PergolyJelen sika ve městech a českých lesích: Historie, ekologie a dopady na přírodu
„Zoo“ v hradeckých městských lesích se opět o něco rozrostla. Vedle muflonů, daňků a divokých prasat se teď můžete přijít podívat na laně a kolouška jelenů sika Dybowského. Třetí lesní oboru najdete u vodní nádrže Na Olšině. Rozkládá se na ploše 1,3 hektaru a najdete tu hned několik pozorovatelen. A právě z těch si můžete užívat pohled na jeleny sika. Konkrétně na několik laní, jelena a také roztomilého kolouška.
Noví nájemníci hradeckých městských lesů sem byli dopraveni ke konci září a daří se jim výborně. Na břehu rybníčka Na Olšině stojí kryté pozorovatelny, ze kterých lze sledovat jeleny sika Dybowského v jejich obůrce. Obora byla dokončena na konci léta roku 2016, zvětšena pak v listopadu 2019.
Historie a rozšíření jelena siky v České republice
Jelen sika Dybowského (Cervus nippon dybowskii) (samec - jelen, samice - laň, mládě - telko) je největším poddruhem jelena siky pocházejícího z jihovýchodní Asie a Japonska, člověkem byl však rozšířen do mnoha států Evropy, ale také USA, Jižní Ameriky či na Nový Zéland. „Jelen sika Dybowského je asijským poddruhem jelena siky, který pochází z oblasti východní Asie. V porovnání velikosti se nachází mezi jelenem evropským a jelenem sikou japonským. Hmotnost jelena je přibližně kolem 80 kilogramů a výška v kohoutku dosahuje kolem 110 centimetrů,“ přiblížil nové obyvatele obory Lukáš Hýsek z Městských lesů Hradec Králové.
Tento poddruh siky pochází ze severního Mandžuska, kde obývá nejraději zalesněné oblasti s hustým podrostem. Přirozený areál jeho výskytu se rozpíná od Koreje po jihovýchodní Sibiř. Do českých zemí byl introdukován spolu se sikou japonským na přelomu 19. a 20. století jako zvěř určená do oborních chovů. Sika byl do Čech dovezen na počátku minulého století z Japonska. Původně se stal obyvatelem obor na jihu Plzeňska. Odtud se ve čtyřicátých letech minulého století, často díky poškozenému oplocení i díky své schopnosti přeskakovat až dvoumetrové překážky, dostal do volné přírody. Životu v lesích uprostřed Evropy se rychle přizpůsobil a začal se velmi rychle šířit z Plzeňska i na území Tepelské vrchoviny a Slavkovského lesa. Zde zdomácněl a stal se běžným.
Zatímco výskyt siky Dybowského je u nás dodnes vázán převážně na oborní chovy, sika japonský se ve značných početních stavech objevuje i ve volnosti. Jedna z největších evropských populací jelenů sika se dnes nachází právě v České republice, hlavně v západních Čechách. Za posledních 20 let se počet ulovených jedinců jelenů sika zvýšil z 3835 kusů v roce 1995 na 17 106 kusů v roce 2018. Skutečná velikost populace je nepochybně mnohem vyšší.
Čtěte také: Dopady invaze jelena siky na české ekosystémy
Charakteristika jelena siky a jeho odlišnosti
Pokud se řekne „král lesa“ většinou se vám vybaví statný jelen s impozantním parožím. U nás původní jelen lesní (dříve nazývaný jelen evropský) a navíc jeho menší příbuzný, který se do Čech dostal až na přelomu 19. a 20. století. Jelen sika je výrazně menší než jelen evropský. Na rozdíl od u nás původního jelena lesního, který dosahuje hmotnosti až 250 kg, je sika podstatně menší. V kohoutku měří přibližně 120 cm a váží přibližně 80 kg. Jeleny zdobí poměrně krátké parohy, které mívají maximálně 8 výsad. Z hlediska hodnoty trofeje je paroží křížence bezcenné.
Jelena siku Dybowského by si neopatrný pozorovatel mohl splést s daňkem. Je podobného vzrůstu a na kaštanově hnědé letní srsti se také pyšní výrazným bílým tečkováním. Sika Dybowského má však na hřbetě tmavý pruh a značný rozdíl je i v paroží. V létě ho poznáte snadno podle kaštanově hnědé srsti s řadami bílých skvrn. Na hřbetu se táhne černý pás končící u ocasu čistě bílou skvrnou - obřitkem. Zimní srst je naopak nenápadně šedohnědě zbarvená. Hlava je poměrně krátká a z profilu trojúhelníková.
Ekologie a chování siky
Sika Dybowského je nenáročný jelen, který se u nás dobře přizpůsobil. Mimo pastvu se živí okusem pupenů a listů stromů a keřů, ovocem, plody apod. Rád se přiživí i na zemědělských plodinách, nejvážnější škody však způsobuje loupáním kůry mladých stromů. Jejich potravou jsou nejčastěji listy, větvičky i plody stromů a keřů, byliny, houby. Jídelníček si zpestřují i polními plodinami a ovocem. V zimním období les neposkytuje zvěři tak pestré možnosti potravy. Díky tomu si sika vystačí i s borůvčím a velmi rád okusuje větvičky jehličnatých či listnatých sazenic lesních dřevin.
Žijí většinou samotářsky a na podzim, v době říje, často zaslechnete jejich vábení sloužící k přivolání laní. Skládá se ze tří vysokých a táhlých pískavých tónů. V zimním období však můžete narazit i na skupiny několika různě starých jelenů. Samice - laně - žijí v malých rodinných skupinách s mláďaty - kolouchy, pouze v zimě se siky shlukují do větších tlup, které mohou čítat i desítky kusů. Během dne zalehávají v krytu houštin a teprve za soumraku vycházejí za pastvou na louky a pole.
Dopady jelena siky na lesní ekosystémy a biodiverzitu
Poškozování lesa spárkatou zvěří představuje jeden z hlavních problémů našeho lesního hospodářství a myslivosti. Zvěř je sice přirozenou součástí přírody, pokud jsou však její početní stavy vysoké, dokáže napáchat poměrně velké škody i na mladých lesních porostech. Velké nevratné škody vznikají loupáním mladých smrkových porostů spárkatou zvěří. Tento typ poškození má zásadní vliv na produkci dřeva a tloušťkový přírůst poškozených stromů a stabilitu porostů. V mlazinách, kde se tlupa zvěře soustřeďuje, dochází velmi často k ohryzu a loupání kůry stromů. S tímto poraněním se lesní dřeviny neumí vyrovnat a tak se poškozené místo kmene stává vstupní branou pro dřevokazný hmyz i houby, které po několika letech způsobí znehodnocení dřeva hnilobou s následnou ztrátou pevnosti kmene. Díky tomu strom snadno podlehne silnému větru nebo přívalu těžkého sněhu. Zlom kmene v místě, které bylo dříve poškozené loupáním kůry.
Čtěte také: Od medailonků po guláš
Ekonomické dopady
Škody ohryzem a loupáním se následně projeví na ekonomickém zhodnocení poškozeného dřeva. Ekonomická ztráta však není jediným problémem. V případě rozvoje houbových patogenů dále dochází k ovlivnění stability a celkovému oslabení porostů. Intenzita škod se zvyšuje s vyšší hustotou populace jelena, a to zejména v smrkových porostech. Důsledkem vlivu přemnoženého jelena siky je snížení prodejní ceny dřeva. Srovná-li se kvalita a tím i cena zdravého dřeva a napadeného hnilobou, pak napadené dřevo vykazuje až o 95 % nižší hodnotu oproti hodnotě zdravých kmenů. Kmenová hniloba byla potvrzena u 62 % poškozených stromů. Silně poškozené porosty dosahovaly v průměru pouze 67 % zásoby dřeva porostů nepoškozených. Hodnota tloušťkového přírůstu poškozených stromů se v čase měnila. Nejčastěji jsou napadené porosty ve věku 15 až 30 let. Tento věk je „kritický“ z důvodu tloušťky kůry, kterou mohou jeleni konzumovat. Na více než třech čtvrtinách sledovaných stromů vědci nalezli stopy opakovaného ohryzu jelenem sikou. Pokud je tímto způsobem odstraněno alespoň 90 % kůry po obvodu kmene, pak celý strom obvykle uhyne. Stromy s poškozeným kmenem mají nižší stabilitu a jsou náchylné na zlomení větrem či sněhem.
Dopady na chráněné rostliny a ekosystémy
„Kombinace hrozby klimatických změn a masivního poškození mladých smrkových porostů jelenem sikou a nutnost zachování ekologicky a ekonomicky efektivních nástrojů lesnického hospodaření vyžaduje na lokální úrovni výrazné snížení početnosti populace sičí zvěře.“
Každý, kdo měl někdy možnost ve volné přírodě zblízka pozorovat pasoucí se jeleny sika nebo jeleny evropské, ví, jak vybíraví při pastvě jsou. Velmi často si za potravu cíleně vybírají rostliny, kterých je málo, ale chutnají jim. I malé stádo se pak může stát hotovou pohromou pro vzácné druhy rostlin, jako jsou např. orchideje vstavač osmahlý (Orchis ustulata), pětiprstka hustokvětá (Gymnadenia densiflora) a vstavač mužský (Orchis mascula). Dlouhodobé sledování populace vstavače mužského v honitbě Prameny ukázalo, že naprostá většina vstavačů není kvůli okusu kvetoucích lodyh schopna vytvářet semena. Část populace je proto od roku 2024 před pastvou chráněna speciálními přenosnými klecemi.
Dalším vzácným druhem bezprostředně ohroženým přemnoženým sikou je zvonek hadincovitý (Campanula cervicaria) - statná, chlupatá a vzhledově atraktivní dvouletka. Pravděpodobně poslední lokalitou tohoto kriticky ohroženého druhu v západních Čechách je přírodní rezervace Údolí Teplé, kde roste v osluněném bylinném lemu nad železniční tratí. Zdejší populace zvonku je od roku 2011 každoročně sledována a poloha všech nalezených rostlin přesně zaznamenávána. Více než polovina kvetoucích zvonků bývá každoročně ukousnutých. Poškozené rostliny pak buď nevytváří žádná semena, nebo jen menší počet z náhradních květenství. Zatímco upolíny jsou dlouhověké trvalky, u této dvouletky představuje jakýkoliv výraznější výpadek produkce semen vážné ohrožení (zvonky po vytvoření semen v druhém roce hynou). Vliv lesní zvěře na zvonek se neprojevuje jen okusem, ale i nadměrným sešlapem stráně a následnou erozí půdy spojenou s vysycháním stanoviště. Intenzitu pastvy v Údolí Teplé dobře dokresluje i inventarizační průzkum lišejníků. Pastva a pohyb zvěře jsou ve zdejším svažitém terénu klíčovým limitujícím faktorem pro výskyt většiny na zemi rostoucích druhů lišejníků. Kromě obvyklého jelena siky se zde do řad pachatelů přidává i muflon.
Národní přírodní památka Křížky je patrně nejznámější přírodní lokalitou Slavkovského lesa. Tvoří ji 400 metrů dlouhý skalnatý hadcový hřbet, na němž se v uplynulých staletích díky pastvě ovcí stabilizovalo druhově bohaté vřesoviště se vzácnými druhy rostlin a lišejníků. Někdy po roce 2000 se ale červenorůžová záplava květů začala z Křížků postupně vytrácet a po roce 2014 bylo možné poslední kvetoucí trsy najít už jen na obtížně přístupných skalních hranách. Ukázalo se, že rozhodující vliv na destrukci populace vřesovce i celého vřesoviště má zimní pastva extrémně přemnožené lesní zvěře, zejména nepůvodního jelena siky. V reakci na tyto výsledky sáhla Správa CHKO v roce 2017 k drastickému zásahu v podobě oplocení celé NPP Křížky (4,5 ha). Hned následujícího roku se vřesoviště opět začervenalo kobercem rozkvetlých vřesovců a velmi jasně ukázalo, jak významným faktorem při ochraně rostlinných společenstev může pastva lesní zvěře být. Přístup na lokalitu pro návštěvníky byl zachován, ale musejí se protáhnout zalomeným průchodem v oplocení. Nežádoucí konkurenčně silné druhy trav i nadále úspěšně potlačuje letní pastva ovcí. Nevýhodou oplocení hřbetu je jeho rychlejší zarůstání dřevinami, kterému je třeba čas od času čelit jejich vyřezáním.
Čtěte také: Dopady jelena sika Dybowského na Plzeňsku
Další dějství našeho příběhu se odehrává jen kousek přes cestu. V tu dobu totiž na mokřadních loukách v národní přírodní památce Upolínová louka pod Křížky rozkvétá více než tisícihlavá populace upolínu nejvyššího (Trollius altissimus). Dnešní ostrůvky rozkvetlých upolínů jsou však zřejmě jen slabým odleskem dávno zašlých časů, jak je líčí pamětníci. V roce 2014 proto Správa CHKO založila na 20 plochách o velikosti 7 × 7 m pokus s cílem zjistit, jaký způsob hospodaření na louce by byl optimální jak pro upolíny, tak pro minimalizaci nákladů na její údržbu. V uplynulých deseti letech upolíny bohužel pomalu ubývaly na všech plochách - nejrychleji v nekosených, nejpomaleji v každoročně nebo ob rok kosených. Při sledování upolínů jsme se však nesoustředili pouze na počty jedinců, ale také na jejich stav a odsud přišlo vysvětlení klesajících počtů v populaci. V některých letech bylo až 90 % všech květů upolínu spaseno. Pastevní tlak (měřený proporcí spasených lodyh) navíc v průběhu let sílil. Zákonitým důsledkem se stal dlouhodobý nápadný nedostatek semenáčků upolínů v celé populaci navzdory dobré klíčivosti semen a vliv pastvy tak zcela zastínil možné dopady kosení. Pachatelé jsou zřejmí - jeleni sika zde byli nejednou pozorováni přímo při činu.
Pastva lesní zvěře na hadcovém hřebeni byla sledována v letech 2007, 2009, 2011 a 2014 v rámci drobných pilotních pokusů s dvojicemi oplocených a neoplocených vegetačních ploch. V oplocených plochách se zřetelně zvýšila pokryvnost všech keříčků, hlavně vřesu obecného a vřesovce pleťového. Kvůli rostoucímu významu tématu pak byl v roce 2024 založen na hlavním hřebeni Mnichovských hadců velký pokus se 6 dvojicemi výzkumných ploch o ploše 200 m2, kdy vždy jedna plocha z dvojice byla oplocena. Vzhledem k enormnímu tlaku zvěře bylo možné první výsledky pozorovat již po jednom roce od oplocení. Průměrná pokryvnost bylinného patra vzrostla v oplocených plochách z 29 % na 46 %.
Nejvíce se v nich zvýšila pokryvnost keříčků (borůvka - Vaccinium myrtillus - relativní nárůst o 155 %; zimostrázek alpský - Polygala chamaebuxus - relativní nárůst o 104 %) a některých druhů trav (metlička křivolaká - Avenella flexuosa - relativní nárůst o 106 %; třtina rákosovitá - Calamagrostis arundinacea - relativní nárůst o 82 %).
Tabulka: Vliv oplocení na pokryvnost bylinného patra v hadcových borech (po 1 roce)
| Druh | Relativní nárůst pokryvnosti v oplocených plochách (%) |
|---|---|
| Borůvka (Vaccinium myrtillus) | 155 |
| Zimostrázek alpský (Polygala chamaebuxus) | 104 |
| Metlička křivolaká (Avenella flexuosa) | 106 |
| Třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea) | 82 |
Obdobná situace jako v hadcových borech u Mnichova je i v přirozených borových lesích v okolí Bečova nad Teplou či na Kozích hřbetech mezi Horním Slavkovem a Doubím u Karlových Varů. Extrémní pastevní tlak jelena siky nedecimuje pouze stavy chráněných rostlin, ale také výsadby dřevin. Velké škody jsou i na stanovištně nevhodných výsadbách smrků, což místy vede k přirozenému obohacování druhové skladby lesa o břízu bělokorou, jeřáb ptačí, javor klen a v některých oblastech i buk lesní. Odrostlé výsadby smrku ve věku 30-50 let jsou často v důsledku dřívějšího loupání kůry zvěří natolik poškozené, že dochází k jejich předčasnému rozpadu a pak se zde naskytuje možnost rychlejší obnovy druhově rozmanitějších a stabilnějších porostů.
Pozitivní vlivy a kontroverze
Disturbance půdního povrchu významně podporují populace některých druhů vzácných rostlin - ve Slavkovském lese je to obzvláště nápadné u rosnatky okrouhlolisté (Drosera rotundifolia) na rašeliništích Paterák a Smraďoch. Stará nebo jen občasně využívaná jelení kaliště ve slatiništích jsou často posledními útočišti silně ohrožené tučnice obecné (Pinguicula vulgaris). Na hadcovém hřebeni jsou prameniště se starými kališti plochami s nejvyšší pokryvností endemického rožce kuřičkolistého (Cerastium alsinifolium). Intenzivní pastva jelení zvěře také zpomaluje zarůstání některých cenných mokřadů na bezlesí a také lesních pasek. Takové paseky pak lépe poskytují útočiště vzácným světlomilným druhům - například na Bečovsku silně ohroženému zběhovci jehlancovitému (Ajuga pyramidalis).
Pozitivní vlivy pastvy jelení zvěře jsou vedlejším produktem jejího přemnožení a nelze se na ně spolehnout plošně, protože pastevní tlak se mezi jednotlivými místy výrazně liší. Při současných stavech jelení zvěře je nesporné, že negativa výrazně převažují a situace se rychle zhoršuje. Navíc úpadek hospodaření v krajině (zejména pastvy hospodářských zvířat) problém s jelení zvěří násobí. Jelenům totiž zůstávají potravní zdroje, které by jinak využila hospodářská zvířata a tlumila tak dramatický nárůst populací jelenů. Zůstává otázkou pro další výzkum, proč dřívější hospodaření v krajině s rozšířenou pastvou bylo pro ochranářsky cenné druhy spíše pozitivní, zatímco nyní narůstající pastva jelení zvěře působí jednoznačně negativně. Pro zodpovězení této otázky bude třeba více se ponořit do studia pastevních preferencí jelenů a také jejich prostorového chování.
Management a regulace populace
Městské lesy Hradec Králové vybudovaly první oboru už před dvěma lety. Nacházejí se v ní divočáci, kteří letos na svět přivedli hned několik malých prasátek. O pár měsíců později vyrostla v těsném sousedství také obora pro muflony, kam později přibyli i daňci. Lesníci každoročně provádí nákladnou ochranu sazenic lesních dřevin před zvěří. Sazenice lesních dřevin je nutno před začátkem zimy ošetřit repelentními přípravky, které zvěř odpuzují svou barvou a pachem. Listnaté dřeviny, ale i některé jehličnany jako např. jedle nebo modříny, však lépe ochrání oplocenky z drátěného pletiva nebo dřevěných dílců.
Přítomnost nepůvodního jelena siky v naší přírodě je tolerována již po několik desetiletí. Sika je lovecky atraktivní zvěří, a myslivecká obec tudíž nemá zájem její stavy redukovat. Nenáročný a přizpůsobivý sika toho dokázal velmi efektivně využít. V některých oblastech našeho státu dosáhla invaze jelena siky takových rozměrů, že zde téměř nenajdeme přírodní stanoviště, jež by jím nebyla významně poškozována. Všechna sledování vlivu pastvy přemnoženého jelena siky na rostlinná společenstva mají stejný a jednoznačný závěr: je nezbytné radikálním způsobem snížit jeho stavy. Je nutné věnovat se managementu lovu a chovu jelena siky tak, aby byl nastolen ekosystémově vyvážený vztah mezi zvěří a prostředím.
Podle vyhlášky o způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře 491/2002 Sb. by se zde celková přirozená populační hustota všech druhů jelení zvěře měla pohybovat kolem 60 kusů - tedy 3,24 kusu na 1 km2. Pomocí termovize však bylo zjištěno jen u jelena siky 478 kusů, tedy téměř 26 kusů na 1 km2 (Macháček et al. 2020). K tomu se přidává dalších 301 kusů jelena evropského, tedy přes 16 kusů na 1 km2. Alternativní metodou sběru trusu bylo sice zjištěno o něco méně jedinců (648 kusů jelena siky a jelena evropského dohromady), ale stále mnohonásobně více než by odpovídalo vyhláškou předepsanému stavu.
Vidět stádo jelenů sika na polích a při okrajích lesa okolo Malesic, Města Touškova, Chotíkova a Uněšova není žádnou vzácností. Mít však mladého jelena siku na zahradě u rodinného domku v satelitním městečku na okraji Malesic je poněkud nezvyklé. Zvíře se na soukromý pozemek dostalo pravděpodobně při přirozené podzimní migraci a přesunech stáda. Oplocení domu, u kterého se zdržovalo, bylo bez vstupní branky a i přes to, že majitel nechal celou noc otevřená velká vjezdová vrata na ulici, nenašel jelen cestu ven a zůstal na zahradě. Zvláštní je, že siky jsou na rozdíl od srnčí zvěře poměrně klidná zvířata. Na první pohled vypadal jako ochočený, poklidně se pásl na okrasných travinách, květinách a keřích. Majitelé domu mu nijak extrémně nevadili a poté, co si je očichal, mohli se k němu přiblížit téměř na dosah. Toto chování jsme u divokých sik zaznamenali již několikrát. V Touškově nám autem sraženou laň jelena siky zhruba před třemi roky přivedli dobrovolní hasiči s provazem na krku jako domácí kozu. Na rozdíl od srnčí zvěře jsou opravdu relativně klidní i když mnohem silnější. Neběhá, nenaráží do plotu, neskáče, při odchytu není tak vystresovaný, ale když se ho snažíte sfixovat, tak opravdu kope a je nebezpečný. Konec konců to je vidět i na mohutnosti zvířete, zadní běhy jsou silnější, celkově je robustnější a samozřejmě i těžší. Zvíře jsem chytil do rukou na doskok a s majitelkou pozemku sfixoval běhy a pojistil do silného pytle.
V současné době máme zvíře v naší izolační ohradě a probíhají jeho veterinární vyšetření. Rozbor trusu, odčervení, veterinární vyšetření. Pokud se ukáže, že jde o zdravé zvíře z divoké přírody bude sika označen a vypuštěn zpět na lokalitu mimo zástavbu.
