Střechy u roubených a srubových staveb: Typy, materiály a konstrukce

Masové rozšíření srubových staveb mělo v historii své jednoduché opodstatnění, a tím byla regionální dostupnost materiálu. Dnes je situace naprosto odlišná. Zcela v jiných dimenzích se pohybují schopnosti zásahových jednotek hasičů. Nejen, že dojezdové časy jsou maximálně v řádu několika desítek minut, ale i vybavení hasičů umožňuje účinný boj proti tomuto živlu. Požadavek požární odolnosti staveb dnes určujeme v minutách (přízemní stěna dvoupodlažního rodinného domu 45 minut), ale pro srubové konstrukce by mohla být bez problémů klasifikována v celých hodinách. Velmi zjednodušeně můžeme určit rychlost odhořívání dřeva pomocí jednoduchého pravidla. Jeden milimetr dřeva odhořívá přibližně jednu minutu a více.

Charakteristika srubových a roubených staveb

Základním konstrukčním prvkem srubů je kulatina, nebo masivní hranol. Podle toho pak můžeme rozlišovat mezi sruby a roubenkami. Zatímco například v Kanadě je typickým stavebním prvkem právě kulatina, v našem prostředí jsou typické stavby z hraněných prvků - roubenky.

Sruby

Původní a na první pohled přirozenější je kulatina získaná pouhým odkorněním klád, která je základní podmínkou zajišťující ochranu dřeva před napadením biologickými škůdci. Sbíhavost klád se kompenzuje střídavým ukládáním horního (menšího) a dolního (většího) průřezu nad sebe. Přesahy klád (zhlaví) typické pro kanadské sruby plní v konstrukci důležitou roli, protože zabraňují „rozvalení" stavby. Klády jsou v rozích spojovány různým spoji, které stavbu drží pohromadě. Tyto sruby se staví jak klasickou staveništní technologií, kde se veškerý materiál opracovává přímo na staveništi, tak i kompletní formou prefabrikace. Obdobou srubů z rostlých klád jsou sruby konstruované z frézované kulatiny, která má po celé délce stejný průřez. Takto opracované stavební prvky jsou předurčeny k efektivní prefabrikaci, protože s nimi dokáží zacházet automatizovaná dřevoobráběcí centra. Stavbám z této kulatiny však chybí jakési kouzlo originality. Řada odborníků tvrdí, že přirozený, původní povrch pouze odkorněného kmene má lepší životnost než kmen ofrézovaný.

Srubem rozumíme dřevostavbu z masivních odkorněných klád či prizem (kláda seřízlá či otesaná ze dvou bočních stran), které jsou v rozích do sebe zatesané sedlovými spoji, přes které klády pokračují a vyčnívají ven ze srubové stěny. Podélné mezery mezi kládami se obvykle řeší vydlabáním drážky v horní kládě. U srubového spoje mají jednotlivé klády podélně vyfrézovanou drážku, která má menší poloměr než kláda pod ní. Mezi kládami tak vzniká malý dutý prostor, který se vyplňuje tepelnou izolací (ovčí vlnou, orsilem, …). Klády se proto nedotýkají v přímce, nýbrž plochou, která je vyplněna tepelnou izolací a dosedají na sebe dvěma přímkami. Horní kláda vždy kopíruje nerovnosti klády spodní, čili spoje dokonale těsní. Jednotlivé stěny srubové stavby musí být zajištěny proti vodorovnému posunu, a tak jsou v rozích jednotlivé trámy spojovány masivními hřeby, nebo dřevěnými kolíky.

Roubenky

V České republice jsou historicky původní především sruby z hraněných prvků - roubenky. Dříve ručně tesané, dnes řezané hranoly jsou v rozích nejčastěji spojovány „na rybinu". Přesahy (jako v případě kulatiny) nejsou v tomto případě potřeba. I v tomto případě pronikla do opracování dřevěných prvků prefabrikace, která se v současné době přesouvá především do hal s automatickými dřevoobráběcími centry.

Čtěte také: Výhody valbové střechy

Tradiční roubenka je tvořena kládami opracovanými na hranoly, které jsou spojované v rozích takzvaně na rybinu (rohovou vazbou bez přesahu). Mezi hranoly se dříve kladla vycpávka (izolace z mechu a jílu), dnes se spáry utěsňují moderními materiály. Materiál pro konstrukci roubenek jsou konstruované z vysušeného, hoblovaného smrkového dřeva. Neprobíhá u nich na rozdíl od srubů dlouhodobý proces vysychání a „pracování“ stavební konstrukce. Roubenky jsou uvnitř útulné, komfortní a mají dobré tepelně izolační vlastnosti. Ideálně splňují podmínky tradičního, ale zároveň i moderního bydlení. Navíc je poměrně rychlá i jejich výstavba a velice dlouhá životnost, což dokazují dřevostavby, které přežívají už několik století. Při výstavbě roubenek je ohromnou výhodou výstavba suchou cestou - bez potřeby mokrých procesů a vysychání stavby. Dům je možné obydlit ihned po dokončení stavebních prací a vnitřních úprav povrchů. Jednotlivé konstrukční díly jsou předem připraveny a poté až smontovány na staveništi na základovou desku.

Roubené konstrukce byly na stavbách užívány souběžně s dalšími konstrukčními postupy. Nejstarší roubené konstrukce jsou provedeny z tzv. kuláčů, tj. prvků kruhového profilu. Opracování se omezuje pouze na staticky nezbytné spojení na nároží, pro které jsou charakteristické často konstrukčně nezbytné přesahy. Z území České republiky pocházejí první doklady roubené konstrukce z 8. století, ještě jako součást polozemnice. Slovanský srub byl rekonstruován v archeologickém skanzenu Březno u Loun. Roubené stavby jsou doloženy zejména na hradištích, tedy v prostředí nejvyšších společenských vrstev. Ve venkovském prostředí jsou takto staré doklady zcela fragmentární. Spolehlivé doklady poskytuje zejména středověká ikonografie. Výhodou roubených staveb kromě obnovitelné suroviny byly zejména dobré tepelně-izolační vlastnosti, nevýhodou riziko napadení dřevokaznými houbami a zejména hořlavost.

Na roubení domu nebo jiné stavby se v České republice používalo především rovné jehličnaté dřevo, stejně jako v ostatních zemích využívajících pro stavby tuto prastarou stavební techniku (Severské státy, Baltické státy, Rusko, Alpy, Balkán atd.). Souviselo to především s přirozenou skladbou lesů a klimatickými podmínkami, určovanými kontinentálním podnebním pásmem oproti pásmu mírně teplému s převahou listnatých stromů. Použití dřeva na roubené domy ovšem záviselo i na jeho dostupnosti v konkrétní lokalitě, proto se rovněž i na našem území setkáváme se stavbami roubenými z listnatého dřeva. Lokalita i druh stavby měl rovněž vliv na použitou konstrukci roubení.

Rozdíly a podobnosti roubenek a srubů

Stavíme v zásadě tři typy dřevostaveb - sendvičové montované konstrukce, roubenky a sruby. A právě roubenky a sruby jsou si v mnoha ohledech podobné, ale pozor - s tím, jak je dnes chápán pojem dřevostavba, nemají vůbec nic společného. Takto jsou chápány právě montované sendvičové konstrukce, které na první pohled nerozeznáme od zděných domů.

Obvodové stěny srubů a roubenek jsou tvořené pouze dřevěnými kládami (sruby) či hranoly (roubenky). Tyto stavby nemají kromě laku, vosku, oleje, nebo jiné ochrany žádné omítky, zvenčí ani zevnitř. Zcela nejproblematičtější na provedení jsou ze všech typů dřevostaveb srubové stěny, ovšem jsou také řazené mezi nejhezčí.

Čtěte také: OSB desky: Ideální pro vaši střechu?

Střechy a jejich konstrukce

Zastřešení roubených staveb tvořila zpravidla sedlová střecha, případně zčásti nebo zcela zvalbená a určená pro doškovou krytinu. K roubenkám v našich končinách tradičně patří sedlová střecha. „Ve zdejším kraji najdete na roubenkách spíš menší špičaté vikýře, ale já se rozhodl pro velký pultový vikýř, který je jinak doma spíše na východě Krkonoš nebo na velkých horských boudách. Neuvěřitelně se tím rozšíří obytný prostor, protože se v podkroví zmenší podíl šikmých stěn,“ vysvětluje majitel roubenky pan Fröhlich. „Dříve jsme při konstrukci krovů používali jen dřevěnou šablonu, dnes už všechno počítáme podle Pythagorovy věty,“ svěřil se nám pan Prokůpek. A pokračuje: „Stavba krovů začala přípravou a kompletací materiálu. Potom jsme nahoru vytáhli pozednice a přitloukli je ke stropním trámům. Během pár dnů bude vnější povrch střechy pobit prkny a dehtovým papírem, který bude přitlučen přes kousky latí, aby ho neserval vítr.

Střešní konstrukce roubenek od společnosti MORAVIA WOOD je z hoblovaných vazníků a nepohledových krokví včetně pohledového dřevěného obkladu jen na přesazích střechy, spodní vnitřní fólie, latí a kontralatí. K dodávce roubenky je možné přiobjednat další izolace - izolace obvodových stěn, stropu, příček a střechy.

Tříplášťová střecha

„Mým záměrem bylo, aby se podkroví v létě nepřehřívalo a v zimě nevymrzalo. Proto ta tříplášťová střecha. Myslím si, že nic lepšího dnes není. Díky dvěma mezerám, kterými do pláště střechy proudí vzduch, je teplo a vlhko z vnitřku střechy odváděno. Jako třešničku na dortu jsem si vybral Drdlíkův dřevěný šindel DDS II od firmy Regra Plast. Trojplášťová střecha roubenky vznikala takto: na krokve se pomocí nastřelovacích spon přidělala kontaktní difuzní fólie Jutadach 150, na ni se přidělaly latě a na ně pak plné bednění střechy. Tím vznikla první provětrávací mezera střechy. Než se na jaře pokrývači pustí do práce, je třeba z podbití střechy prozatímní lepenku strhnout a nahradit ji vysoce difuzní pojistnou hydroizolací Jutadach super 210. Plastové šindele pokládal na střechu pan Roman Valenta, protože stavebník chtěl zkušeného pokrývače, který má s tímto typem krytiny zkušenosti. Šindele se přibíjejí na latě měděnými hřebíky, přičemž na 1 m2 je potřeba ručně natlouct 40 hřebíků. Nejkomplikovanější na pokládce šindele na roubence bylo vyskládat úžlabí a zhotovit přechod na strmé boky rizoletu vikýře, protože tato místa jsou citlivá na průnik větrem hnané dešťové vody a v zimním období na vodu z odtávajícího sněhu. Zhotovení kompletní 190 m2 tříplášťové střechy včetně krytiny trvalo dvěma lidem pět týdnů.

Izolace roubených a srubových staveb

Z historického pohledu je dřevo zajímavý tepelný izolant, ale v současném kontextu tomu tak již není. Ke splnění legislativních požadavků je však třeba posuzovat stavbu jako celek a maximálně omezit ztráty tepla, využívat moderní technologie s vysokou účinností a případně integrovat dostupné obnovitelné zdroje (například energii získanou z okolního prostředí nebo ze slunce). Aby byly splněny požadavky Průkazu energetické náročnosti budovy (PENB), který je od letošního roku povinným dokladem každé novostavby nebo prodávaného staršího domu, je třeba navrhnout optimální způsob vytápění, větrání či další technologie spojené s výrobou energie.

Uživatelský komfort srubů a roubenek je dán už jen samotným přírodním dřevem, které je příjemné na pohled i dotek. Přestože dřevo nedokáže dostatečně akumulovat teplo, hřeje už jen na pohled a zároveň je výborným tepelným izolantem. Stavba navíc není vyloženě hermeticky uzavřena (na rozdíl od pasivních domů, u kterých je požadována vzduchotěsnost). Roubenky proto přirozeně dýchají a udržují si uvnitř příjemné mikroklima.

Čtěte také: Více o dřevěných konstrukcích střech

U nových srubových staveb je nutné splnit všechny novodobé stavební standardy a normy. Proto je nutné stěny domu dodatečně zateplit. Toho se docílí přídavnou vrstvou izolace a falešným vnějším roubením, které má za účel zachovat vnější estetiku objektu. Tyto dodatečné izolace k jinak plně funkčním roubeným stavbám považuji za jeden z nich. Je sice pravda, že zvýšíte tepelný standard budovy a tím teoreticky ušetříte na vytápění. Nikde se však technologické firmy nezmiňují o prokazatelně jasných negativech tohoto řešení.

Vnější obvodové stěny roubenek od společnosti MORAVIA WOOD jsou konstruované z masivních, jednostranně pohledových hranolů o tloušťce 68 nebo 92 mm. Hranoly jsou zabezpečené proti deformaci dřevěnými kolíky a závitovými tyčemi. Mezi dva masivní hranoly tloušťky 92 + 44 mm je vytvořen prostor pro tepelnou izolaci. Ta může být z minerální vlny, nebo je použita naprostá novinka - sypaný korek, který pomůže vytvořit dokonalý difúzně otevřený systém. Nahromaděná vlhkost opouští místnost společně s vydýchaným vzduchem, který je nahrazován stejným množstvím vzduchu čerstvého, suchého.

Tepelná izolace se ve srubových a roubených konstrukcích používá k zaizolování podélné drážky na vodorovném styku dvou klád a rohových spojů. Úzké tmavé proužky na krajích podélné drážky jsou těsnící pásky, které jsou schopny stlačení a opětovného nabytí objemu (tzv. paměťové pásky). Tyto paměťové pásky po přiklopení klád či trámů na sebe zaručí, že podélné drážky vyplněné izolací budou vzduchotěsné, neprofouknou. Při silnějším větru a netěsnostech na styku dvou klád či trámů se totiž může stát, že izolace profoukne a snižuje tím tepelný komfort uvnitř stavby. Ve výjimečných případech se celá vnitřní strana roubené či srubové stěny izoluje dodatečnou izolací a následně překryje pohledovým materiálem (palubky, sádrokarton,...). Ztratí se tím ovšem jednak jedinečnost přírodní roubené či srubové pohledové stěny, a navíc se tím zabrání volnému prostupu pachů a mikroskopických částic masivní dřevěnou stěnou, který činí prostředí srubového domu velmi zdravé pro bydlení (vhodné zejména pro alergiky).

Použitelnost různých tepelných izolací

Přírodní izolace

Ovčí vlna, lněná izolace, konopná izolace,... Přírodní izolace jsou vhodné zejména proto, že jsou zdraví neškodné (oproti různým syntetickým, minerálním či skelným izolacím, viz dále). Většina přírodních izolací též umí absorbovat určité množství vlhkosti a neztrácí tím na svých izolačních schopnostech (ovčí vlna například dokáže absorbovat vlhkost ve výši až 30% své hmotnosti). A množství vlhkosti se ve srubové či roubené stěně vzhledem k venkovním a vnitřním podmínkám neustále mění. Výbornou izolací je například i obyčejný mech (v Norsku se používá výhradně rašeliník). Dle srovnávacích výzkumů kvality různých tepelných izolací je několik druhů mechů na předních místech žebříčku! V našich stavbách používáme výhradně přírodní izolace (kromě mechu, kterého je třeba veliké množství, což je v našich podmínkách neúnosné).

Vlastnosti korkové izolace:

  • Vynikající tepelná izolace, která dýchá.
  • Výborná zvuková izolace - možnost použití ve vnitřních příčkách staveb.
  • Automatická regulace rovnováhy tlaku páry.
  • Stabilita objemu při vysokých i velmi nízkých teplotách.
  • Nízká nasákavost.
  • Vysoká odolnost proti chemickým látkám.
  • Nenapadnutelnost parazity, hmyzem, mikroorganismy.
  • Korek nepohlcuje prach - proto nezpůsobuje alergie.
  • Odolnost proti ohni.
  • Možnost současně stavět a zateplovat (nemusí se dodatečně zateplovat).
  • Malá náročnost při práci s korkem.

Minerální či skelná vata

Jde dnes o nejvyužívanější tepelnou izolaci. Mnoho výrobců ji používá i pro izolování roubenek či srubů. Technicky vzato funguje spolehlivě i ve dřevostavbách. Avšak drobné částečky, které se z minerálních či skelných vln uvolňují, značně dráždí plíce a způsobují dušnost. A neboť izolace není v masivní roubené či srubové stěně neprodyšně uzavřena, nedoporučujeme ji.

Polyuretanová pěna

Dnes už naštěstí méně používaná izolace pro masivní dřevostavby. Je krajně nevhodná, neboť po vytvrdnutí již nemění svůj objem a po čase má sklon se drolit. Oproti ní dřevo v závislosti na venkovní a vnitřní vlhkosti svůj objem neustále mění. Polyuretanová pěna tak nikdy nevyplní celý prostor, který potřebujeme zaizolovat a může tudíž snadno profouknout a promrzat.

Tepelně-izolační vlastnosti roubenek a srubů

Dřevo je tepelný izolant. Odráží tedy teplo zpět do místnosti a má zanedbatelnou schopnost akumulace. Pro vytopení srubové chaty, například 7x5m, z masivních trámů tudíž stačí jen malá kamínka. Z důvodu výše zmíněných akumulačních vlastností srubové stěny je výhodné umístit do vnitřní části domu prvek akumulace schopný, jako například zděnou příčku, kachlová kamna, zděnou pec, apod.

Českým normám vyhovuje roubená či srubová stěna o tloušťce 30-35 cm. Vzhledem k postupnému vysychání dřevostavby je však požadovaný tepelný komfort dosažen již při menších tloušťkách srubových a roubených stěn. Převážná většina starých i nových srubových domů v Norsku má tloušťku masivní dřevěné stěny jen 20cm, bez dodatečného zaizolování zevnitř. A přitom na většině norského území nejsou zimní teploty pod -30°C žádnou výjimkou. Důležitá je těsnost všech tesařských spojů a podélné vodorovné drážky na styku trámů či klád ve stěně. K největším tepelným ztrátám dochází právě tzv. "tepelnými mosty", tj. místy, která mají oproti ostatním částem domu výrazně nižší tepelně-izolační schopnosti.

Sedání a údržba

Každý srub či roubenka si "sedá". A to vlivem přirozeného sesychání dřeva a vlivem "stlačení" stavby vlastní vahou. Každý z obou jmenovaných vlivů se podílí na "sednutí" stavby hodnotou maximálně 3cm/1m výšky srubové či roubené stěny. Ve svém součtu tedy dávají konečnou hodnotu maximálního „sednutí“ stavby: o 6cm/1m výšky srubové stěny. U roubenek pak můžeme počítat o něco méně, neboť rybiny v rozích nedovolí přílišnému sednutí vlivem "stlačení" stavby vlastní vahou. K největšímu sedání dochází během prvních 2 let od zatížení stavby střechou, přičemž následujících 3-5 let může stavba dále „pracovat“, snižovat se.

Z výše uvedených zákonitostí vyplývá, že k potížím bude docházet na styku srubové či roubené stěny, která si sedá, a těch částí stavby, které si nesedají (okna, dveře, cihlové zdi, podpěrné sloupy,...). Nad okny a dveřmi tedy necháváme mezeru na sedání, kterou vyplníme stlačitelnou izolací a překryjeme dřevěným orámováním. Podobné opatření musíme použít na styku zděné a srubové části domu. Sloupy a další svislé dřevěné prvky umístíme na rektifikační patky, jejichž výšku je možno podle potřeby sedání okolní stavby snižovat. Řešením je též vytvořit jakousi kapsu, do které se může vrchní konec svislého prvku zasouvat. Vzhledem k tomu, že dřevo je velice objemově nestálý materiál, dochází v našem podnebném pásu k velkým objemovým změnám v konstrukci. S tímto je nezbytné počítat především při navrhování a konstrukci okenních a dveřních otvorů. V nadpraží a u ostění oken je nutné nechat dostatečnou dilatační mezeru, díky které zabráníme přenášení sil z nosné konstrukce do rámů oken a dveří, které by měli destruktivní efekt.

Roubenky jsou typické (stejně jako sruby) sesycháním a údržbou venkovních exponovaných ploch. Údržba povrchových úprav je závislá na kvalitě použitých nátěrů a impregnací. Zpravidla výrobci těchto látek deklarují životnost cca 5 let. Poté je nátěr nutné obnovit, aby stavba byla stále chráněna proti škůdcům a zároveň si zachovala svou estetickou kvalitu. Dřevo je materiál, který objemově pracuje po celou dobu své životnosti. Vznikající tvarové změny však lze zachytit vhodnými technologickými postupy a úpravami.

Ochranné nátěry

Obvykle používáme jednu z následujících tří možných variant venkovní ochrany dřeva: lněný olej, lněný olej + terpentýn, lněný olej + terpentýn + dřevní dehet. Ochranné nátěry je potřeba obnovovat podle exponovanosti srubových stěn vůči dešti a Slunci každých cca 2-5 let. Nejčastěji pak na jižní, jihozápadní a západní straně (převládající západní větry s deštěm a osvětlení Sluncem z jihu). Právě směrem na tyto světové strany by měly být co možná největší přesahy střechy, aby dům chránily. Mnohem vhodnější ochranou jsou přírodní vosky a oleje, které nechají dřevo dýchat a prodlouží tak jeho životnost.

Povrchová úprava roubených stěn

Specifickou otázkou je povrchová úprava roubených stěn. Dnes se již většina roubených staveb, v převaze využívaných k rekreaci, uplatňuje černými či alespoň výrazně tmavě hnědými trámy a zářivě bílými spárami. Tím dochází k optickému zvýraznění tektoniky srubové konstrukce stěn („zebra“). Nejjednodušší (a v minulosti také nejobvyklejší variantou) bylo ponechání stěnových trámů bez jakýchkoliv nátěrů či úprav. Přirozeně zestárlé dřevo se tak uplatňovalo příjemným, a především teple hnědým až šedavým odstínem, v závislosti na použité dřevině i expozici stavby ke světovým stranám a klimatickým vlivům (sluneční záření, zastínění průčelí, vystavení dešťům apod.). Na celkovém vzhledu stavby se podílí i stopy ručního opracování dřeva (záseky, stopy po sekeře či klínech) a postupná přirozená degradace jeho povrchu, která vede ke zvýraznění odolnějších partií. Spáry mohly být v závislosti na významu stavby a na regionálních zvyklostech buď ponechány v přírodní barvě mazanice (závisející na použité hlíně), nebo opatřeny vápenným nátěrem (nejčastěji bílým, šmolkově modrým či růžovým).

V některých oblastech - např. na Podbrdsku či Rokycansku - se dodnes vzácně udržela tradice pravidelného drhnutí a mytí stěn. Takto ošetřený roubený dům má stěny krásně zlatavé až medové barvy. Prakticky na celém území Čech se nejpozději od konce 18. století roubené stěny natíraly plošně bílým či tónovaným vápenným nátěrem, podle běžně dostupných pigmentů opět nejčastěji bílým, okrovým, šmolkově modrým, růžovým či šedým. Světle natřené domy vypadají neobyčejně působivě, zejména díky barevně scelenému povrchu stěn s vymazávkami a čitelnou plastickou strukturou dřeva.

V severočeských horách (zejména v Krkonoších a dále v Lužických, Jizerských a Orlických horách) a v jejich podhůřích se domy často natíraly pestrými barvami. Použité barvy měly jako pojivo obvykle olej či fermež. Nejčastěji lze pozorovat nátěr červený, červenohnědý či jasně zelený, používala se ale i barva šedá, hnědá a okrová, vzácně pak i modrá a černá. Neobvyklé nebyly ani kombinace těchto barev. Spáry se v tomto případě zpravidla bílily. Pestře barevný mohl být i štít, dveře, obklady a další doplňky stavby.

Velmi obvyklé bývalo (zejména v úrodnějších nížinných regionech) balení roubených stěn do „kožichu“. V praxi to znamenalo, že na roubení byla nanesena silná vrstva hliněné mazaniny (omítky). Hliněná mazanina, obvykle prováděná jako dvouvrstvá, měla zpravidla stejné složení jako vymazávky spár - základem byla jílovitá hlína, promíchaná s řezanou slámou. Na dřevěné stěně držela díky zatlučeným štípaným kolíčkům. Později se hliněná omazávka omítala, přilnavost omítky k mazanině zajišťovaly vrypy či vtlačené keramické střepy. Teprve od konce 19. století se začaly roubené stěny omítat přímo, zpravidla na šikmo přibitý laťkový rošt nebo na rákosovou rohož. Teprve nová doba přinesla i novodobou chemickou konzervaci různými dostupnými prostředky (vyjetý olej, gumoasfalt, karbolineum, různé laky nebo šetrnější fermež). To vedlo k další proměně vzhledu tradičních domů, jak je známe dnes.

Základním požadavkem při opravě roubených staveb by mělo být respektování posledního hodnotného a bezpečně doloženého historického stavu. Opravě by měl předcházet průzkum, který určí postup prací. Pokud se na domě dochoval vápenný nátěr nebo soudržná hliněná mazanina, nikdy by neměl být zbytečně odstraňován, ale tradiční technologií obnoven. V případě stavby opatřené nevhodným novodobým nátěrem je vhodné tyto úpravy dle možností citlivým způsobem odstranit (tak, aby nedošlo ke zbytečnému úbytku dřevní hmoty). Názory na prezentaci novodobých doplňků roubených konstrukcí (vyměněné trámy, plomby, protézy apod.) se v současné péči o památky lidového stavitelství liší. Jednou z možností je ponechání dřeva bez povrchových úprav (event. napuštěné lněnou fermeží) k přirozenému zestárnutí. V takovém případě je ovšem třeba počítat s tím, že nové prvky budou „svítit“ po dobu cca 10 let, než dojde k setření rozdílů mezi původními starými trámy a doplňky. Další možností je mírné patinování povrchu dřeva - osvědčilo se např. lehké opálení jeho povrchu.

Stylové bydlení a udržitelnost

O stylovém bydlení v roubence nelze pochybovat. Přírodní dřevo vytváří neodolatelný rustikální styl a atmosféru. Dokonce lze říci, že jde o módní prvek, který si stále nachází své cílové zákazníky. Především na okrajích měst, obcí a na samotách vypadají báječně a krásně zapadnou do okolí. Od ostatních domů se zásadně odlišují.

Pokud bychom posuzovali srub bez jakýchkoliv ekologických souvislostí a zejména bez komplexního hodnocení životního cyklu produktu, nebyly by sruby tou pravou ekologickou variantou. Při stavbě srubu se vyprodukuje méně odpadu a dřevní odpad, který vznikne, lze spálit v krbových kamnech, krbu či kotli na dřevo. Dřevo je navíc plně recyklovatelné i po ukončení životnosti stavby, pokud nebylo ošetřeno syntetickými materiály, což se ale ani nedoporučuje a v praxi neprovádí.

tags: #strecha #u #roubenych #a #srubovych #staveb

Oblíbené příspěvky: