Miloš Urban: Pole a palisáda – Nová interpretace mýtu o Libuši

Miloš Urban (*1967) patří k nejvydávanějším českým prozaikům a k dvorním autorům nakladatelství Argo. I když jeho knihy nejsou přijímány zcela bez výhrad, nelze jim upřít nezaměnitelný autorský rukopis. Po loňském románu Santiniho jazyk, který přece jenom zůstává ve stínu jeho předchozích děl, se vydal autor poněkud odlišným směrem. Stalo se tak v rámci mezinárodní edice Mýty, na které se podílí 35 nakladatelství z různých zemí celého světa. Právě v této edici, která si dala za cíl znovu převyprávět klasické mýty a podařilo se jí pro tuto myšlenku získat řadu zvučných jmen, mimo jinými Margaret Atwoodovou nebo Viktora Pelevina, vyšla jeho nová próza „Pole a palisáda“ s podtitulem „Mýtus o kněžně a sedlákovi“.

Slovanská mytologie a autorská imaginace

Autoři této edice zpracovávali dosud antické náměty, Urbanova próza však čerpá z mytologie slovanské. Ta sice neskýtá takové množství barvitých příběhů jako pantheon řecký nebo římský, ale jak je vidět, prostor pro autorskou imaginaci zde existuje. Přece jenom, od sepsání Starých pověstí českých Aloise Jiráska již uplynulo hodně času a další interpretace tohoto příběhu, tedy pokud pomineme operní zpracování, které díky svému patosu a uvádění převážně o slavnostních příležitostech plní jinou funkci, do čtenářského povědomí příliš nevstoupily. A přestože tato Jiráskova kniha stále zůstává živou a čtenářsky oblíbenou, staré mýty a legendy si novou interpretaci zaslouží. Nová próza do kontextu dosavadní autorovy tvorby vlastně docela dobře zapadá, neboť doposud všechny jeho knihy s určitým druhem mýtu nebo legendy pracovaly. Jen vražd a překombinovanosti je tentokrát o něco méně. Příjemným zjištěním je, že se autor při zpracování této dobře známé tématiky dokázal vystříhat patosu. Postavy jeho hrdinů jsou plasticky živé, lidské. Posun proti přetrvávajícímu obrazu kněžny Libuše a Přemysla je zřetelný. Oba byli sňati z piedestalu a byly jim navráceny pachy všedního života.

„Zadání“ na dané téma, jako by autorovi umožnilo osvobodit se od určité výrazové strnulosti, která byla patrná hlavně v knize předchozí. Jeho tvorba získala nový, značně oživující impulz. Historizující jazyk pak jen pomáhá dotvářet potřebnou atmosféru knihy. Přes náboj, kterým je příběh obdařen, jakoby však autor někdy zůstal ve vleku studijního materiálu a stránky zaplní načerpanými informacemi, které potěší především vzdělaného čtenáře. Naštěstí se tak děje výjimečně. I když se jedná jednoznačně o fabulaci, autor se místy dopustil zbytečných historických omylů. Jedná se však spíše o drobnosti (naši předci se v době příběhu jen stěží mohli prodírat akátovým trním), které však padají na vrub redakce. Nová kniha Miloše Urbana přestavuje sympaticky živý a čtivý návrat ke kořenům naší minulosti, který lze jen přivítat. Nová, ryze autorská verze pověsti o Libuši si z klasických předloh písemných i výtvarných, především z řeckých mýtů, vybírá ty prvky a motivy, jež slouží moderně vyprávěnému příběhu. Urban látku neironizuje a nedělá si z ní legraci, přesto ji zbavuje vlasteneckého patosu a modeluje z ní portrét silné, cílevědomé ženy, která dokáže nastoupit cestu k moci a dokonce vládnout, a pak se svých výsad důvtipně vzdá, aby dosáhla pocitu svobody a štěstí. Příběh je českým příspěvkem do mezinárodního projektu Mýty iniciovaného britským nakladatelstvím Canongate, do něhož se již zapojilo 35 zemí světa a v němž vycházejí moderně převypravované mýty od autorů z celého světa.

Přijetí díla a kontroverze

Moc se mi líbí ten koncept - vybrat si prostředí starých českých pověstí a vyprávět příběhy Kroka a jeho dcer po svém. Vidlička měla tradičně problém s ženskými postavami, no a Miloš možná trochu s tím vládnutím ženy. I když tady byl problém spíš s tím, že byla moc mladá, než ženská. Taky jsem se těšila, že se "dozvíme" o moc víc o tom našem pohanském slovanském světě, leč nedotěšila jsem se. Objevilo se spoustu určitých klišé, kdy přání bylo často otcem myšlenky, ale máme tak málo příběhů z této doby, že lepší vrabec. Ale chválím hezky vykreslenou atmosféru. Je vidět, že je látka Urbanovi milá a chtěl se s ní takhle trochu pomazlit. Nechápu jak může autor tak skvělé prvotiny jakou byly Rukopisy klesnout až na tuto úroveň. Vůbec mě nenapadá důvod, proč byla tato kniha sepsána. Snad jen, aby se autor pochlubil, jak má naštudovaná stará slovanská božstva. Alespoň, že není zařazena mezi historické knihy. Od tohoto autora jsem vzhledem k jeho tvorbě přece jen očekával něco překvapivého a pro něj typického. A co jsem dostal?

Četl jsem to před lety jako novinku, to se mi to dost líbilo. Teď jsem četl znovu, pořád je to dobré, ale strašně mě tam rušily ty faktické chyby v popisu prostředí dané doby. Je jich tam tolik, že autora skoro podezírám, že je tam nasekal schválně. Chytají se tam kapři, loví bažanti, roste tam akát... To bylo velmi podivné. Myslím, že kdybych neposlouchala audio načtené Josefem Somrem, tak bych s knihou asi sekla. Je zajímavé, že moje prvotní přečtení Pole a palisády před více než 12 lety bylo ohodnoceno pouhými dvěma hvězdami. Opakuji se, když říkám, že věkem na knihy člověk (nebo alespoň já) pohlíží zcela jinak. Nachází v nich jiné významy, odráží v nich vlastní zkušenost a zážitky. Nejinak je tomu v případě tohoto jedinečného pojetí naší mytologie. Dříve mi to přišlo ploché, nezajímavé, neoslovující. Dnes je to pro mě jedna z nejpovedenějších knih Miloše Urbana. Ač mnozí (nebo mnohé) vykřiknou, jak je to antifeministické a zpátečnické, dogmatické a mytologicky přehnané, tak já tleskám. Druhé čtení mě hladilo po duši, jako ženu (paradoxně), nejmladší dceru a matku a zároveň jako milovnici mytologie. Ve své syrovosti je příběh protkán tajemnem a důležitostí slovanských bohů. Pověst o době, kdy se v každém potůčku, stromě a studánce skrýval jejich ochránce, kdy svět byl plný bogů, kterým se lidé klaněli a kterým přinášeli oběti. Pověst o době, kdy lidé splývali s přírodou a byli její pevnou součástí. Úžasné čtení. Dalo by se říci, že se text blíží básni v próze, podobně jako Markéta Lazarová pana Vančury - inspiraci stylem Markéty pan Miloš Urban ostatně sám uvádí, když o své novele Pole a Palisáda mluví. Cítím ale i jiné inspirace. Přiznávám pravdu v tom, že pojetí pověsti o Libuši, jaké si autor našel, se mi velice nelíbí, nedivím se, když je pak vystaven kritice za antifeminismus. Na druhou stranu si říkám - jeho věc.

Čtěte také: Miloš Hron Truhlář: Co říkají zákazníci?

Slavné proroctví v novém hávu

„Vidím velké město Čechů, jehož sláva se vzedme a dotkne se hvězd. Vidím levý břeh a na něm hrad s vysokou černou věží. To bude sídlo knížecí. Současně vidím břeh pravý - bílou věž ze zkamenělých slzí, útulek dětí, které jsou ránem zítřka, a útočiště starců, kteří jsou slavným včerejškem. Řeka, co mezi těmito novými sídly od počátku věků protéká a navždy je dělí, nechť je prahem mezi neslučitelným světem muže a ženy. Podle prahu ať se to město nazývá.“ Miloš Urban zpracovává známou pověst o Libuši, jejím muži Přemyslu Oráčovi a slavném proroctví. Nedělá si nárok na historickou přesnost, přesto vypadá skutečněji než mnohé jiné. Drsné, syrové a nádherně pohanské vyprávění, které v míře více než vrchovaté připomíná pantheon slovanských božstev, Moranou počínaje a Svantovítem konče. Bohužel než se stačíte rozkoukat, je tu konec. Novela více prostoru nenabízí, ale právě díky tomu je našlapaná až po sám okraj, takže působí velmi dramaticky a hutně. Pro mne nejlepší autorův počin. Výborná, uvěřitelná, temně hluboká mytologie. Hodnotím jedním slovem - krásné. Moc se mi to líbilo. Jak tématem, rozsahem ale i celým stylem vyprávění. Pověst je převyprávěna tak snově, že jsem sedla na zadek a nezvedla se, dokud nebylo přečteno. Plný počet a palec nahoru. Tak mne Urban zase překvapil. Tématem, výrazovými prostředky, svou fantazií, znalostí slovanských božstev. Není to tak čtivé jako jiné jeho knihy, ale zajímavé to bezpochyby je. Moc hezky zpracovaná pověst o kněžně Libuši. Chvílemi jsem měl skutečně pocit, jako bych se přenesl do těch dob starých slovanských bogů, divoké přírody a teprve pozvolna se rodící civilizace. Ačkoliv mám daleko k jakékoliv formě vyhraněného nacionalismu, v posledních letech pociťuji zvláštní spřízněnost s tímto krajem mezi dvěma řekami a nemohu se zbavit silného pocitu, že ve mně nějakým způsobem, snad někde hluboko pod hladinou běžného vědomí, přežívá historie lidu, který zde žil. Krátké převyprávění známé české pověsti. Asi nejvíc se mi líbila ta poeticky popisovaná noční scéna s ďasy. Ale přece jen jsem čekala víc. Asi nějaký speciální typicky urbanovský pohled, dostalo se mi starobyle znějící pověsti, tu a tam se staročeskými výrazy. Možná trochu zklamání i proto, že ač jsem na pověstech Aloise Jiráska jako dítě vyrůstala, pověst o Libuši mě nikdy zvlášť nechytla, můj oblíbenec byl hrdina Bruncvík, hodně mě zaujal i vztah Šárka a Ctirad, kdykoliv jdu pražskou Divokou Šárkou, kouknu na skálu Dívčí skok a vzpomenu na ten dramatický i lidsky dojímavý příběh. V podání pana Somra to bylo příjemné zpestření cesty a přes všechny uzavírky mi s Libuškou jízda po dálnici utekla jako nic.

Následující tabulka shrnuje některé klíčové aspekty románu "Pole a palisáda" a jeho srovnání s předchozími interpretacemi pověsti:

tags: #pole #a #palisada #milos #urban #antikvariat

Oblíbené příspěvky:

• Výhody WPC teras
• Olšové řezivo v truhlářství
• Montážní služby od BAUHAUS
• Pravidla hry klasických dřevěných šachů
• Vlastnosti WPC desek