Snížení obrubníku v místech přechodů a přístupné prostředí

Základní podmínkou aktivního zapojení člověka do života společnosti je přístupnost prostranství a staveb, jejich užívání a možnost se v nich volně pohybovat. Jde o naplnění práva na svobodu pohybu v nejširším slova smyslu. Toto právo je u občanů se zdravotním postižením omezováno architektonickými, dopravními a informačními bariérami, jejichž existence je v řadě případů zcela neopodstatněná. Jejich odstranění vede k celkové humanizaci prostředí pro všechny občany.

Legislativní rámec a normy pro bezbariérovost

S účinností nového stavebního zákona č. 283/2021 Sb. došlo ke zrušení vyhlášky č. 398/2009 Sb. Pojem bezbariérové užívání staveb je stavebním zákonem č. 283/2021 Sb. rušen a v § 13 písm. Přístupnost je podle ustanovení § 145 odst. 1 písm. e) jedním ze základních požadavků na stavby. Podrobné požadavky na přístupnost stanoví vyhláška č. 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu, která se v § 29 odst.

ČSN 73 4001 platí pro navrhování přístupnosti a bezbariérového užívání nových pozemních staveb a staveb dopravní infrastruktury, změny záměru před jeho dokončením, změny dokončené stavby v zastavěném území, v zastavitelných plochách v návaznosti na předpokládané výstavbě. Norma platí pro stavby občanského vybavení, stavby pro bydlení, stavby pro výkon práce, komunikace pro pěší a veřejná prostranství. Norma neplatí pro stavby rodinných domů a stavby pro rodinnou rekreaci včetně přístupů k nim.

Základním předpisem upravujícím otázky odstraňování architektonických a dopravních bariér je stavební zákon č. 183/2006 Sb., který v § 2, odst. (2), písm. e) bezbariérové užívání staveb staví na úroveň obecných požadavků na výstavbu, jejichž právní rámec je založen v § 169, odst. „Právnické osoby, fyzické osoby a příslušné orgány veřejné správy jsou povinny při územně plánovací a projektové činnosti, při povolování, provádění, užívání a odstraňování staveb respektovat záměry územního plánování a obecné požadavky na výstavbu stanovené prováděcími právními předpisy.“

Detailní řešení všech staveb z hlediska jejich bezbariérové přístupnosti a užívání je v prováděcím předpise stavebního zákona, a to ve vyhlášce č. Tato řešení musí být srozumitelně vyjádřena v projektové dokumentaci, aby mohla být následně kontrolována v textové a výkresové části.

Čtěte také: Pravidla STK

Nutno zdůraznit, že v ČR pro navrhování, provádění a povolování požadavků na bezbariérové užívání staveb platí stavební zákon, jeho prováděcí vyhlášky a příslušné české technické normy. V říjnu 2013 vstoupila v platnost ČSN P ISO 21542 Pozemní stavby - Přístupnost a využitelnost vybudovaného prostředí. Tato předběžná norma je českou verzí mezinárodní normy ISO 21542:2011 a je určena k ověření. V srpnu 2021 byla do českého normového prostředí přijata další mezinárodní norma ČSN EN 17210 Přístupnost a využitelnost zastavěného prostředí - Funkční požadavky a v návaznosti na tuto normu v říjnu 2021 technické normalizační informace TNI CEN TR 17621 Přístupnost a využitelnost zastavěného prostředí - Technické prováděcí požadavky a specifikace a TNI CEN TR 17622 Přístupnost a využitelnost zastavěného prostředí - Posouzení shody.

Přístupné prostředí a jeho význam

Všeobecně stále přetrvává mylný názor, že bezbariérové řešení staveb a veřejných prostranství se vztahuje jen na trvale zdravotně postižené, a to o osoby na vozíku, neslyšící a nevidomé. Ve skutečnosti se bezbariérovost týká mnohem širšího okruhu osob s ostatními vážnými pohybovými postiženími a omezeními, jako jsou malé děti, lidé s kočárky, cestující se zavazadly, senioři se sníženou pohyblivostí, schopností rychlé reakce a odhadu situace, osoby postižené dočasně vlivem úrazu, či lidé malého nebo nadměrného vzrůstu.

Pojem „bezbariérovost“ je mnohdy chápán jako úprava umožňující pohyb a manipulaci vozíčkáře. Jde o mylné chápání tohoto problému. Termín handicap není myšlen pouze pro těžké tělesné či smyslové postižení. Pojmem handicap je obecně myšlena ztráta nebo omezení příležitostí, ať už se jedná o zdravotně postižené, starší osoby, dočasně postižené vlivem úrazu, nebo o osoby s nadměrnými lidskými proporcemi. Proto je daleko výstižnější pracovat s pojmem „přístupné prostředí“, které již samo o sobě navozuje představu vstřícného prostředí pro každého, bez rozdílu věku či zdravotního postižení. Takto můžeme předejít dalším novým bariérám, které znemožňují plnohodnotné užití veřejných prostor, areálů, jednotlivých staveb a jejich vnitřních prostor. každý má právo na život, práci a odpočinek v bezpečném prostředí.

Při vytváření přístupného prostředí nesmíme opomenout také na vztahy mezi jednotlivými prvky tohoto prostředí. Příkladem mohou být dopravní stavby - vztah dopravního prostředku a dopravní cesty, nejčastěji vazby mezi plochou nástupiště, skříní vozidla a podlahou vstupu do dopravního prostředku. Jedním z velkých problémů bránících v samostatném pohybu zdravotně postižených občanů jsou architektonické a dopravní bariéry.

Specifické potřeby různých skupin

Omezená schopnost pohybu a orientace je široký pojem pro stanovení jednotných požadavků samostatného a bezpečného pohybu. Příkladem jsou osoby na vozíku pro invalidy a vážným pohybovým postižením, např. osoby s berlemi či francouzskými holemi. Pro jejich snadný pohyb je nezbytné eliminovat nebo zajistit možnost překonání rozdílů ve výškových úrovních. Výškové rozdíly a délkové mezery, které mohou být snadno překonatelné ostatními uživateli, musí být v co největší míře minimalizovány.

Čtěte také: betonování obrubníků od A do Z

Při vytváření vnějšího prostředí musíme vzít také v úvahu stále se zvyšující počet elektrických vozíků, které oproti ručním vozíkům snižují schopnost překonat horizontální a vertikální proluky. Návrh optimálního prostředí pro pohybově postižené osoby vychází z prostorových nároků lidí pohybujících se na invalidním vozíku a z jeho rozměrových parametrů. Minimální manévrovací plocha pro vozík je 1 500 x 1 200 mm, což umožní otočení o 180°. Vlastní návrh musí vycházet z možností otočení vozíku o 360° s odpovídající plochou 1 500 x 1 500 mm.

Výškové umístění mobiliáře a jiných ovládaných prvků je odvozeno od možností čelního nebo bočního přístupu osoby na vozíku. Často opomíjeným faktem umístění různých ovládacích prvků je dosahová vzdálenost, která je nejvýše 1 200 mm od úrovně podlahy. Děti na vozíku jsou zcela opomíjenou skupinou všech návrhů a realizací. Vzhledem k jejich vzrůstu jsou dosahové vzdálenosti zcela odlišné než u dospělých osob.

Pro snadný provoz je optimální šířka 1 200 mm. Minimální průchozí šířka 900 mm pro osobu na vozíku je identická také pro osoby chodící o holích, pomocí chodítka nebo pro osoby s dětským kočárkem.

Osoby s úplnou ztrátou zraku potřebují pro zajištění samostatného a bezpečného pohybu a prostorové orientace srozumitelně a jednoznačně (technikou slepecké hole) identifikovat hmatové prvky a značení, trasování vycházející z prvků a jejich vazeb zjistitelných hmatem a akustické informace. Pohyb nevidomého je závislý na možnosti získáváním srozumitelných a správně řazených hmatových informací, jejich soustřeďování do tras s identifikací nebezpečných, nepřístupných a orientačně důležitých míst. Pro osobu chodící se slepeckou holí je potřebný pruh při krátkodobém zúžení nejméně 900 mm, optimálně 1 200 mm.

Pro bezpečný pohyb osob s úplnou i částečnou ztrátou sluchu jsou nutné vizuálně sdělené informace. Pro starší osoby nabývá na významu přístupnost a dosažení cíle pomocí chůze. Tato skupina není schopna ujít vzdálenost 350-450 m bez zastávky, což je nutné respektovat při návrhu bezbariérových pěších tras a vhodném umístění mobiliáře (lavičky). Značný problém pro chůzi starších lidí představují výškové rozdíly. Při překonání těchto rozdílů je nutné zajistit různá opatření ke snížení únavy a nesnází použitím podpory, např. zábradlí, madla, podesty apod.

Čtěte také: Snížení obrubníků a související technické předpisy

Hmatové úpravy a jejich řešení

Pro samostatný pohyb osob se zrakovým postižením musí mít prvky vnímatelné slepeckou holí a nášlapem zajištěny hmatový kontrast vůči okolí a správně materiálově řešeny. Výrobky pro vytvoření těchto prvků pro samostatný pohyb osob se zrakovým postižením nelze na určených stavbách použít k jinému účelu. Zvláště u komunikací pro pěší je nutno používat ty materiály, které jsou v souladu s Nařízením vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky (Příloha č. 2, bod 12).

Typy a požadavky na dlažbu

• Betonová dlažba: tl. s výstupky o rozměrech 25 x 25 mm, 20 x 20 mm a 40 x 40 mm s max.
• Dlažba z umělého kamene: tl.
• Plastické pásy: Pro signální, varovné a hmatné pásy, s vyztuženými výstupky pravidelného tvaru podle nařízení vlády č. 163/2002 Sb.

Jednou ze sledovaných vlastností těchto výrobků je tvarové řešení hmatné dlažby. Reliéfní povrch s max. Šířka lemovacího pásu musí být min. 250 mm.

Dlažební prvky rovinné, bez výstupků a reliéfu, lemující signální, vodicí, varovný a hmatný pás, obdélníkového nebo čtvercového tvaru (bez zkosené hrany, uložené se šířkou spár max. počet spár mezi dlažebními prvky v délce 1 m lemujícího pásu je max. počet spár mezi dlažebními prvky na šířku 250 mm lemujícího pásu je max. Tento požadavek splňují například rovinné dlaždice o rozměrech 200 x 200 mm, 250 x 250 mm bez sražené hrany.

Dlažební prvky s výrazně hmatově (vnímatelným slepeckou holí a nášlapem) odlišným povrchem od okolní dlažby, obdélníkového tvaru (doporučený minimální rozměr 150 x 200 mm) bez zkosené hrany, uložené s šířkou spár max. Šířka lemovacího pásu musí být min. 250 mm (pozn. v nových OTP bude min. 300 mm). Povrch musí být rovinný, bez výstupků, drážek a podobných tvarových úprav.

Signální a varovné pásy

Dlažba na hmatové prvky musí být certifikovaná! Dlažba přilehlá k dlažbě reliéfní (certifikované, s platným stavebně technickým osvědčením) musí zajistit hmatový a barevný kontrast (ten s přihlédnutím k potřebám památkové péče, ale nesmí snižovat bezpečnost chodců nebo prvky nepoužít - viz vyjádření MMR a NPU).

Dlažba lemující prvek reliéfní (v šířce min. 250 mm) musí mít rovinný povrch s dlažebními prvky bez sražené hrany, spáry maximální šíře 4 mm, počet spár mezi dlažebními prvky na délku 1 metru pásu lemujícího hmatový prvek maximálně 5 ks, počet spár mezi dlažebními prvky na šířku lemujícího pásu maximálně 1 ks (tj. minimální vzdálenost spár musí být 200 mm a větší v obou směrech). Navádění na přechod nebo místo pro přecházení zajišťuje tzn. "signální pás" z vyhl. 398/2009 Sb.

„Povrch plochy do vzdálenosti nejméně 250 mm od tohoto pásu musí být rovinný při dodržení požadavku na protiskluzné vlastnosti a musí být vůči signálnímu pásu vizuálně kontrastní (tzn. zajištěn i hmatový kontrast). V místě, kde se spojují dvě trasy signálních pásů, musí být signální pásy přerušeny v délce odpovídající jejich šířce.“ Osa signálního pásu a osa dopravního značení V7 ("zebry") musí být buď totožné nebo spolu rovnoběžné. Od hrany signálního pásu na obě strany nesmí být žádná překážka. Legislativa to zakazuje a chodec to nečeká ani neočekává (viz výuka prostorové orientace).

Pro chodce hranici komunikace pro pěší (bezpečné) a pojížděné komunikace zajišťuje tzn. "varovný pás" z vyhl. č. 398/2009 Sb. „Na chodníku s šířkou méně než 2400 mm, na kterém nelze vytvořit přesah na obou stranách, musí být signální pás veden na straně u přirozené vodicí linie a přesah varovného pásu se pak zřizuje pouze na jedné straně. Snížený obrubník s výškou menší než 80 mm nad pojížděným pásem nebo s příčným sklonem menším než 1:2,5 (40,0 %) musí být opatřen varovným pásem.“

Pro chodce se zrakovým postižením je to jediná informace, proto musí být vždy pravdivá a jednoznačná. Nesmí se lišit s informací pro jiné skupiny učastníků silničního provozu. V případě, že se například zkrátí přechod tzn. dopravní značení V7 "zebra", prodlouží se (rozšíří se) chodník, tzn. komunikace pro pěší, musí se prodloužit i signální pás a varovný pás posunout na novou pozici. V žádném případě se nesmí ponechávat varovné pásy a při změnách přidávat další.

U míst pro přecházení nebo přecházení tramvajové trati (kde chodec nemá přednost) se signální pás odsazuje od varovného pásu 0,30 - 0,50 m. Odsazení 0,30 je nepřekročitelná minimální vzdálenost rozlišitelná holí (optimálně doporučeno vzhledem s ohledem na bezpečnosti je 0,50 m).

U přechodů delších než 8 m, přechodů v šikmém směru a přechodů v oblouku menším než 12 m nebo když signální pás nesplňuje požadavek na potřebnou délku zajišťující směrovost (tzn. dl. menší než 1,50 m), tak se přechod vybavuje zvláštní formou umělé vodicí linie tzv. vodicím pásem přechodu. Ten musí mít šířku 0,55 m a skládá se z 2 x 3 nebo z 2 x 2 pásků (výšky 4 mm) po celou dobu své životnosti.

Dopravní bariéry a přechody

Dopravní bariéry, bariéry v dopravních stavbách (pozemních komunikací a veřejných prostranství) společně s nevyhovujícím řešením dopravních prostředků, jsou jednou z nejzávažnějších překážek, bránících pohybu zdravotně postižených.

Místa, která jsou pro přecházení pouze stavebně uzpůsobena (např. snížený obrubník bez bílých pruhů), jsou v Mostě častá. Zde se pravidla hry mění. „Před vstupem na vozovku se musí chodec přesvědčit, zda může přejít. V tomto místě nesmí ohrozit sebe, ale ani řidiče. Oční kontakt: Než vstoupíte do vozovky, podívejte se řidiči do očí.“

Příklady dobrých a chybných řešení

Při přístupu k přechodu je chodci zatajeno křížení, odbočení signálních pásů (nedodržení vyhl. 398/2009 Sb.). Signální pás navádí a říká, zde je přechod pro chodce. Přechod zde ve skutečnosti ale není! Na druhé straně, křížení SP - tentýž problém, signální pás jde mimo osu dopravního značení V7 ("zebry"), navíc v nebezpečnější variantě, v úhlu do křížení komunikací. Sumárně: křižovatka není bezpečně použitelná, neodpovídá legislativě a přesto existuje.

Mezi chybná řešení patří například signální pás navádějící velmi nebezpečně do vozovky (pod kola aut), mimo vodorovné značení přechodu. Také signální a varovný pás není proveden z certifikovaného materiálu a chybí hmatový kontrast (chybné řešení i podle legislativy platné v době realizace stavby). Dále místo pro přecházení, kde signální pás má nedostatečné odsazení od varovného pásu, zde pouze 250 mm, požadováno min. 300 mm, uživatelsky se doporučuje opt. 500 mm.

Správné řešení přechodu plně dodržuje požadavky vyhlášky č. 398/2009 Sb. V případě, že se jedná o přístup na přechod se světelnou signalizací je naopak požadováno a je nutné, aby sloupek SSZ na hranici signálního (ideálně v jeho ose) a varovného pásu byl.

Přístupnost zastávek

Při navrhování autobusových a trolejbusových zastávek je často výška nástupiště menší než 160 cm, viz ČSN 73 4001, odst. 8.7.1. Často není popsán kontrastní pás umisťovaný u hrany zastávkového obrubníku. Je třeba popsat, že se neprovádí žádné hmatové úpravy, pouze se podél hrany nástupiště umisťuje vizuálně kontrastní pás tak, aby spolu s obrubou tvořil bezpečnostní odstup v šíři 0,5m (kontrastní pás musí být zároveň v šíři min. 0,2m). Plocha nástupiště navazující na kontrastní pás musí být v šíři min. 0,60 m v jedné barvě bez vzoru, viz. obr. D.6 ČSN 73 6425-1. Protilehlé zastávky často nejsou propojeny přechodem pro chodce případně místem pro přecházení, u kterých jsou splněny rozhledy.

tags: #snizeni #obrubniku #v #miste #prechodu

Oblíbené příspěvky:

• moderní cihelné systémy
• Průvodce instalací pračky
• Jak vybrat prostěradlo na masážní prkno?
• Jak správně navrhnout sklon pro Onduline krytinu?
• výhody a použití ochranných profilů na rohy