Rákosové omítky: Hmotnost a využití v moderní i tradiční výstavbě

Rákos jako nosič omítky se používal v dřívějších dobách jako spolehlivá součást tvorby omítek. Dnes se vrací jako prvek ekologické a udržitelné výstavby hlavně v dřevostavbách. Čistě přírodní složení koresponduje s využitím v kombinaci s materiály jako je dřevo, juta a hliněné omítky. Jedná se tedy o léty osvědčenou stavební techniku.

Rákos: Tradiční materiál s moderním využitím

Rákos patří k tradičním a nejstarším stavebním materiálům. Umožňuje vyjádřit regionálnost architektury a souznít s ní, především však v objektech památkově chráněných. Na rozdíl od slámy je výrazně tvrdší, nepodléhá biologickému rozkladu a díky vysokému obsahu kyseliny křemičité je značně snížené riziko jeho samovznícení. Stlačení vrstev přispívá ke zvýšení požární odolnosti. Používá se pouze jednoleté rákosí, zpracované do desek, rolí nebo rohoží.

Původ a zpracování rákosu

Rákos roste ve střední Evropě na mírně se svažujících březích stojatých vod a pomalu tekoucích řek. Rostlina dosahuje výšky 2 až 4 m s průměrem stébel 3 až 9 mm. Ze stanovišť se odebírá v období od 1. října do 15. března. Žne se kosou, kosákem nebo kombajnem. Stébla se krátkou dobu skladují na břehu a suší na vzduchu. Po vysušení se rákos očistí a hřebenem pročeše. Tím se odstraní suché listy a zlomená stébla. Očištěná stébla se přibližně 200 mm od dolního konce sváží do snopů.

Formy rákosu pro stavebnictví

Ve stavebnictví se k rákosu vracíme jako k tradiční surovině pro střešní krytiny, nosiče omítek, nebo tepelně izolační desky. Rákosová stébla se vzájemně svazují drátem a svinují do rohoží, jejichž délka je 6000 mm. Rákosové pletivo pod omítku se liší od běžně prodávaných dekorativních plotů. Pro jednodušší manipulaci doporučujeme šířku 1 m, s tímto rozměrem může bezproblémově manipulovat jen jeden pracovník.

Rákos použitý pro výrobu desek musí být svěží bez známek poškození a očištěný od listů. Desky se vyrábějí strojním lisováním stébel a svazují se drátem. Mají velikost 2000/1000 mm a tloušťky 30 a 50 mm. Je možno je použít jako vnější i vnitřní tepelnou izolaci stěn koncipovaných pro difuzně propustné obvodové pláště. Hodí se například pro dodatečné izolování konstrukcí vybudovaných z roubených dřevěných trámů. Při vnitřním tepelném izolování stěn je vhodnou úpravou vnitřního povrchu hliněná omítka.

Čtěte také: Realizace rákosových stropů

Vlastnosti a použití rákosu

Podobně jako každý jiný stavební materiál i rákos je surovinou, která má jak příznivé, tak i méně vhodné vlastnosti. Jeho použití je závislé na mnoha specifických vlivech daných jak architektonickými, tak i technickými a klimatickými podmínkami. Použití je možné pro různé typy povrchů, mezi hlavní použití patří na kamenné stěny, roubené stěny, přes deskové stropy či stěny z OSB desek.

Podomítkové rákosové pletivo sloužilo jako nosič omítek už v dřívějších dobách. Používá se i v současnosti díky trendu ekologického stavění a důrazu na přírodní stavební materiály. Pletivo je vhodné pod vápenné i hliněné omítky.

Typy rákosového pletiva:

  • ŘÍDKÉ PODKLADNÍ PLETIVO: možnost vázat pozinkovaným, nebo nerezovým drátkem.
  • HUSTÉ ŠTUKATÉRSKÉ PLETIVO: možnost vázat pozinkovaným, nebo nerezovým drátkem.

Ceny platné pro provedení s nerezovým drátkem, cena provedení s pozinkovaným drátkem + 5,-Kč/m2.

Hliněné omítky a jejich kombinace s rákosem

Jeden z nejpřirozenějších materiálů, který můžeme při stavění využít, je hlína. Nabízíme celý systém pro tvorbu hliněných omítek od klasických podkladových rákosových rohoží až po finální úpravu omítky. Hliněné omítky jsou často využívány při opravách a restaurování starých budov a domů z hrázděného zdiva.

Přednosti hliněných omítek:

  • Přirozená regulace vlhkosti v domě.
  • Zabránění prostupu par do konstrukcí.
  • Dobré akumulační vlastnosti.
  • Originální vzhled a pocit tepelné pohody.
  • Blahodárný vliv na lidské zdraví (tepelná pohoda, prospěšné pro alergiky).
  • Příznivé parametry tepelné vodivosti, úspora nákladů na vytápění.
  • Staletími prověřená tradice.
  • Dostupnost z lokálních zdrojů včetně možnosti přípravy omítkových směsí svépomocí.
  • Dokonalá recyklovatelnost bez jakékoli následné zátěže pro životní prostředí.

Hliněné omítky jsou už běžně k sehnání v podobě suchých směsí v hrubé i v jemné variantě. Představují stále populárnější zdravou alternativu ke klasickým materiálům, oproti nimž nabízí některé výhody, kromě jiného i nezaměnitelný dekorativní vzhled. Při správném zacházení se můžete spolehnout i na jejich neomezenou životnost. Probarvené typy těchto omítkových směsí bez povrchové úpravy ani není nutné natírat.

Čtěte také: Moderní využití rákosových střech

Nevýhody a specifika práce s hlínou

  • Odolnost vůči vodě: U hlíny je nutné brát v úvahu její nižší odolnost vůči vodě. Vystavení nepálené cihly i hliněných omítek přímému vlivu vody snižuje jejich životnost. Řada těchto omítek proto není vhodná pro venkovní použití, některé však ano, jen je nutné vybrat pro fasádu ten správný typ a držet se doporučených postupů zpracování.
  • Vyšší cena: Nevýhodou může být jejich vyšší cena oproti standardním omítkovým směsím na bázi cementu.
  • Zkušenosti řemeslníků: Za jistou nevýhodu hliněných stavebních materiálů je nutné považovat to, že s nimi zpravidla neumějí pracovat řemeslníci, zvyklí na standardní postupy omítání. Hlína totiž vyžaduje osvojení některých specifických dovedností. Přibývá ovšem počet specializovaných „hlínařů“, práci s hlínou se navíc lze poměrně rychle naučit a využít k tomu třeba i různé semináře či praktické workshopy, které čas od času pořádají výrobci i řemeslníci.
  • Eroze: Destruktivnímu působení klimatických vlivů na povrch hliněné konstrukce i povrchy lze zabránit správným zpracováním materiálu i zabránění přístupu vody, například dostatečným přesahem střechy.
  • Kondenzace vlhkosti: Už při návrhu konstrukce nebo při opravách staveb je nutné docílit toho, aby vodní páry kondenzovaly mimo hliněnou konstrukci. K tomu je třeba vypočítat a stanovit tzv. kondenzační zónu tak, aby byla vně konstrukce. Výpočet by měl dělat odborný projektant.

Postup omítání s hliněnými omítkami

Pokud si k omítání zvolíte hliněné omítky, je třeba dobře připravit podklad. Musí být suchý, pevný, savý, zbavený prachu, mastnot a ostatních nečistot. Musí být rovněž dostatečně vyzrálý, aby dále nepracoval a neměnil tvar.

  1. Příprava podkladu: Jakékoli savé podklady kromě hliněných stěn je nutné natřít přilnavostním nátěrem (jílovým) nebo hliněným špricem. Jílový nátěr zředíme tak, aby hmota ulpívala na čisté rukojeti zednické lžíce. Hmota ale nesmí být zase moc hustá. Nátěr nanášíme štětkou nebo válečkem. Hliněný špric připravíme tak, že smícháme jíl s pískem v poměru 1:2 nebo 1:3 a naředíme vodou do konzistence, kterou je možné špricovat zeď zednickou lžící, případně ruční omítačkou (čertem). Špric se před dalším omítáním nechává na rozdíl od jílového přilnavostního nátěru zcela zaschnout. Na nesavé podklady (OSB desky, beton) se připevní rákosová rohož nebo se vytvoří dřevěný kotvicí rošt. Před nanášením omítky musí být podklad dobře provlhčený.
  2. Aplikace hrubé omítky: Základní vrstvu hliněné omítky tvoří jílový přilnavostní nátěr v tloušťce do 1 mm (prodává se hotový ke zředění vodou) nebo hliněný nástřik (špric) ve vrstvě do 3 mm. Na ně se nanáší hrubá hliněná omítka o tloušťce 15 až 22 mm, nebo případně hrubá hliněná omítka s příměsí řezanky. Hrubá omítka se smíchá s vodou v předepsaném poměru v míchačce nebo v kbelíku pomocí míchadla. Po prvním důkladném rozmíchání se směs nechá odstát 3-5 minut a poté se opět znovu promíchá. Nanáší se ručně lžící nebo strojní omítačkou na připravený vyschlý podklad nebo rošt z rákosového pletiva. Stahuje se omítací latí nebo dřevěným, umělohmotným stíradlem tzv. hoblem. Maximální tloušťka jedné vrstvy jsou 2 cm. Při větší celkové tloušťce omítky je potřeba zajistit technologickou přestávku do vyschnutí předchozí vrstvy. Hrubou hliněnou omítku nahazujeme zednickou lžící na ještě ne zcela zaschlý přilnavostní nátěr. Pro dosažení roviny použijeme omítníky a zarovnáme omítku stahovací latí. Můžeme však rovněž vyrovnávat omítku bez použití omítníků pouze dřevěným hladítkem. Příliš rychlé vysychání omítky někdy způsobuje vznik trhlin. Je tedy nutné nanášet omítku na dobře provlhčený podklad a zajistit pozvolné vysychání. Natahujete-li v zimě, je nutné topit a současně větrat.
  3. Zaschnutí hrubé omítky: Vrstva hrubé omítky se nechá zcela vyschnout (obvykle 3 až 4 týdny). Na hrubou omítku na rákosové rohoži, dřevěném roštu či jakémkoli dalším rizikovém podkladu je dobré natáhnout jutovou tkaninu nebo perlinku. Zamezíme tím případným problémům s praskáním jemné finální omítky. Dělá se to tak, že do zavadající omítky hned po stažení latí nebo dřevěným hladítkem (vyhrubování) natáhneme jutovou tkaninu nebo perlinku a celou plochu takto vyarmované vrstvy omítky uhladíme plastovým hladítkem.
  4. Aplikace jemné omítky a finální úpravy: Finální vrstvu tvoří jemná hliněná omítka, případně lze na stěně ponechat do hladka vyhlazenou hrubou omítku a jemnou už nenanášet. Jemné hliněné štuky se nanášejí až po úplném vyschnutí hrubého podkladu. Ten před nanášením jemné omítky navlhčíme vodou a hladítkem (doporučuje se plastové z novoduru) na něj natahujeme jemnou hliněnou omítku v tloušťce do 3 mm dle použitého druhu. Finální úprava se dělá ocelovým nebo plstěným hladítkem.

Výrobce omítek Picas doporučuje techniku finální úpravy povrchu hliněných omítek, s jejíž pomocí docílíte pevné a hladké plochy bez nutnosti dalších úprav.

  • Při filcování svrchní vrstvy plstěným hladítkem se dostávají na povrch zrnka písku a vytváří strukturální povrch. Pak ovšem dochází k trvalému uvolňování kamínků a proto se filcovaný povrch fixuje nátěrem.
  • Při zahlazování omítky se na povrch dostává jíl, který utváří pevnou a hladkou plochu. Zahlazenou plochu proto není nutné dále upravovat.

První vrstva jemné hliněné omítky se nanese pomocí dřevěného nebo plastového hladítka. Tuto vrstvu uděláme co nejslabší a vyčkáme na její zavadnutí. Do omítky vtlačíme palec a pokud omítka neulpí na palci a přitom bude stále vlhká a tvárná, naneseme nerezovým hladítkem druhou vrstvu omítky tak, aby se vytvořil hladký povrch bez děr. Výstupky vzniklé tahy hladítkem nevadí. První hlazení provádíme ve chvíli, kdy je omítka zavadlá. Opět vtlačíme palec, na kterém by neměla ulpět omítka a přitom by měla být stále tvárná. Pro hlazení použijeme měkké ocelové hladítko, které položíme na hlazený povrch tak, aby se ho dotýkalo alespoň čtvrtinou své plochy. Je třeba docílit sjednocení povrchu a zatlačení případných tahů po hladítku, které vznikly při druhém natažení. Pokud se při hlazení bude v některém místě lepit omítka na hladítko, místo vynecháme a vrátíme se k němu o něco později. Při přeschnutí povrchu ho navlhčíme pomocí ručního rozprašovače. Po navlhčení vyčkáme dvě minuty, pak je možné pokračovat v práci.

Finální leštění se dělá pomocí speciálních plastových hladítek. Jako alternativa poslouží kolečko, vyrobené například odstřižením okrajů z víčka od hořčice nebo velkého balení jogurtu, na němž se otřepy po odstřižení zabrousí jemným brusným papírem. Plocha musí být zavadlá tak, aby se omítka nelepila na víčko a přitom zůstala ještě tvárná. Ve čtvrtkruhových či krouživých pohybech přeleštěte celou plochu.

Omítání dřeva a dřevocementových/OSB desek

Při omítání dřeva, dřevocementových či OSB desek je nutné vytvořit nosnou konstrukci pod omítku, která zajistí její lepší soudržnost s nenasákavým podkladem. Omítka se tedy nanáší na štukatérský rákos (palach), opět opatřený jílovým přilnavostním nátěrem nebo špricem. Na něj se aplikuje vrstva hrubé hliněné omítky s řezankou, do ní perlinka a finální vrstvu pak tvoří jemná hliněná omítka. Nosný drát rákosových stébel v rohoži by měl být pozinkovaný, ještě lepší je nerezový. Ze stejných materiálu by měl být i drát pro napínání rákosové rohože ke stěně. Rákos připevňujeme sponkami alespoň 18 mm dlouhými ve vzdálenosti maximálně 20 cm. Sponky upevňujeme od středu postupně ke konci. Tím docílíme vypnutí napínacího drátu a rákos se nebude vlnit. Na rákos naneseme přilnavostní jílový nátěr, který vytvoří spojení mezi hrubou omítkou, rákosem a OSB deskou. Poté nanášíme vrstvu hrubé hliněné omítky. Jestliže jsme použili jílový špric (doporučeno na stropy), počkáme na jeho úplné vyschnutí.

Čtěte také: článek o rákosových střechách a výstavbě na Břeclavsku

Omítání sádrokartonu

Na sádrokarton se hliněná omítka obvykle nedoporučuje, protože pomalé vysychání hrubé hliněné omítky může sádrokartonovou desku narušit. Praktické zkušenosti však ukazují, že lze na sádrokartonovou desku natáhnout tenkou vrstvu hliněného štuku za předpokladu, že se plocha sádrokartonové stěny před omítáním vyarmuje perlinkou, nataženou do lepidla.

Kde použít omítky z hlíny:

  • Hrubé hliněné omítky
  • Jemné hliněné omítky
  • Omazávky roubených a laťových konstrukcí
  • Hliněný pačok (nátěr)

Tradiční dřevěné trámové stropy a zvuková izolace

V běžné stavební praxi se setkáváme s dřevěnými trámovými stropy z období konce 19. století do 1. poloviny 20. století, většinou u obytných budov, u kterých byly nebo mají být provedeny nějaké stavební změny. Při těchto zásazích však často nejsou respektovány základní myšlenky původního technického řešení a dochází k degradaci. Tradiční dřevěné trámové stropní konstrukce prodělaly dlouhý historický vývoj, který vyvrcholil v polovině 20. století. Také v dnešní době se tento typ stropů využívá, ale od tradičního pojetí se značně odlišuje, ať už staticky optimalizovanými průřezy a řešením jejich uložení nebo novodobými stavebními materiály. Většina obytných budov postavená zejména do 1. poloviny 20. století však byla vybudována s využitím tradiční konstrukce dřevěného trámového stropu.

V praxi často dochází při rekonstrukcích ke stavebním zásahům do stropů a podlah, při kterých je nutné respektovat řadu závazných požadavků. Ačkoli sledované akustické vlastnosti vykazuje konstrukce jako celek, je třeba si uvědomit, že se jedná o spolupůsobící systém dřevěné stropní trámové konstrukce a vlastní podlahy. U každé z těchto částí navíc zásadním způsobem rozhoduje způsob provedení a uložení.

Historické aspekty zvukové izolace

Prvním normativním předpisem, který se u nás zabýval izolacemi proti zvuku, hluku a vibracím, byla již v roce 1939 českomoravská norma ČSN 1168 Podmínky pro zednické a přidružené práce pozemních staveb - Část I. Provádění prací zednických a přidružených. Pozoruhodná jsou také konkrétní schémata v čl. 280, která vymezují možné varianty průběhu akustické izolace v konstrukcích. Zde je vidět průběh kročejové izolace v tzv. plovoucí podlaze, který je zejména dle prvního obrázku prováděn beze změn až dosud. U ostatních dvou schémat je zajímavý průběh akustické izolace ve zdi.

Vrstva násypu o minimální tloušťce 8 cm byla upravena již historickými stavebními řády, a to primárně jako jedno z protipožárních opatření. Násyp musel být suchý a zdravý. Býval to většinou stavební zásyp (prohozené zbytky malty a úlomky cihel) nebo škvára, písek atd. V některých případech se lze při stavebně-technických průzkumech setkat i s hmotnými vrstvami z pálených (ev. nepálených hliněných) cihel na dřevěném záklopu, jedná se o stropní konstrukci mezi byty, nikoli o půdní prostor.

Konstrukční detaily a materiály

Záklop trámových stropů se v našich podmínkách obvykle prováděl z dřevěných prken tloušťky 2,6 cm, které byly levnější než jiné materiály, jako například sádrovice a jiné druhy desek. Podbíjení se provádělo z prken tloušťky 1,3 až 2 cm, které měly šířku 10 až 12 cm, aby se rákosové omítky nebortily. Správné uložení zhlaví stropních trámů vypadalo tak, že se zhlaví podkládalo impregnovanou dřevěnou destičkou tloušťky 3 až 4 cm a jinak byla ponechána okolo zhlaví vzduchová izolační mezera tloušťky 3 až 5 cm.

U řešení podlah se jako akustické izolace v 1. pol. 20. století používaly, mimo tradiční násypy na stropních konstrukcích, především materiály na bázi rostlinných vláken, juty, rašeliny nebo tvrzené plsti z vlněných vláken, často pojených asfaltem. Tradičním historickým materiálem pak byl korek, většinou ve formě lisované drti s asfaltovým pojivem. Výroba akustických izolací ze skelné a struskové vlny se v prostředí České republiky začala uplatňovat teprve ke konci 2. poloviny 20. století.

Technické parametry a aplikace omítek

Spotřeba jádrové omítky a zdicí malty - HRUBÁ je 18 kg/m2 při tloušťce. Vydatnost je 27,7 m2 při tloušťce.

Jádrová omítka a zdicí malta - HRUBÁ se může mísit pomocí ručního elektrického mísidla nebo ve standardní stavební bubnové míchačce, případně pomocí omítacího stroje. Do směsi se přidá odpovídající množství vody. Je nedoporučováno dodatečně přidávat pojivo, kamenivo, či jiné směsi a přísady, než udává výrobce. Teplota vzduchu a podkladu, během zpracování a vysychání nesmí klesnout pod 5°C (přímé vyhřívání omítky není dovoleno). V případě nenasákavého podkladu (např. lepidlo, cement) je nutné dodržet opatření proti pronikání alkálií na povrch hliněných omítek. Technické parametry jsou stanoveny při normálních podmínkách - teplota 20±2 °C a relativní vlhkosti vzduchu 65±5 %. Instrukce a informace obsažené v tomto technickém listu jsou výsledkem našich zkušeností a zkoušek. Různorodost materiálů, podkladů a jejich možných kombinací a způsobů aplikací je nesmírně vysoká a není možné dosáhnout jejich úplný popis.

Picas prodává různé typy omítek i ve vacích o hmotnosti 500 kilogramů.

tags: #rakosove #omitky #hmotnost

Oblíbené příspěvky: