Krevní nátěr a krev koní: Komplexní průvodce informacemi

Krev je neprůhledná, červená tekutina, která v organismu plní životně důležité funkce. Jak se říká, krev je voda života. Krev zajišťuje fyzické i informační propojení téměř všech buněk celého těla, neboť teče v cévní soustavě skrze všechny orgány a většinu tkání. Množství krve u koně odpovídá asi 7,5 - 10,5 % tělesné hmotnosti, což u koně o hmotnosti 500 kg činí přibližně 48 litrů. Krev je trochu hustější než voda (voda 1,000 a krev asi 1,053), zato je až pětkrát vyšší její vazkost. V případě větších změn v organismu, jako jsou nemoci, stresy, náhlé změny například výživy či pohlavního cyklu apod., se mění i složení krve. Tu lze docela dobře odebrat, vyšetřit a na základě výsledku tohoto vyšetření posoudit i stav celého organismu.

Složení a funkce krve

Krev se skládá z krevní plazmy a krevních tělísek. Krevní plazma je tekutá část krve jantarové barvy a obsahuje 90 % vody a 10 % sušiny. Z toho 9 % je organických sloučenin a asi 1 % anorganických látek. Normálně se v ní nachází například glukóza, kyselina mléčná, více než sto různých bílkovin i jednotlivé aminokyseliny, močovina, kyselina močová či dokonce amoniak, různé tuky (fosfolipidy, cholesterol, neutrální tuky, mastné kyseliny), ketolátky (např. aceton, kyselina betahydroxymáselná), bilirubin, karoteny, dále prvky sodík, draslík, vápník, fosfor, jód, železo, zinek, mangan či selen a celá řada stopových prvků.

Mezi krevní tělíska patří:

  • Červené krvinky (Erytrocyty)
  • Bílé krvinky (Leukocyty)
  • Krevní destičky (Trombocyty)
  • Krevní prach (Hemokonie)

Pokud přidáme do odebrané krve protisrážlivé činidlo a necháme ji v nějaké nádobce (např. zkumavce) odstát, postupně se v gravitačním poli Země rozdělí do několika částí podle jejich hustoty. Stejně se bude chovat krev odstředěná. Na dně budou nejtěžší červené krvinky, kterých může být třetina až skoro polovina objemu veškeré odebrané krve.

Červené krvinky (Erytrocyty)

Jsou to buňky okrouhlého tvaru, u savců nemají jádro, ale u ptáků ano. Obsahují červené krevní barvivo hemoglobin - je to bílkovinná látka, obsahující železo. Na železitou složku hemoglobinu se při dýchání váže kyslík, který se v tkáních předává buňkám - dochází k okysličení buněk a naopak dojde k vázání oxidu uhličitého, který hemoglobin odvádí do plic. Neustále se tvoří v červené kostní dřeni, má-li organismus dostatek vitamínů skupiny B a minerálních látek (Mn, Cu), ale hlavně železa. V 1 mm krychlovém je jich asi 7 000 000. Množství samozřejmě ovlivňuje věk, pohlaví (samci mají asi o 5 - 10 % více), plemenná příslušnost (plnokrevníci jich mají nejvíce, chladnokrevníci nejméně), výživa, tělesná zátěž, nadmořská výška i zdravotní stav. Životnost červených krvinek je několik týdnů, nejvíce však 120 dní. Odumřelé krvinky se vstřebávají ve slezině. Červené krvinky jsou terminálně diferencované bezjaderné bikonkávní elementy vyplněné hemoglobinem, který přenáší kyslík. V cirkulaci krve přežívají cca 120 dní, poté jsou odstraněny makrofágy.

Čtěte také: Trombocyty u psů: podrobný článek

Bílé krvinky (Leukocyty)

Jsou to buňky s jádrem, nemají stálý tvar, neobsahují hemoglobin, ale jejich barva je žlutozelená. Dokážou se samostatně pohybovat a mají schopnost prostupovat stěnou krevních vlásečnic a pronikat do mezibuněčných prostor a na povrch sliznice. Jsou součástí imunitního systému organismu a mají schopnost pohlcovat mikroorganismy, choroboplodné zárodky a zbytky odumřelých tkání. Tato schopnost se nazývá fagocytóza. V 1 mm krychlovém je přibližně 7000 bílých krvinek, počet se mění podle zdravotního stavu a na 1 krvinku připadá asi 700 - 1000 erytrocytů. Některé bílé krvinky dokážou pohlcovat (fagocyty) mikroorganismy, choroboplodné zárodky a zbytky odumřelých tkání, jiné vytvářejí látky, které zabíjejí patogeny, další zase tvoří protilátky nebo si „pamatují“, s jakými mikroorganismy či alergeny se tělo už v minulosti setkalo. Mnohé z bílých krvinek slouží ke komunikaci jednotlivých částí imunitního systému navzájem, aby obrana byla organizovaná a tím pádem i účinná. Bílých krvinek je v těle asi tisíckrát méně než červených.

Název leukocyty je nesmírně široký, proto rozlišujeme leukocyty do dvou skupin na tzv. granulocyty (neutrofily, eosinofily, bazofily) a agranulocyty (lymfocyty, monocyty).

Neutrofily

Zralé neutrofilní leukocyty tvoří 50-70 % cirkulujících leukocytů. V krevním řečišti jsou inaktivní, nicméně jsou to obvykle první leukocyty, které se objeví na místě infekce. Tam na základě chemotaxe fagocytují bakteriální buňky a jejich zbytky. Pohlcují mikroorganismy především během zánětu a jsou součástí hnisu.

Eosinofily

Eosinofily jsou ve srovnání s neutrofily daleko méně početné a představují jen 1-4 % leukocytů. V krevních nátěrech jsou to buňky stejně velké nebo nepatrně větší než neutrofily, avšak mají dvousegmentované jádro. Dalším rozdílem pak jsou veliká acidofilní granula (růžová až červená).

Bazofily

Bazofily tvoří méně než 1 % cirkulujících leukocytů, proto je velice obtížné jej na krevním nátěru nalézt. Jádro bazofila bývá rozdělené na dva laloky, které jsou nepravidelného tvaru a obsahují specifická granula. Tato granula mají oproti zbylým leukocytům méně pravidelný tvar, barví se bazicky (obvykle purpurově až modročerně).

Čtěte také: Druhy nátěrů pro dřevo v interiéru

Lymfocyty

Lymfocyty jsou buňky s kulatými jádry a jsou nejčastějším typem agranulocytů v krevním nátěru. Jedná se o nejmenší typ leukocytů a tvoří přibližně 30 % všech leukocytů. Přestože je to nejmenší typ leukocytu, je nesmírně důležitý, protože sehrává hlavní funkci imunitní odpovědi. Zralé lymfocyty dělíme do několika funkčně odlišných skupin dle svých povrchových molekul. Hlavní třídy lymfocytů zahrnují B-lymfocyty (pomocné), T-lymfocyty (cytotoxické) a tzv. NK buňky (z anglického natural killer cells). V porovnání s ostatními leukocyty vykazují výrazné odchylky ve velikosti. Tyto buňky neustále kolují mezi krví, lymfou, tkáněmi, povrchem sliznic.

Monocyty

Monocyty patří též do skupiny agranulocytů. Jsou to prekurzory dalších nesmírně důležitých buněk, a to makrofágů, osteoklastů, mikroglií a dalších buněk mononukleárního fagocytárního systému. Buňky pocházející z monocytů jsou buňky prezentující antigen a hrají velice důležitou roli v imunitní obraně tkání. Cirkulující monocyty obvykle žijí velice krátce, v tkáních žijí až měsíce. Patří mezi makrofágy, čili velké buňky se schopností pohlcovat nejen mikroorganismy, ale i celé buňky, části tkání apod. Většinou slouží jako „čističi“ místa po zánětu.

Krevní destičky (Trombocyty)

Jsou to drobná krevní tělíska, nepravidelného tvaru, jsou křehké a u savců nemají jádro. Žijí 3 - 5 dnů a podílí se na srážlivosti krve při krvácení. Když se krev dostane do styku se vzduchem, destičky se shlukují a rozpadávají. Uvolňují enzym trombokináza, jehož působením vzniká nerozpustný fibrin a krev vytváří sraženinu. V 1 mm krychlovém je jich zhruba 300 000. Krevní destičky jsou bezjaderné krevní elementy, které sehrávají nezastupitelnou funkci při hemostáze (zástavě krvácení). Vznikají z megakaryocytů v kostní dřeni. Nejedná se o skutečné buňky, ale pouhé fragmenty cytoplazmy megakaryocytů. Z jednoho megakaryocytu vznikne až 5000 fragmentů, tzn. krevních destiček. V cirkulaci žijí 9-12 dní, obvykle zanikají v endotelu cévy. Pokud koni odebereme krev a dáme ji bez protisrážecího činidla do nějaké smáčivé nádobky (třeba skleněná zkumavka), vysráží se. To znamená, že v krevní plazmě se pomocí srážecích faktorů přemění rozpuštěný fibrinogen na vlákna fibrinu, která vytvoří hustou síť, do níž se nachytají další krevní destičky a krvinky. Vznikne tzv. krevní sraženina.

Krevní prach (Hemokonie)

Hemokonie se tvoří z uhynulých rozpadlých červených krvinek.

Krevní oběh

Krevní oběh tvoří vlásečnice, žíly, tepny, srdce a slezina. Krev může plnit svoji funkci jen když je v cévní soustavě v neustálém pohybu. Tento pohyb zajišťují rytmické pohyby srdce, které vhání krev pod tlakem do cév. Srdeční tep se skládá ze dvou fází:

Čtěte také: Nátěr pro OSB desky na podlahu

  • Systoly - při systole se srdce smršťuje a vhání krev do cév.
  • Diastoly - při ní srdce ochabuje a naplní se krví.

Systola předsíní nastává současně s diastolou komor. Tyto rytmické pohyby udržují krev stále v jednosměrném pohybu.

Podle funkce a průběhu cév dělíme krevní oběh na 3 části:

  1. Malý krevní oběh (plicní): začíná v pravé srdeční komoře, z které plicní tepna odvádí odkysličenou krev do plic, kde se větví na hustou síť vlásečnic kolem plicních sklípků. Zde dojde k okysličení a krev se z vlásečnicové sítě sbírá do 5 - 8 plicních žil, které ji vedou do levé předsíně.
  2. Velký krevní oběh (tělní): z levé předsíně vede okysličená krev do levé komory a odtud aortou do celého těla, kde odevzdá živiny a kyslík do tkání a buněk. Do krve se vrací produkty látkové přeměny a oxid uhličitý. Tato odkysličená krev se vrací z jednotlivých orgánů přední a zadní dutou žílou do pravé předsíně.
  3. Vrátniční krevní oběh (jaterní): představuje ho vrátniční žíla, která odvádí krev bohatou na živiny ze žaludku, střev, slinivky břišní a sleziny do jater. Zde se živiny zpracují a krev je odtud odvádí jaterními žilami do zadní duté žíly a tou do pravé předsíně.

Orgány krevního oběhu

  • Srdce (Cor): je to dutý svalový orgán rozlišujeme na něm 4 povrchové vrstvy:
    1. Osrdečník (PERIKARD) - je to vazivový obal, ve kterém je srdce uloženo v dutině hrudní mezi plicními laloky. Prostor mezi srdcem a osrdečníkem vyplňuje osrdečníkový mok, který zmírňuje tření při pohybech srdce.
    2. Vnější vrstva (EPIKARD) - blána, vlastní vnější vrstva srdce.
    3. Vlastní srdeční sval (MYOKARD).
    4. Vnitřní sval (ENDOKARD).
    Dutina srdce je rozdělena na pravou a levou předsíň a na pravou a levou komoru. Mezi levou komorou a předsíní je otvor s dvoucípou chlopní a mezi pravou komorou a předsíní je otvor s trojcípou chlopní. Spojení srdce s cévní soustavou je: 5 - 8 plicními žílami, přední a zadní dutou žílou, srdečnicí (Aortou), plicní tepnou (Plícnicí).
  • Slezina (Lien): nachází se v levé polovině dutiny břišní. Je plochá, oproti jiným druhům zvířat má trojúhelníkovitý tvar a fialovou barvu. Na povrchu je pouzdro, ze kterého prostupují do vnitřní tkáně přepážky, které dělí slezinu na větší počet oddílů. Uvnitř je dřeň, bohatá na mízní uzlíčky a červené a bílé krvinky.
  • Vlásečnice (Kapiláry): jsou to nejtenčí cévy, které tvoří husté sítě. Jejich stěnami dochází k přenosu živin do tkání a naopak přechodu produktů výměny látkové z tkání do krve.
  • Žíly (Vény): jsou cévy, které vedou krev do srdce. Jsou uloženy při povrchu těla a jsou vidět pod kůží.
  • Tepny (Artérie): jsou cévy, které vedou krev od srdce. V těle jsou uloženy hlouběji.

Krvetvorné orgány

U dospělého jedince vznikají červené a většina bílých krvinek i krevních destiček v červené kostní dřeni obratlů, žeber, hrudní kosti, lopatky či kyčelních kostí. Některé lymfocyty vznikají v brzlíku či v tzv. lymfatických uzlinách. Všechny buňky, tkáně a orgány živočišného těla potřebují ke své činnosti a životu neustále kyslík a živiny a současně neustálé odvádění zplodin látkové přeměny. Tyto úkoly plní krev, která stále proudí v uzavřené soustavě trubic, tj. v krevním oběhu. Krev tedy v organismu plní tyto funkce:

  • přináší živiny a kyslík buňkám
  • odvádí zplodiny látkové přeměny
  • přináší hormony jednotlivým orgánům
  • řídí a udržuje tělesnou teplotu (37,5 - 38,5°C)
  • chrání před nemocemi (bílé krvinky)
  • reguluje množství vody a soli v těle

Odběr a vyšetření krevního nátěru

Krevní nátěr je mikroskopický preparát sloužící k vyšetření krevního obrazu. Nejprve použijeme dezinfekci pro očištění místa odběru. Následně odebíráme krev z bříška prstu nebo laterálního boku třetího nebo čtvrtého prstu nedominantní ruky, u dětí z paty či ušního lalůčku. První kapku, která se objeví, stíráme sterilním tamponkem z důvodu možného obsahu tkáňového moku. Druhou kapku krve již nanášíme na odmaštěné podložní sklíčko. Kapku umístíme na jednu stranu podložního skla (např. napravo) a druhým sklíčkem se pomalým pohybem přibližujeme ke kapce z druhé (levé) strany. Jakmile se sklo dotkne kapky, krev se kapilaritou rozprostře podél celé hrany. Plynulým pohybem rozetřeme krev v tenké vrstvě po podložním skle ve směru od kapky. Jedná se o tradiční metodu barvení krve. Metodu provádíme ve vodorovné poloze tak, aby nátěr obsahoval jednu vrstvu buněk. Pro potřebu fixace používáme roztok May-Grünwaldův. Zaschlý nátěr se pokape koncentrovaným May-Grünwaldovým roztokem na 3-5 min. Následuje oplach destilovanou vodou a usušení. Poté necháme zafixovaný a obarvený krevní nátěr zaschnout a prohlížíme ho za pomoci imerzního objektivu (nekryjeme krycím sklíčkem). Při prohlížení pod mikroskopem používáme imerzní objektiv a imerzní olej.

Význam krevních testů pro sestavení krmné dávky

V první řadě se musíte rozhodnout, jaké parametry pro sestavení krmné dávky potřebujete znát. Ideální je nechat si stanovit hematologii a biochemii včetně mědi, zinku, selenu a vitamínu E. Selen je možné stanovit také jako enzym GPx, který nám udává dlouhodobé zásobení organismu selenem. Následně je nutné vzorek správně odebrat a za odpovídajících podmínek doručit do laboratoře. Zde vám důrazně doporučím využívat služeb osvědčených laboratoří se zaměřením na zvířata. Vyberu si proškoleného veterináře, který spolupracuje s akreditovanou laboratoří specializující se na zvířata. Testy jsou obrazem stavu organismu v daném okamžiku. Tento obraz je dynamický, mění se v rámci dnů i hodin. Například vlivem tréninku, dlouhého transportu, po nakrmení nebo po hladovění.

Mám v ruce korektně odebrané a zpracované krevní testy, které ukázaly, že můj kůň je v zásadě zdravý a nemá žádný velký problém, pouze mu vychází nedostatek selenu, zinku a mědi (toto je běžný výsledek krevních testů koní v ČR). Jako logická varianta se jeví koupit tyto prvky a doplnit pouze je, protože vše ostatní je v pořádku. Takhle jednoduché to ovšem není. Jednotlivé prvky se totiž v organismu koně ovlivňují, nadbytek jednoho může blokovat využití druhého, na základě čehož správně nefunguje řada dalších věcí. A protože každý tvor, který má přežít neustále se měnící podmínky okolního prostředí, disponuje určitými regulačními mechanismy, i koně si spoustu nedostatků umí kompenzovat. Např. nedostatek vápníku uvolňováním tohoto prvku z kostí. Takže se dostanete do situace, že v krvi máte vápníku dost, ale kůň ho má reálně málo. A není to jen vápník. Např. hladina zinku může být ovlivněna probíhajícím zánětem v organismu. Pro stanovení zásobení organismu koně mikroprvky, je lepší využít žíně, ovšem ani ty nejsou 100% spolehlivým ukazatelem.

Nejlepší výchozí bod pro sestavení krmné dávky je nutriční analýza krmiv. Pokud ji nemám, udělám alespoň krevní testy. Následně vyberu vhodná krmiva a doladím příjem vitamínů a minerálů. Nutriční analýza krmiv je neovlivnitelný způsob, jak zjistit, co do sebe kůň krmením každý den dostane. Proto je nejlepší udělat nutriční analýzu krmiv a pak to všechno po nějaké době zkontrolovat krevními testy koně. Bez krevních testů nemá smysl krmnou dávku dělat. Potřebujete získat dávku na míru odborníkem.

Další ukazatele zdraví koně

Trus koně

O kvalitě i kvantitě trávení nám poměrně dost informací řekne trus koně. Podívejme se, co může prostý člověk podle trusu koně poznat. Kůň normálně kálí 8-10× za den, v průměru vyloučí 10-20 kg výkalů v závislosti na kvantitě a kvalitě pozřeného krmiva, ale také na intenzitě pohybu. Krev z konečníku, kolonu se projeví výkaly do červena. Kůň si k močení většinou počká na klidnější chvilku. Pokud byl kůň delší dobu venku, jistě se rád do těchto podmínek vymočí. Koně u toho zaujímají charakteristický postoj a někdy to vypadá, jako by měli problémy, než začnou močit, hrbí se, nakrucují, často u toho sténají. To vše je však většinou normální. Nervozita před cestováním se u koní často projeví hromádkou koblížků.

Co může udělat veterinář:

  • Provede chemický rozbor trusu na případné skryté krvácení, složení.

Moč koně

Moč nám dá informace nejen o stavu hydratace, ale i o zdraví různých orgánů v těle či o celkovém metabolismu. Zdravý kůň močí 5- 7× za den, za den asi 3- 6 litrů moči. Neschopnost vymočit se se projevuje namáhavým tlačením spojeným s aktivním zapojením břišního lisu a obvykle je spojeno i s bolestí a močením po trochách.

Co může udělat veterinář:

  • Odebere moč buď spontánní mikcí nebo katetrem.
  • Provede rychlé chemické vyšetření moči „papírky“.
  • Nechá vzorek moči vyšetřit v laboratoři na obsah chemických látek, enzymů, elektrolytů, pH, hustotu.
  • Vyšetří močový sediment.
  • Nechá vzorek mikrobiologicky vyšetřit.
  • Odebere krev na tzv. ledvinné ukazatele.
  • V krvi a moči zjistí potřebné ukazatele na tzv. iontovou rovnováhu.

Dehydratace

Každá buňka živého organismu obsahuje vodu. Kromě jiného je tekutina nutná i v mezibuněčných prostorách tkání a také je to důležitá součást krve. Vyhodnotit příznaky dehydratace není většinou problém a suché, matné sliznice či rohovku, malátnost nebo snížení výkonnosti snad pozná každý.

  1. CRT (capillary refile time) je zkratka převzatá z angličtiny, což znamená čas kapilárního plnění. Informuje nás, zda dobře pracuje srdce a cévy a zda je v cévách dost tekutin (dost krevní plazmy). Toto vyšetření můžeme provést v rámci vyšetření sliznic v dutině ústní. Zatlačíme prstem na dásně, prst oddálíme a na dásni zůstane na chvilku bílý otlak, který rychle opět zrůžoví (prstem vytlačíme krev z drobných vlásečnic a po oddálení prstu do nich opět krev nateče). Měříme, za jak dlouho se tak stane.
  2. Elasticita kůže: Kůže koně je pevná, ale ne hrubá a tlustá, jako například u skotu. Není ani tak volná jako u psa či dokonce kočky. Kůže je elastická, tedy pružná, pokud není postižená nějakým zánětem či otokem, nemá na sobě mozoly nebo jiná ztluštění a obsahuje dostatek elastických vláken a vody. Proto je posuzování elasticity kůže jednou z metod, jak zjistit dehydrataci. Nad lopatkou koně uděláme rukou kožní řasu, vytáhneme a pustíme. Je-li kůže dostatečně elastická, má se kožní řasa ihned vyrovnat.

tags: #krevni #nater #kone #informace

Oblíbené příspěvky: