PergolySociální izolace a role pomáhajících institucí
Sociální izolace a osamělost nejsou totéž, i když se často zaměňují. Osamělost je spíš vnitřní pocit odpojení a nedostatku blízkosti, zatímco sociální izolace znamená objektivně menší kontakt s lidmi nebo slabší sociální síť. Člověk může být mezi lidmi a přesto se cítit osaměle. A naopak může být často sám, ale necítit se opuštěně. Obě zkušenosti ale mohou výrazně zasahovat psychiku i celkové zdraví. Osamělost není jen samota. Často jde o pocit, že člověk nikam úplně nepatří, že není opravdu viděný, slyšený nebo s nikým skutečně propojený. Sociální izolace zase může vypadat jako dlouhodobé omezení kontaktů, slabé vztahové zázemí, chybějící opora nebo život, ve kterém kolem člověka skoro nikdo není. WHO popisuje kvalitní sociální vazby jako důležité pro psychickou i fyzickou pohodu v každém věku.
Jak se sociální izolace a osamělost projevují a proč je těžké se z ní dostat
Sociální izolace a osamělost se často neprojevují jen smutkem. Může se objevovat vnitřní prázdnota, pocit odpojení, horší nálada, úzkost, vyšší citlivost, stud, ztráta motivace, stažení do sebe nebo pocit, že je stále těžší navazovat kontakt s druhými. NHS zároveň upozorňuje, že pokud osamělost zasahuje běžný život, může souviset i se stresem, úzkostí nebo depresí. Velký problém bývá v tom, že osamělost a izolace se snadno samy posilují. Člověk se cítí odpojený, a proto se méně ozývá, méně chodí mezi lidi nebo se začne vyhýbat situacím, ve kterých by mohl zažít odmítnutí. Tím se ale pocit izolace ještě prohlubuje. Výzkumné podklady zároveň ukazují, že když se osamělost a sociální izolace objeví současně, bývá jejich dopad na duševní zdraví ještě silnější.
Časté spouštěče sociální izolace
Téma sociální izolace a osamělosti se často objevuje po stěhování, rozchodu, změně práce, odchodu do důchodu, po nemoci, po ztrátě blízkého člověka nebo po delším období, kdy člověk fungoval spíš v přežívání než ve vztazích. CDC uvádí, že vyšší riziko se může týkat mimo jiné mladých dospělých, starších lidí, lidí žijících sami, lidí s nižšími příjmy, migrantů nebo některých menšinových skupin.
Dopady sociální izolace na děti
Dlouhodobě zavřené školy mohou velké části dětí přinést podstatně závažnější a dlouhodobější problémy, než jsou mezery ve vzdělání. Roste počet dětí, u nichž současná situace vyvolává úzkostné stavy, deprese a další psychické poruchy. Linky důvěry jsou přetížené, dětské psychiatrické a psychologické ambulance mají beznadějně plno. Škola jako sociální prostředí, které je pro děti z rizikového prostředí mnohdy jediným útočištěm a dokáže detekovat, že se v rodině děje něco zlého, přestala úplně fungovat. Proto při vědomí složitosti situace a všech rizik vyzývají SOS dětské vesničky ministerstvo školství a vládu, aby hledala cesty, jak co nejbezpečněji a co nejdříve vrátit děti do škol nejen jako do vzdělávací instituce, ale také jako do zásadního socializačního prostředí, které je ve vývoji dětí nenahraditelné.
SOS dětské vesničky pracují se stovkami ohrožených rodin, kterým pomáhají postavit se na vlastní nohy a učí je, jak se postarat o vlastní děti. Sociální pracovníci jsou s rodinami a dětmi v pravidelném kontaktu, mohou jim proto průběžně pomáhat řešit všechny problémy, které se vyskytnou. A že jich za poslední rok bylo opravdu mnoho. Tisíce dalších ohrožených rodin ale žádnou podpůrnou organizaci nemají a děti jsou tak ponechány vlastnímu osudu. A potíže mají i další skupiny dětí. „Pracujeme také s více než 150 pěstounskými rodinami, v nichž vyrůstají děti, které si v nejranějším dětství prošly velmi traumatickými zkušenostmi,“ říká ředitelka SOS dětských vesniček Jindra Šalátová. „Sociální kontakty s vrstevníky jsou součástí ozdravného procesu, který jim pomáhá prožitá traumata překonat. Teď o tuto možnost dlouhodobě přicházejí. Apelujeme na odpovědné politiky, aby co nejdříve našli bezpečný způsob, jak dětem umožnit sociální kontakty v rámci školních i mimoškolních aktivit,“ dodává Jindra Šalátová.
Čtěte také: Jak funguje inovativní bistro na Žižkově?
Rozevírání nůžek nejen v oblasti vzdělání
Zatímco obecně se v průzkumech uvádí, že dálkového vzdělávání se neúčastní nebo velmi málo účastní okolo 10 % dětí, ve vyloučených lokalitách je tento poměr mnohonásobně vyšší. Např. v sociálně vyloučené lokalitě na Karlovarsku, kde působí SOS dětské vesničky, se podle odhadu sociálních pracovnic neúčastní výuky až 75 % dětí. Problémem není jen nedostatek techniky a kvalitního připojení, ale také nezájem a zcela nedostatečná podpora ze strany rodičů. A i v rodinách, kde rodiče mají snahu děti podpořit, narážejí zejména u starších dětí na vlastní limity - neumí jim látku vysvětlit, sami tomu mnohdy nerozumějí. Ve vyloučených lokalitách více než kde jinde platí naprostá ztráta režimu, děti se potulují venku v partách, stoupá například riziko užívání návykových látek. Škola byla pro tyto děti jediným místem, kde musely dodržovat nějaký řád a pravidla, a mnohdy také kde dostaly jediné teplé jídlo za celý den. A pro ty děti, které chtějí a mají na to, bývá škola jediným způsobem, jak se z vyloučeného prostředí vymanit. Teď v něm ale na mnoho měsíců uvízly a není jisté, že se jim tu ztrátu podaří někdy dohnat.
Škola základ života
Školy dělají, co mohou, aby nahradily dětem chybějící výuku a dostaly k dětem co nejvíce znalostí, které mají v daném školním roce nabýt. Bohužel, ať poskytuje škola vzdělání v on-line prostoru, nebo si s dětmi předává zadání a vypracované úkoly ve dveřích školy, veškerá její činnost se zpravidla redukuje jen na výuku. „Jako by se zapomnělo na to, že škola neplní jen roli edukační, ale také socializační a psychohygienickou,“ říká ředitelka programů podpory ohrožených rodin SOS dětských vesniček a psychoterapeutka Kateřina Dunovská. „Děti získávají v denním kontaktu se spolužáky sociální dovednosti, učí se respektovat druhé i jak se zdravě prosadit. Teď se ale už téměř rok baví s kamarády jen přes obrazovku počítače. Nemohou ani na kroužky, na tréninky, sportovat… Má to dopad nejen na jejich motorický vývoj a zdraví, ale také na jejich psychiku,“ pokračuje Kateřina Dunovská.
Sociální pracovníci SOS dětských vesniček pomáhající ohroženým rodinám napříč Českou republikou, se shodují na tom, že nejvýraznějším projevem dlouhodobé absence školní docházky u dětí je naprostá ztráta denního režimu, spočívajícího v plnění povinností, ztrácí se u nich motivace k nějakému výkonu, přichází o možnost dosáhnout úspěchu. U části dětí potom současná situace vyvolává úzkostné stavy, které jsou izolací dále prohlubovány, děti se soustředí jen na své problémy, nemají rozptýlení. A v neposlední řadě v řadě rodin vzrůstají vlivem izolace konflikty, děti ani rodiče nemají kde ventilovat nahromaděnou frustraci. Více než kdy dřív hrozí domácí násilí, nejen fyzické, ale i psychické.
Dopady sociální izolace na seniory
Strach z izolace a potřeba sociálních kontaktů patří k běžným tématům spojených s přechodem do důchodu. Ztráta společenské interakce, smyslu a struktury v životě, stejně jako vliv stárnutí na fyzické a duševní zdraví, mohou vést k postupnému oslabení sociálních vazeb a pocitu ztracenosti. Pracovní místo je místem, kde se lidé setkávají s kolegy, navazují přátelství a sdílejí společné zážitky. Sociální kontakty pak přináší nové aktivity, zájmy a pomáhají udržet životní energii. Po odchodu do důchodu dochází k postupnému oslabení těchto sociálních vazeb. Pracovní prostředí poskytuje nejen sociální kontakty, ale také rutinu, cíle a smysluplnou činnost. Po odchodu do důchodu začne tato struktura chybět. Někdo se může cítit ztracen a nejistý, protože neví, jak naplní všechen ten volný čas a najde nový smysl života. S přibývajícím věkem se mohou objevovat zdravotní problémy a omezení, která ovlivní schopnost jednotlivce zapojit se do sociálních aktivit. Strach z izolace pak bývá spojen s obavami o ztrátu nezávislosti a omezení v možnostech kontaktu s ostatními lidmi. Na psychickou a fyzickou pohodu mají tedy společenské kontakty ve stáří vliv opravdu významný. Z odborné literatury vyplývá, že sociální integrace a zapojení do společnosti poskytuje podporu, smysl a strukturu. Dále jsou spojeny se snížením rizika deprese, zvýšením kvality života a pozitivními zdravotními výsledky. Je proto důležité podporovat a posilovat sociální kontakty u lidí, kteří odešli do důchodu.
Co pomáhá seniorům proti izolaci
- Zůstaňte aktivní: Můžete se zapsat do nějakého klubu nebo skupiny zájmových aktivit. Tyto organizace nabízejí možnost setkávat se pravidelně s lidmi, kteří mají stejnou zálibu. Budujte nová přátelství. Pokud se vám nelíbí skupinové aktivity, můžete si najít jiné individuální zájmy, které vás budou bavit, jako je třeba chůze, jízda na kole, cestování či plavání.
- Komunikujte s rodinou a přáteli: Máte-li děti, vnoučata nebo pravnoučata, můžete je pravidelně navštěvovat, telefonovat si, nebo využít dalších vymožeností moderní doby. V opačném případě si můžete najít nové přátele prostřednictvím různých organizací, které nabízejí třeba programy pro seniory. Pravidelný sociální kontakt totiž poskytuje podporu a zvyšuje pocity bezpečí a osobní pohody.
- Najděte si nové koníčky: Můžete se například naučit nový jazyk, přečíst si knihu, začít malovat, nebo se naučit hrát na hudební nástroj. Každá taková aktivita vám může pomoci nejen překonat pocit osamělosti, ale také rozvíjet vlastní zájmy a dovednosti.
- Nabídněte své zkušenosti a znalosti: Mnoho seniorů má bohaté zkušenosti a znalosti, jež mohou nabídnout ostatním lidem. Můžete se zapojit do dobrovolnické činnosti a pomoci ostatním lidem. Staňte se dobrovolníkem, mentorem, koučem nebo poradcem a pomáhejte lidem, kteří ocení vaši radu a pomoc. Odchodem do důchodu život nekončí!
Odborná pomoc při sociální izolaci
Osamělost a sociální izolace nejsou jen nepříjemný pocit. WHO i CDC upozorňují, že dlouhodobě souvisejí s horší psychickou pohodou a se zvýšeným rizikem deprese, úzkosti, sebepoškozování nebo sebevražednosti. CDC navíc uvádí souvislost i se zvýšeným rizikem srdečních onemocnění, cévní mozkové příhody, diabetu 2. typu, demence a předčasného úmrtí.
Čtěte také: Příznaky sociální izolace a deprese
Pomáhá hlavně nezačínat velkými očekáváními, ale menšími kroky. NHS doporučuje mluvit o svých pocitech s někým blízkým nebo s odborníkem, zkusit skupinu nebo aktivitu, která člověku dává smysl, být aspoň někdy mezi lidmi i bez velkého tlaku na výkon a nesrovnávat se tolik s tím, co ukazují ostatní, zejména na sociálních sítích. Důležité je také nedělat všechno najednou a nezačínat u cíle „přestat být osamělý“, ale spíš u malých a zvládnutelných kontaktů.
Kdy může pomoci psycholog nebo terapeut
Psycholog nebo terapeut mohou být velmi užiteční tehdy, když se osamělost vrací dlouhodobě, člověk se cítí mezi lidmi cize, neumí navazovat kontakt, velmi se bojí odmítnutí nebo má pocit, že už neví, jak se k lidem vůbec přiblížit. Mental Health Foundation uvádí, že rozhovor s terapeutem nebo poradcem může dát bezpečný prostor pro zpracování pocitů osamělosti bez hodnocení. Pomoc dává smysl i tehdy, když se k izolaci přidává úzkost, deprese nebo silné stažení do sebe. Osamělost není slabost. Je to signál, že vaše potřeba blízkosti, sounáležitosti a pochopení není naplněna. A to je lidské. Pokud vás trápí pocit osamělosti, věřte, že pomoc existuje.
Při obtížích se sociální izolací a osamělostí je psychoterapie klíčová. Individuální a skupinová forma mohou každá přinést něco jiného. Individuální přesnější porozumění "proč to tak mám" a hledání způsobů jak překonat úzkost. Skupinová pak velký prostor pro trénink kontaktu s ostatními, prohloubit porozumění druhým, zlepšit komunikační dovednosti a upevnit zjištění, že ani přes občasné konflikty není třeba se druhých bát. Mnohdy bývá nejlepší tyto přístupy kombinovat - začít v individuálu a poté co zpracuji základní věci, začít chodit do skupiny. Někdo začíná rovnou ve skupině, případně k ní souběžně dochází do individuální psychoterapie. Léky řeší spíš důsledek (úzkost/depresi) než příčinu, mnohdy jsou však velmi prospěšné - mírní utrpení a umožňují pracovat v terapii či provádět změny ve způsobu života, což někdy není bez zmírnění (výrazných) úzkostných či depresivních příznaků možné.
Jak najít odborníka
Volba konkrétního odborníka či zařízení je obtížná - stejně jako u jiných zdravotnických profesí či řemeslníků. Nejlepší asi bývá řídit se referencemi lidí které znám, dále pak vzděláním a praxí psychoterapeuta. V ambulancích pracujících na smlouvu s pojišťovnou obvykle bývají delší čekací doby, někdy i omezení frekvence docházky. Užitečné informace můžete najít na stránkách www.stopstigma.cz v sekci: o duševních nemocech/neurotické poruchy; dále pak v sekci odkazy je mapa služeb. Další možností je hledat na internetu, pozeptat se ve zdravotní pojišťovně, nebo zkusit kontaktovat neziskovou organizaci zaměřenou na podporu duševního zdraví. Pokud se vám nepodaří najít tu správnou pomoc na poprvé, měl byste mít možnost odejít a hledat dál, je to normální proces.
Osamělost není jen o tom být fyzicky sám - mnozí lidé ji zažívají i uprostřed společnosti nebo ve vztazích, kde chybí skutečné napojení. Osamělost se může projevovat různými způsoby - nejen smutkem, ale i podrážděností, únavou, ztrátou motivace nebo fyzickým napětím. Mnoho lidí se postupně začne kontaktům vyhýbat, nebo se jich bojí. Dlouhodobá osamělost má vliv nejen na psychiku, ale i na tělesné zdraví. Často se objevují i myšlenky bezvýchodnosti - jako by to, co chybí, už nešlo nikdy změnit. Prvním krokem ven z osamělosti může být rozhovor. Sdílení s někým, kdo naslouchá, nehodnotí a pomůže se zorientovat v tom, co se děje. Společně budeme hledat, kde má vaše osamělost kořeny - zda pramení z minulých vztahů, nízké sebedůvěry, životní změny nebo aktuální krize. Naučíte se vnímat své potřeby, pocity a postupně budovat nové formy kontaktu s okolím. NEO Centrum je bezpečný prostor pro ty, kdo chtějí znovu navázat spojení se světem, ale nevědí, kde začít.
Čtěte také: Návrat ze sociální izolace
tags: #socialni #izolace #pomahajici #instituce
