došlo k destrukci starých omítek. Větší výpady ve zdivu byly doplněny plombami z nepálených cihel zděných na hliněnou maltu. Před nanesením omítek je důležité připravit zdivo tak, aby hrubá malta co nejlépe přilnula k podkladu. Příprava na staré zdi spočívá v odstranění zbytků původní nesoudružné omítky, prospárování zdiva a nanesení přilnavostního podhozu či postřiku. Po zaschnutí podhozu je možné začít s nanášením hrubých omítek. Pro aplikaci hliněných omítek zednickým způsobem, nahození lžící do omítníků a stáhnutí povrchu latí, bylo použito hliněných omítek bez přidání organického plniva. Podkladem byla zeď z pálených cihel upravená prospárováním a přilnavostním postřikem. V prostoru stáje byly nanášené jemné omítky na již proschlé hrubé omítky. K natahování byly použity umělohmotná hladítka a po zavadnutí byl povrch upraven hladítky molitanovými. Finální strukturu povrchu je možné ovlivnit technikou utažení.

Čtěte také: Ekologické řešení pro interiér

Doporučené materiály:

• Cemix Hliněná omítka hrubá (482): Určena pro vnitřní použití, lze ji použít v novostavbách a při rekonstrukcích hliněných staveb, ale také na klasické cihelné zdivo. Materiál je rovněž vhodný jako zdicí malta pro hliněné konstrukce.
• Cemix Hliněná omítka jemná (433): Vhodná pro úpravu vnitřní hliněné jádrové omítky Cemix. Omítka má po zafilcování jemnou strukturu a přírodně hnědý odstín. Omítku lze použít také pro povrchovou úpravu klasických omítek.
• Spojovací můstek CLAY (401): Určen pro úpravu povrchů pod hliněné omítky Cemix. Snižuje a vyrovnává nasákavost podkladu a drsnou strukturou zvyšuje přídržnost hliněných omítek. Snadno se aplikuje válečkem nebo štětcem.

Hliněné omítky se vracejí do domovů jako moderní a rovnocenná alternativa konvenčních stavebních hmot. Přírodní stavební materiály zažívají v současnosti renesanci a těší se stále větší oblibě. V dnešní době, kdy trávíme až 2/3 života v interiérech domů je kvalita a nezávadnost vnitřního prostředí prioritou. Hliněná omítka v koupelně slouží jako lapač páry, nerosí se tak zrcadla. V topné sezóně se dobře uplatňuje akumulační schopnost hlíny. Rychle nabere teplo z ohřátého vzduchu (zvláště v kombinaci se sálavým zdrojem tepla) a postupně ho pak do místnosti zase vrací. Povrchy stěn zůstávají prodyšné, mají vyšší povrchovou teplotu a jejich protialergické vlastnosti zaručují, že se vám i vašim dětem bude doma dobře dýchat. Hliněnou omítku je možné aplikovat, dle doporučených postupů, téměř na jakýkoliv podklad, ať je to pálená cihla, nepálená cihla, ytong, beton, kámen, ale i konstrukční desky jako OSB, Fermacell, SDK. Jedním z častých mýtů je, že hliněné omítky jsou k dostání jen v hnědé nebo šedé barvě. I zde vás může hliněná omítka mile překvapit. Světlé hliněné omítky skvěle ladí k dřevěným prvkům v místnosti.

Kromě vápenotrasových malt, které jsou vhodné pro zdění kamenného zdiva nebo zdiva z pálených a nepálených cihel, můžeme v různých konstrukcích vybírat ze široké škály hliněných směsí. Je důležité rozhodnout se, zda použít hlínu z místních zdrojů, anebo využít nabídky hliněných materiálů, které jsou už namíchány a vyladěny výrobcem. Vlastnosti jílovitých hlín jsou různé, a tak použití místních zdrojů předpokládá ochotu a schopnost stavitele experimentovat se složením hliněných směsí, nalézt vhodné poměry hlíny, písku a organických příměsí a připravit větší množství vzorků omítek. Po jejich posouzení je pak možné vybrat nejvhodnější recepturu, tloušťku omítek a způsob aplikace. Tento proces je náročný na čas, vyžaduje zkušenosti, předpokládá stavbu svépomocí. Ideální je spolupracovat se zkušeným hlinařem, který bude nápomocen při tvorbě směsi, stavebníka zaškolí a při aplikaci hliněných omítek povede.

Pokud mají hliněné povrchy dobře plnit svou funkci, měli bychom je opatřit vhodnými prodyšnými vápennými, hliněnými nebo kaseinovými nátěry. V některých případech je možné využít také nátěrů z přírodních olejů a vosků, které jsou vhodné také na všechny dřevěné konstrukce.

tags: #hlinene #omitky #skladba #konstrukce #drevostavba

Oblíbené příspěvky:

• Kde streamovat "The Boy Downstairs"
• Využití OSB desek ve stavebnictví
• Vše o zubním cementu a pastách
• chytré a ekologické řešení zpevnění ploch
• Podrobný návod na výměnu střešní lepenky